Sunn O))): Harfa je také metal

Je to poněkud nepříjemný zvyk, začínat všechny texty o „nové vlně metalu“ pochvalnými poznámkami o tom, že konečně opustil svou odpudivou ulitu a otevřel se přemýšlivému publiku, takže přiznat se k fascinaci Satanem už nějaký ten pátek není ostuda. Tahle změna se ale týká především posluchačů, přesně podle tvrzení, že dějiny hudby jsou spíše dějinami její recepce. Samotný metal se zas tolik nezměnil, kytarové riffy pořád vycházejí ze starých Black Sabbath, vizuální symboly jsou stále tytéž, celá hororová estetika je dávno zakotvené paradigma. A pořád existuje poměrně málo lidí, kteří se dovedou rozhlédnout z metalového pentagramu směrem k fúzím s jinými žánry, roztrhnout léty stanovené recepty a výchozí žánr tak obohatit. Stephen O’Malley a Greg Anderson k nim rozhodně patří. Coby kapela Sunn O))), založená v roce 1998, mají neobyčejnou schopnost vykročit směrem k ambientu, drones nebo noise, avšak své metalové symboly si přitom vzít s sebou. Sunn O))) jsou kapela, která má metalové kořeny, ale od první desky, nazvané ØØ Void (předcházely jí GrimmRobe Demos, původně opravdu demo, které ale od té doby vyšlo v mnoha reedicích, naposledy jako opulentní picture 3LP doprovázející výroční turné, jehož poslední zastávkou byl pražský kostel Sacré Coeur), se od metalu stále odklání. Monstrózní album Monoliths & Dimensions, které letos vydali na své značce Southern Lord, je navíc ze všech jejich desek metalové nejméně.

Krásný konec drtivé jistoty

Sunn O))), kteří na koncertech vystupují­ v černých kápích a k jejichž poznávacím značkám patří zveličené pohrávání si s metalovou estetikou, sázeli na předchozích albech především na hlasitost – viz jejich motto: Maximální hlasitost přináší maximální výsledky. Často se spokojili jen s dvojicí kytar, případně s hostujícím vokalistou v osobě blackmetalové ikony Malefica nebo bývalého maďarského zpěváka Mayhem Attily Csihara a zvuková pole rozrývali táhlými pomalými údery do kytar. Jejich hudba působila v čase, byla hypnotická a poměrně předvídatelná. Její hlavní síla totiž nespočívala v překvapivosti nebo kompoziční zajímavosti, ale právě v pomalém působení na posluchačovy smysly. Sunn O))) dělávali rituální hudbu, místo zpěvu znělo zaříkávání duchů a dvojice kytar prostě stavěla neurotické zdi. V kontextu jejich předchozí tvorby je nejnovější album skutečným překvapením.

Sunn O))) totiž ještě nikdy nebyli tak přiznaně krásní. A zdá se, že si to sami uvědomují. První ze čtyř skladeb alba, Aghartha, začíná přesně tak, jak každý čeká. Zabahněná a podladěná kytara a zpětná vazba zcela odpovídají duchu staršího studiového alba Black One nebo živého Flight of the Behemoth. Když se tento zvuk ale po pěti minutách promění v pouhé bzučení v pozadí, je to jako úder hrobníkovou lopatou do hlavy. Přidávají se smyčce, vysamplované praskání dřeva, houkající sirény. Už po první skladbě je jasné, že Monoliths & Dimensions je zaručeně nejmuzikálnější ze všech dosavadních nahrávek Sunn O))). Podílelo se na ní nejvíce hostů. Agharta posluchači připraví opravdu mnohá překvapení. Přesto si udržuje atmosféru, již kapela už deset let nemění. Kostra zůstává pořád stejně temná, jenom bílá lebka nových zvuků září jasněji a celé monstrum je komplikovanější.

Hra na šamany s kameny

Úspěch desky spočívá v tom, že O’Malley a Anderson k sobě dokázali najít dost hudebníků, kteří byli ochotni hrát hru na metalové šamany s nimi. Spolupráci s Attilou Csiharem už si vyzkoušeli, rozdíl je v tom, že tentokrát byl maďarský zpěvák přítomen přímo ve studiu. A je to znát. Americký skladatel Eyvind Kang, který má za sebou spolupráci s Johnem Zornem, Mikem Pattonem nebo Beckem, se postaral o orchestrální aranžmá, na albu je slyšet také australský kytarista Oren Ambarchi (Andersonův spoluhráč z projektu Burial Chamber Trio) a Dylan Carlson, šéf kultovních Earth – největších idolů O’Malleyho a Andersona. Monolity pomohl tesat také ženský pěvecký sbor z Vídně, vedený perskou zpěvačkou Jessikou Kenney. Seznam účinkujících hudebníků může vyvolávat oprávněné obavy, stejně jako doba natáčení – celé dva roky.

Greg Anderson se brání nařčení, že by nové album jeho kapely mělo být něco jako Metallica se smyčcovým orchestrem v undergroundovém provedení. Ta obhajoba není třeba. Přestože na desce slyšíme kromě zmíněných smyčců i dechy, flétny nebo klavíry, Sunn O))) se dokázali vyhnout hloupé kýčovitosti a přeplácanosti. Právě tohle elegantní vybalancování dělá z dvojalba Monoliths & Dimensions tak výjimečnou nahrávku. Sunn O))) totiž dokazují, že pohnout se z místa a riskovat přešlap je vždycky lepší než zůstat stát.

Projekt Sunn O))), který po několika slabších nahrávkách většina posluchačů odsuzovala k omílání stále stejného mustru, dokázal překonat sám sebe. V poslední skladbě desky, šestnáctiminutové Alice, slyšíme harfu i lesní rohy, tedy nástroje, které rozhodně nejsou v drone metalu ikonické. Přesto z nich Sunn O))) dokázali vytlačit takovou atmosféru, že by nás nepřekvapilo, kdyby během skladby připlula mytologická loď Naglfar, postavená z nehtů mrtvých lidí. Takhle má vypadat rozvíjení stylových schémat; vystoupením z žánru jej totiž neopouštíte, ale rozšiřujete – pokud jste tedy natolik silná osobnost, že dokážete pohnout hraničními kameny. O’Malley s Andersonem silní bezpochyby jsou.

Autor je hudební publicista.