Cyklistická komunita roste a stále není jasné, kam vlastně tato mohutná lidová lobby míří. Jisté je jen to, že obchodníci s bicykly si mohou i v krizi mnout ruce. Vedle bojovníků za čistý vzduch se totiž o kola zajímá stále víc milovníků adrenalinu.
Cyklistika patří mezi nejrozšířenější pohybové aktivity dnešní doby, odjakživa totiž kombinuje praktické využití se sportovním či aktivně odpočinkovým zážitkem. Zatímco na venkově je kolo běžnou součástí života každého vesničana, který se chce levně dopravit do práce, na nákup či jen do hospody na pivo, ve městech má cyklistika zcela specifický význam.
Kolo, punk a vězeňská cela
Už od druhé poloviny devadesátých let se totiž kolo stává nástrojem protestu proti stále se rozvíjejícímu automobilismu. Česká města alespoň zdánlivě spějí k totálnímu zahlcení automobily. „Kolo je buď levný dopravní prostředek, nebo je to styl života, který má své myšlenkové opodstatnění, svůj politický rozměr a plní tak i účel čehosi, jako je péče o duševní pohodu a rovnováhu,“ říká poměrně složitě Martin Kapek, který patří mezi skalní cykloaktivisty. Ačkoliv dodnes na kole jezdí bez ohledu na počasí, sám tvrdí, že z aktivistických let už vyrostl. Vzpomíná na dobu prvních aktivistických cyklojízd, které od té doby pořádá občanské sdružení Auto*Mat po vzoru světových metropolí v Praze každý měsíc. Původně to byl protest z dílny nepříliš organizovaných aktivit kolem punkového hnutí.
Dnes si na cyklistice honí body politici, dříve to byl skutečný boj. „Když například v roce 1996 projela Prahou první velká cyklojízda na protest proti autům, nikdo nevěděl, co dělat. Ani kolaři, ani úředníci. O povolování se tehdy nikdo nestaral, šlo prostě o protest a o to, že chceme jezdit na kole městem,“ popisuje Kapek.
Akce skončila jako v té době mnoho jiných protestů. Když rozmanitý peloton „drze“ vyjel na magistrálu v Legerově ulici a rozprostřel se tak, že byla celá autostráda zablokovaná, policie vyrukovala s brutalitou, kterou možná pamatují účastníci demonstrací v osmdesátých letech a ostatně i ti, kdo zažili první anarchistické protesty v letech devadesátých. „Najeli do nás auty a vytlačili nás do Lublaňské ulice, kde jsme všichni dostali pěkně po hubě. Kola skončila na hromadě a několik lidí v policejních celách,“ líčí příběh cyklojízdy Kapek.
Cyklojízdy dneška, kde se uprostřed pelotonu snaží nahnat politické body někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík či Kateřina Jacques, jsou zcela pozitivně přijímanou akcí, kterou policie chrání v duchu hesla „nechte je se vyblbnout, ať je od nich klid“. Tak to ostatně se svobodou názoru v dnešním Česku je.
Cyklostezky nejsou všechno
Může ale také jít o kulturní skok kupředu či o prozření politiků. Nahrávají tomu i stále více prezentované cyklistické stavby a různé úpravy ve městě. „Děláme, co se dá, a musím říci, že oproti minulosti si nemůžeme stěžovat na malý rozpočet. Naopak kvůli různým administrativním a technickým omezením ani nemůžeme pokračovat v rozvoji cyklistické infrastruktury rychleji, přestože na to máme prostředky,“ říká Pavel Polák, hlavní pražský koordinátor magistrátu pro cyklistickou dopravu.
Už jen vznik jeho funkce, která je vzhledem ke stavu cyklostezek a tras v Praze zřejmě doživotním posláním, je jedním z mála kroků, za něž lze politiky z Prahy pochválit. I tak je to ale jen zlomek celé politiky cykloaktivistů, která se zabývá dopravou ve městech komplexně. „Více stezek i tras pro cyklisty je jistě dobře, zčásti jde ale jen o populismus, nejsou to úplně systémová řešení,“ varoval už dříve Martin Křivohlávek ze sdružení Auto*Mat.
Podle něj i podle mnoha dalších aktivistů je totiž hlavní problém v tom, že ačkoliv se cyklistům „zaplácne huba“ rozvojem cyklostezek, auta hrají stále prim. „Za léta zkušeností ze zahraničí, které se potvrzují i u nás, je zřejmé, že čím víc velkých dopravních staveb se postaví, tím víc aut bude ve městech jezdit. V Praze navíc městský okruh, který buduje s velkou slávou primátor Pavel Bém, využívá projektu, se kterým před téměř čtyřiceti lety přišli komunisté. Ani oni jej ale na sklonku osmdesátých let nedokázali přes odpor veřejnosti prosadit. Dnešní garnitura si s tím hlavu nelámala a projekt, který přivádí tranzitní dopravu na dohled Pražského hradu a dalších atrakcí staré Prahy, hladce přehlasovala i přes protesty. Právě na tomto případu je přitom nejlépe vidět, že aktivismus má dnes i přes velké snahy jen omezené pole působnosti.
„Do jisté míry to má výsledek jen v dobrém pocitu těch, kteří za bezpečnou cyklodopravu ve městech bojují. Bez jejich tlaku by ale možná dodnes byly v Praze jen dvě první a dnes už legendární cyklostezky,“ poznamenal Kapek. Na mysli měl bizarní cyklistické stezky v Plynární ulici, kde je uprostřed vyhrazeného pruhu dodnes co deset metrů lampa veřejného osvětlení, a také slavnou cyklostezku v Karlíně, na které parkovala auta.
Adrenalin a magoři na kole
Na náplavkách kolem Vltavy i v dalších „přátelských“ lokalitách jsou dnes vidět houfy cyklistů včetně dětí. Kvete i silniční cyklistika a klasický turismus na kole. Každodenní jízda je ale doménou zcela specifické skupiny kolařů, na které kromě největších měst člověk takřka nenarazí. Jde o kurýry, poslíčky často označované anglickým výrazem messenger. I oni si svého času pro radost dělali spanilé jízdy městem, víc než o politiku šlo ale o recesi a způsob, jak agresivní řidiče upozornit na to, že se budou muset o jeho ulice podělit i s nimi. „Cyklostezky využíváme minimálně, pro nás to není radost, ale práce, i když to hodně kluků dělá proto, že je ten pocit svobody baví,“ říká dnes již vysloužilý kurýr Pepa Anděl. Poslíčci na kolech patří mezi takzvané magory, jak mezi sebou cyklisté často nazývají milovníky adrenalinu. Toho si totiž člověk na kole, proplétající se změtí aut, tramvají a chodců, užije dost. Vedle adrenalinu tu existuje i jakási profesní spřízněnost, kurýři se dodnes navzájem pozdraví mávnutím, často se spolu zapovídají, i když se navzájem vlastně neznají.
Některým to ale nestačí, a proto vyhledávají ještě větší extrémy. Adrenalinových disciplín, kde najde uplatnění bicykl, je navíc hned několik. Každá má své specifické vybavení, terminologii i slang, stále se ale drží v jedné škatulce subkultury, ve které právě zmiňované slovo magor používá v pozitivním významu odjakživa.
Výraz je to koneckonců poměrně odpovídající, stačí se podívat na závody ve sjezdu, kde se šílenec v přilbě obalený chrániči řítí po sjezdovce či úzké pěšince mezi stromy rychlostí šedesát i víc kilometrů v hodině přes kořeny a kamení.
Subkultury různých poletuch
A nejde jen o pár nadšenců s vybavením za astronomické sumy. Naopak právě v posledních letech zažívá tato adrenalinová odnož cyklistiky, kde se jezdí jenom z kopce, poměrně velký boom. Těží z něj jak prodejci kol, tak provozovatelé lyžařských areálů, kteří stále častěji přizpůsobují horské svahy na letní sezonu právě cyklistům. Běžně se tak stává, že se na horách točí vleky, na kterých se na vrchol svahu vozí mládež z měst se svými dvoukolými krasavci. „Týká se hodně techniky a samozřejmě je to adrenalin. My jezdíme s partou každý víkend třeba jen do okolí Prahy, ale taky na Ještěd nebo podobně. A nikdy nejsme jediná parta, často spíš řešíme, kam jet, aby to tam nebylo jako na Václaváku,“ říká biker David, který propadl sjezdu před pár lety. Že jde o subkulturu v pravém slova smyslu, člověk pochopí už na prvních závodech. Jejich návštěvníci až na výjimky ukazují jasné „příznaky“ spříznění, všichni milují kola a dokážou o nich hovořit i hodiny, všichni mají své značky a svou specifickou módu.
Velmi podobné je to pak i u bikrosu, Freestyle BMX či cyklotrialu, který se teprve před pár lety znovu probudil. „Za komunismu to byl poměrně preferovaný sport a Češi včetně mládeže měli i hodně kvalitních závodníků, kteří většinou vzešli s oddílů Svazarmu. Pak nastala pauza a cyklotrial a biketrial se znovu objevily až s boomem freestylových sportů a vznikem televizních kanálů, které se těmto aktivitám věnují,“ vysvětlil někdejší závodník Matěj Hamerník.
Podobné je to s klasickým bikrosem, což je v podstatě předstupínek motokrosu. Pro jezdce na hliněné dráze se skoky nastal boom také až s odstupem času, poté, co se de facto rozpadly dětské oddíly, které se tomuto sportu věnovaly. Nyní je hlavní záběr subkultury BMX ve freestylu, kdy jezdci předvádějí triky v U rampách nebo na dalších překážkách, které původně vznikly pro skateboarding. Zcela specifickou odnoží, určenou pro ty největší „magory“, je pak dirt jump, při němž se každý jezdec soustředí čistě na vysoký let vzduchem přes hliněnou překážku, kdy předvádí krkolomné triky včetně salt a dalších, mnohdy neuvěřitelných kombinací. „Dirtaři jsou asi spolu se sjezdaři v komunitě bráni jako nejtvrdší, sami jsou ale většinou poměrně skromní kluci, kteří to berou víc jako životní styl než jako sport,“ říká Hamerník, kterému se díky průpravě z cyklotrialu triky poměrně daří.
Život na kole a s kolem má tedy mnoho podob a zdá se, že v mnohém se tímto způsobem naplno začíná žít až v posledních letech.
Autor je redaktor deníku Právo.