Odmítnutí normality

V poslední době se u nás začíná více objevovat slovo queer. Často se s ním setkáme jako se zastřešujícím pojmem pro GLBTI identity a aktivity. Existují však i jiné přístupy jeho pojímání. Může znamenat i vymezení se vůči mainstreamové GL politice a zpochybňování norem spojených s genderem a sexua­litou. Zároveň v širším kontextu lze queer chápat jako kritiku mocenských struktur ve společnosti.

Například queers z Milwaukee, kteří si též říkají Mary Nardini Gang, ve svém manifestu prohlašují, že queer není synonymum pro GLBTI ani další identita. Queer pro ně znamená odmítnutí režimu normality, což v jejich pojetí představuje kritiku heteronormativity spojenou s potřebou vtěsnat jedince do binárních kategorií muž – žena, dále kritiku homonormativity jakožto asimilační tendence a v neposlední řadě vymezení se vůči představě „normálního zdravého těla“. Pro Mary Nardini Gang je odmítnutí normality neoddělitelně spjato s bojem proti kapitalismu a rasismu. S podobnou koncepcí queer­ přicházejí ve svém bulletinu pořadatelé a pořadatelky festivalu Queer­uption 8 v Barceloně. I oni se vymezují vůči mainstreamové GL politice a charakterizují queer­ jako rozrušování binárně konstruovaných kategorií muž – žena, homosexuální – hetero­sexuální. Podle nich záleží na každém člověku, co si pod queer představí a jak tuto představu uskutečňuje v rámci každodenního života. Nechtějí definovat člověka na základě jeho biologického pohlaví, kladou důraz na diverzitu a fluiditu identit. V rámci těchto přístupů je queer především problematizováním různých forem moci a útlaku, nabouráváním norem a překračováním genderových kategorií. V této perspektivě pak homosexuální člověk nemusí být nutně queer­ a na druhé straně i nehomosexuální člověk jím být může.

Tolerujte nás

Zatímco pro radikální queer politiku je klíčová kritika heteronormativity, mocenských struktur a překračování či rozmělňování genderových kategorií, těžištěm GL politiky je politika integrace, která je v mnoha ohledech problematická. Eike Stedfeldt ve svém článku Zrušte gaye! tvrdí, že politika integrace „vede k heterosexualizaci gay-menšiny a odhaluje sama sebe jako další nástroj útlaku“. Kritizuje snahy přizpůsobit se heterosexuálnímu partnerství a registrované partnerství dokonce chápe jako trojského koně, který vede k normalizaci gayů a leseb. Taktéž lidé z Mary Nardini Gangu ve svém manifestu poukazují na to, že mainstreamový GL přístup učinil z gay identity komoditu a stal se efektivním nástrojem asimilace GLBTI lidí. Konstruování GLBTI jedinců jako normálních podle nich napomáhá nejen udržovat stabilitu heterosexuality jakožto normy a potřebu rozlišovat lidi na ženy a muže, ale též podporuje další formy dominance ve společnosti. Zdánlivě nevinná tvrzení typu: „tolerujte nás, vždyť nejsme odlišnější než vy“ jsou jednak značně homogenizující, neboť představují heterosexuální lidi jako jednu homogenní skupinu a GLBTI lidi jako druhou. A zároveň neproblematizují hetero­sexualitu jakožto normu, ale naopak ji svým způsobem legitimizují.

Queer jako subkultura

Queer subkultury vznikají v opozici vůčidominantní kultuře a konzumní mainstreamové GL kultuře. Nejsou ničím homogenním a vyznačují se velkou diverzitou. Přesto můžeme nalézt jisté rysy, které jsou pro ně charakteristické. Judith Halber­stam vysvětluje v knize V queer čase a místě (In a Queer Time and Place: Transgender Bodies, Subcultural Lives, 2005), že v rámci queer subkultur můžeme hovořit o specifickém čase a prostoru, který se do značné míry vytváří „v opozici vůči institucím rodiny, heterosexuality a reprodukce“. Podle ní queer­ temporalita narušuje normativní chápání času. Zpochybňuje rozdělování života na mládí a dospělost, kdy se člověk stává dospělým skrze manželství a reprodukci. V této souvislosti zmiňuje Halberstam teoretičku kulturních studií Sarah Thornton, která poukazuje na to, že gay a lesbické komunity se díky svému zaměření na rodinu vyznačují trváním, zatímco pro queer subkultury je charakteristická krátkodobost. Queer subkultury podle Thornton nevyrůstají z rodinných vztahů, ale z určitých forem odporu.

Vzhledem k tomu, že lidé v rámci queer subkultur mnohdy nezakládají rodiny, podílejí se na dění v subkulturách často až do pozdního věku. Byla by tedy chyba se domnívat, že queer subkultury jsou prostředím jen pro mladé lidi. Naopak zde lze nalézt mnoho mezigeneračních vztahů, což vytváří velmi zajímavou dynamiku.

Na skok do Berlína

Jedním z queer prostorů, kde na vás dýchá queer temporalita propojená s komunitním způsobem života, je bezesporu Schwarzer Kanal v Berlíně, kde lidé bydlí v maringotkách, dodávkách a kamionech. Jedná se o komunitní projekt, na němž se podílejí nejen obyvatelé a obyvatelky, ale širší skupina lidí. Je založený na neautoritářských DIY principech, kdy lidé, kteří prostor užívají, též participují na jeho chodu. Jde o autonomní prostor otevřený všem vyjma lidí s rasistickými, sexistickými a homofobními názory.

Kromě různých workshopů, performancí a koncertů zde jednou týdně probíhá DIY oprava kol, při níž si člověk může dát kafíčko a veganské koláče. Vzhledem k tomu, že lidé ze Schwarzer Kanalu nechtějí vylučovat nikoho, kdo nemá peníze, jsou všechny akce za dobrovolný příspěvek. Obyvatelé a obyvatelky wagenplatzu se též podílejí na různých antifašistických, antisexistických a squatterských aktivitách.

Letos oslaví Schwarzer Kanal 20. výročí. Z původně ženského, lesbického a transgender wagenplatzu se v průběhu let stal queer­ wagenplatz. V jeho rámci neexistuje žádná pevně daná definice toho, co je to queer. Jak říká jeden z obyvatel, James, ve filmovém dokumentuLednice pod jídelním vozem (The Fridge Under The Kitchenwagon): „Pro každého může znamenat queer trochu něco jiného.“ Přesto jej většina chápe jako rozmělňování genderových kategorií a zpochybňování heteronormativity, které je spojené s celkovou kritikou systému. Queer je tedy v jejich pojetí nejen identita, ale též politická pozice, pro niž je ústřední problematizování moci na všech úrovních.

Jaká je situace v Česku?

V českém kontextu se s takovýmto pojímáním queer bohužel příliš nesetkáme. Neexistuje zde žádná rozvinutější queer subkultura. Je otázkou, do jaké míry je tato situace zapříčiněná absencí dlouhodobějšího vývoje GLBTI­ aktivit, který můžeme sledovat v západních zemích od sedmdesátých let a do jaké míry na tom má svůj podíl i celkové nastavení, jak se u nás o sexualitě hovoří. Diskuse se často pohybují v rovině „my“ heterosexuální a „oni“ homosexuální, bi, trans. Tolerance „jinakosti“, k níž mnohdy tyto debaty směřují, ve své podstatě legitimizuje heterosexualitu jako normu a předkládá ji jako neproblematickou. Nikterak nenutí lidi, kteří se identifikují jako heterosexuální, problematizovat svou sexualitu. Zároveň i přes obecně prosazovanou toleranci „jinakosti“ je pro mnoho lidí v České republice stále velmi náročné veřejně projít coming outem.

Na druhé straně i queer subkultury skýtají jistá úskalí. Mohou člověku poskytnout jisté zázemí a pocit bezpečí. Mohou být pro někoho jakýmsi „ostrůvkem“, kde nalezne ty, s nimiž bude moci sdílet své myšlenky, pocity, touhy a sny a dále je i rozvíjet. Avšak i přes snahu o určitou otevřenost jsou queer­ subkultury v mnoha ohledech světy samy pro sebe, čímž napomáhají prohlubovat dělení na „my“ a „oni“ a obrušovat hroty rozsáhlejší sociální a ekonomické změny. Narušování a překračování genderových a sexuál­ních norem se pak většinové společnosti může jevit jako boj „těch jiných“, který v lepším případě podpoří, ale jen těžko jej přijmou za boj „nás všech“ proti heteronormativnímu útlaku.

Autorka je spolupracovnice redakce.