O tym škoda dřysat

Myslím, že Petr Motýl (nar. 1964), autor třinácti knižně vydaných sbírek poezie a mnoha nevydaných rukopisů, jakož i prozaik a dramatik, má občas smůlu na tituly. Počínaje nezapamatovatelným názvem prvotiny Ten veliký, veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko, daleko v horách (1990), přes divnosti jako Šílený Fridrich (1992) nebo Vymrští se hned a začne tancovat (2002) až po názvy poněkud barvotiskové (Černá pěna Ostravice, 1992; Maják na konci světa, 2003), případně „rodokapsové“ (prózy Spratek a krásná Danuše, 1996; Petrolej na odvrácené straně měsíce, 2001). Nešťastný se mi zdá i „lomený“ titul loňské dvojsbírky Dva ořechy / 10 000 piv (2007). Když přidám zbylá jména (Jazykem haldy, 1992; Perleťový dům, 1998; Hálec, 1999; Lahve z ubytovny, 2000; Potměchuť, 2003), složí se mi vesmír, z něhož jde hlava kolem. Kdo ví, třeba to jen potvrzuje, že Motýl je svébytný originál. Ale nejlépe mi nezní ani titul sbírky nejnovější: Kam chodí uhlí spát. Tak trochu název knížky pro děti. O tu však rozhodně nejde.

O lidských dětech

Jestli Motýl něco napsal, tak sbírku o lidských dětech, přestárlých, zároveň věčně nedospělých, které se navzájem mlátí, kradou, rozbíjejí věci, frajeří se, chlastají, kreslí si vzdušné zámky. Neumějí se ubránit místu, jež je svírá – tvrdé Ostravě. Nevědí, jak žít. Ač zároveň životem bezhlavě překypují. „Močigemba Močigemba/ to je jméno to je bomba/ pěst jak barák/ jak bagr/ šoupnul ji do ksichtu/ Veličkovi/ taky do žaludku a stačilo.“ Hned od první básně je jasno. Motýl po ostravsku vypráví hranaté ostravské „anekdoty“, vlastně hospodské soudničky; co báseň, to případ. Je to drsné, autor ráznými tahy nesmlouvavě obkresluje vnější tvary výjevů a situací, jako by ty měly být hlubší než všecka hloubka světa. Nejde o nic niterného. Ne každý toto od poezie čeká či v poezii hledá. A přece se nás příběhy tknou, zoufalým přetlakem života, jenž neumí být lépe žit (či ho ani nelze lépe žít), syrovou chandrou uražených a ponížených, zajatých v kruhu svého uražení a ponížení.

Smrt v hale železáren je syrová a sirá, jako byl život před ní, náhodná a zbytná stejně jako přerušené žití. Tak praví báseň Ficner: nejdřív tu Ficner je, pak už ne. Hotovo. Motýl nevysvětluje, nesoudí, nestaví se na žádnou stranu, trochu připomíná slepého zpěváka s harfou kdesi v koutě knajpy, který jen zpívá, co slyšel. Nedomýšlí pointy, ale napojuje se na hlubší „pointu“ – totiž úsečnou šťavnatost zdejšího jazyka, jakož i lapidárnost myšlení, opisujícího lapidárnost životních faktů. „Třeba v prosincu/ ráno vstavam o půl pate/ hodinu jecham na Stonavu/ o šeste faram/ klec se třese/ železo o železo/ padá do díry jako kámen…“ Básně mluví za sebe, nemá smysl o nich moc rozumovat. „O tym škoda dřysat.“ Nedumá se tu, přitom názor, postoj, sebevymezující vhled do věcí je přítomný od prvního textu, a to jednak v podobě básnického hesla – „pěst jak život/ jak zuby světa“ –, ale i jako pralesní pokřik, hlásící se k magii místa, kmene, jazyka: Močigemba, Močigemba!

Motýl nesoudí, nestraní? Ale ovšemže nějak soudí vůkolní mizerii a stojí na straně ponížených – už jen tím, že o tom všem píše. Jeho soud však není morální, je obecně osudový, jeremiášovský. Soud z hlediska soudného dne. Je to soud-lament: pohleďte na ty lidi, na to místo! Zvlášť ve třetí části se do Motýlova hlasu přece jen mísí také společenský soud nad novou dobou: zlomená hůl. Někdy až moc doslovně, jednoznačně: „Hudební festivaly/ divadelní festivaly/ taneční festivaly/ výtvarné festivaly/ na Stodolní ulici/ vkusně pozvracené rohy/ a v očích/ dokonalá lhostejnost.“ Trochu moc underground v dobách dávno po undergroundu.

Z pohledu psa

Motýlova sbírka ovšem ve skutečnosti není zas tak nová. Úvodní oddíl portrétů vznikal v půli devadesátých let, závěrečný třetí oddíl podobně drsných skic byl napsán o deset let později. Texty se však od sebe nijak zvlášť neliší, pramen inspirace zůstal nezměněný. Mezi tyto oddíly se vklínil text dost jiný, delší básnická próza z roku 2002 nazvaná Panorama: pes. Jde o litanii města, žijícího svůj obludný, nepochopitelný, soumračně teskný život, plný dýmů, jisker, černých nádrží a stok, olysalých domů i chtivě blikajících barů. Jestliže první a poslední část sbírky tvoří lidské portréty, pak toto je pro změnu portrét místa, jež ty lidi rodí a drží u sebe. Portrét zachycený ze spodní, „psovské“ perspektivy. Malovaný těžkými, monochromními barvami, jež protne jen pár žhavých tahů; tekuté železo, girlandy žárovek, blikot počítače.

Tady už není Motýl anekdoticky nestranný; jeho náklonnosti i nevraživosti jsou od počátku sytě nanášeny, většinou ve významně šedotemných, náhle ale i křiklavých valérech. Město, jako nějaká nesmyslná obětina, vzbouzí stesk, soucit, pocit marnosti i věčnou fascinaci. Vyčítavé lamento patří slepé modernitě a věčnému mamonu, tušenému i dnes, sto let po markýzi Gerovi, v pozadí za apokalyptickou vizáží místa. „A zvuk peněz padal na město, všechny jeho chechtající se maškary a cinkající rolničky. (…) Papírová kostra se procházela v kožené bundě a z otvorů její kartonové lebky zněly fanfáry mobilu…“

A hlava odlétá

Ale soud je vynášen pomocí zvolených odstínů, nikoli silou postojů či tvrzení. Svou dikcí je litanie širokoboká, „starozákonní“, nebojí se vypjatých, mohutných tahů, velkých, jednoznačných slov, nesnaží se o rafinované metafory, ale uchyluje se k otevřeným přirovnáním, zatěžkaným slůvkem „jako“. Nechce nic vrstevnatět, relativizovat, „řešit“. Chce jen litanicky souznít s odvěkou tíhou místa, jehož oheň „vyhasl dřív, než někdo dokázal porozumět vyprávění jeho plamene“. Kdo má trochu důvod mít blízko k podobně zašlé, kalně plynoucí městské poezii, pocítí spříznění. Přesto: spojení jako „netečná tvář noci“, „jáma času“, „město planulo jako ohromné horké srdce“ či „láska se přelévala přes břeh času“ nebudou znít klišovitě snad jen v Bibli. Tou ale Motýlova litanie není.

V úvodu jsme se pozastavili nad titulem knížky. Jeho pohádkovitá konejšivost se zdála patřit spíš dětskému leporelu. Ve skutečnosti se titulní spojení v závěru knihy objeví v docela jiné poloze. Totiž jako součást zkormouceně i osvobodivě přiopilého gesta, tiše poblázněného, smířlivého i nevyzpytatelné­ho, odsouvajícího černé město láskyplně někam do snu (či rovnou k čertu?): „Svah odvalu špinavý sníh/ červené světlo na přejezdu bliká/ a zvoní/ a hlava odlétá/ až tam/ kam chodí uhlí spát.“ Snad až tady, na samém konci, kdy básník vyvede své verše z dosavadního „objektivního“ modu, se dostaneme blíž k zapisovateli, jenž se svým příběhům poddá, vejde do obrazu, zmizí v něm.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.