„Ano a na to jak mě pod maurskou hradbou políbil a já jsem si řekla ten nebo ten co na tom potom jsem ho očima požádala ať mě znovu požádá ano a on mě potom požádal ať ano řeknu ano má horská květino a nejprve jsem ho pažema objala a stáhla k sobě až ucítil má navoněná ňadra ano a srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano.“
V půli června, přesně šestnáctého, proběhl další Bloomsday, připomínka dne, jejž na sedmi stech stranách Joyceova románu Odysseus prožívá pan Leopold Bloom. Bloomsday se slaví v nejrůznějších koutech světa, hlavně samozřejmě v Dublinu, kde joyceovští vyznavači navštěvují místa děje slavného románu. Třeba věž Martello, kde se román rituálně otevírá, nebo Sandymountskou pláž, po níž bloumá Štěpán Dedalus: „Nevyhnutelná modalita viditelného: aspoň to, když ne víc, myšleno mýma očima.“ Dopřávají si smaženou snídani (pan Bloom si usmažil ledvinky); v roce 2004 bylo ke stému výročí Bloomova dne podobnou snídaní zdarma uctěno v centru Dublinu deset tisíc nadšenců. Bloomsday se ale mohutně slaví i jinde, třeba v maďarském Szombathély, odkud údajně pocházel Bloomův děd, židovský emigrant Rudolf Virág, či ve Philadelphii, kde Rosenbachův archiv chová Joyceův rukopis románu.
Letošní Bloomsday připomnělo i irské velvyslanectví v Praze. Promluvil rektor Karlovy univerzity prof. Václav Hampl, četly se úryvky z románu. Bloomsday: je to bláznovství? Radostné spiklenectví, kryté uctěním geniálního díla? Slast z nesmyslu do detailu si připomenout den, který nebyl, vychutnat všechny záhyby skutečnosti, jež se udála jen ve fantazii autora a čtenářů? Nejde snad o velkolepě puntičkářský pokus o uskutečnění neskutečnosti našeho života? Pocta životu prostřednictvím vzpomínky na fiktivní události fiktivního dne jistého fiktivního chlapíka. Pocta monumentální „bezvýznamnosti“ každodenního lidského pobývání. Bloomsday všechny zúčastněné na jeden den promění v hmatatelnou fikci. Rituálně zopakuje sled banalit; vymyšlený, přesto důvěrně známý, profánní, přesto svatě fantastický.
Oslavy Bloomsday jistě ukrývají i dávku sběratelské, scholastické vášně. Tu prozrazuje sám Joyceův román: vášeň pro citace, mutace, ohlasy, šarády, skrývačky. Odysseus ovšem zdaleka není jen obří literární hádankou. Krom nedostižné ideje – zpodobit lidskou odyseu, ba odyseu lidské kultury v krůpěji jednoho všedního dne – ho drží pohromadě i velmi člověčenské momenty jemně navrstveného příběhu. Nejde tu jen o Blooma-Odyssea. Je tu i Štěpán Dedalus – ztracený syn. I jeho otec, marginální opilecká postavička, za niž se Štěpán stydí, je dalším vyhnancem bloudícím skrz svůj den, mířícím k jiné Ithace. Je tu Rudy, zemřelý Bloomův synek (jeho „něžná slézová tvář“ se Bloomovi zjeví v závěru halucinační 15. epizody), a právě Štěpán, jenž po pitce skončí u Blooma v kuchyni, se později ve zvláštním prolnutí stává jakýmsi Bloomovým synem zástupným. Je tu pohřeb starého Dignama („Obličej mu nadobro zšedl, nebyl už červený jako dřív a k očím mu po něm lezla moucha“) a je tu mladý Dignam, další opuštěný syn („Tu noc, co se táta naposled napil, stál na odpočívadle a hulákal, ať mu přinesou boty, že se jde k Tunneymu ještě napít, a v košili vypadal zavalitý a malý. Už ho neuvidím.“). Je tu Štěpán – muž ducha, meditující na pláži, a Bloom – muž fyzična, milovník vnitřností a hustých polévek. Je tu Bloomova žena Molly, zkraje nymfa Kalypso, pak Penelope a nakonec uchvátivá, propadavá Země sama, Země, jak poznamenává sám Joyce, „předhumánní i posthumánní“. Země uzavírající nekonečný román ženským praslovem: Ano. Dráhy synů a otců, ženichů a milenců, manželek či nevěst třeba jen vysněných (chromá Nausikáa Gerty MacDowell), postav hlavních i docela vedlejších se křižují, míjejí, což posléze mohutně i parodicky zachytí labyrintická 10. epizoda, klinicky sledující postup figurek dublinskými uličkami, aby je nakonec v jednu bezúčelnou srážku propojila jízda místokrálovského kočáru. Nejen Bloom je „Jedenkaždý ve vyhnanství a vyhnanství v Jednomkaždém“ (R. P. Blackmur); definice vrhá svůj stín na všechny, kdo projdou obzorem románu.
Před pár lety jsem oponoval tvrzení Jiřího Trávníčka, jenž ve svých románových poznámkách v brněnském Hostu (č. 10/2007) zahrnul Odyssea pod jeden ze tří největších omylů v dějinách románu. Trávníček myslel, že spolu s drsným označením bude s to zachovat respekt k umělecké hodnotě díla. Jenže ten výraz – omyl! Čtu si závěrečný monolog usínající Molly-země, čtyřicetistránkovou větu bez interpunkce plnou smyslovosti, robustnosti, smilnosti, humoru i zasnění nad životem, plnou vnitřní pravdivosti, hudby nejen slovní, ale vůbec kolébavé, doráživé, neodbytné hudby všeho žití. A zase si říkám: omyl?! Opovážlivost byla i to, že jsem v článku na Joyceovu obranu jaksi připustil, že by mohlo jít o „nádhernou slepou uličku“. Jakápak slepá ulička: široká, vesmírná cesta bez krajnic, závor, omezení; co na tom, že po ní nikdo nejde. Joyceův Odysseus není z těch románů, jež čekají na nočním stolku na dychtivé ruce, až po něm večer hmátnou. Nejde v něm o „vyprávění, které ve čtenářích uvolňuje až atavistickou potřebu číst dál, dychtit po tom, co se bude dít v následujících okamžicích“, jak Trávníček v nedávné recenzi Laskavých bohyní Jonathana Littela (Host č. 6/2009) rozvíjí svou tvrdošíjnou vizi „tahu“ četby jako zásadní románové (literární?) kvality. Ne, Odysseus může zůstat i jen zasutý v knihovně; není to potrava, nemusí čekat na čtenáře nedosytu. Stačí přítomnost jeho ideje, vědomí jeho plnosti a přísně vystavěné volnosti, do níž je možno se občas ponořit. Nedočkavý román na nočním stolku posléze skončí; bylo to hezké a bylo toho dost. Ne tak Odysseus; ten nekončí, ale trvá.
Ano, a ještě než Odyssea vsuneme to té či oné mentální nebo profesorské přihrádky, měli bychom mu aspoň na chvíli dopřát sluchu v jeho mateřštině, jež ho posouvá ještě o hodně jinam: „…Yes and how he kissed me under the Moorish wall and I thought well as well him as another and then I asked him with my eyes to ask again yes and then he asked me would I yes to say yes my mountain flower and first I put my arms around him yes and drew him down to me so he could feel my breasts all perfume yes and his heart was going like mad and yes I said yes I will Yes.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.