Přes úpadek žánru v posledních letech je metalistů, kteří bývali před listopadem 1989 příkladem nepřizpůsobivé mládeže, stále dost. Jsou ale v ústraní.
Pevnost v Josefově ve východních Čechách byla letos před koncem léta už po několikáté svědkem největšího srazu milovníků metalu. Návštěvníci, kteří se rozhodli, že stráví prodloužený víkend na festivalu Brutal Assault za zvuku tvrdé, rychlé a temné metalové hudby, mohli podlehnout iluzi, že je metal stále na výsluní. Pravda je ale taková, že přehlídka, na kterou tradičně přijíždí přes deset tisíc diváků, je oproti dobám komunismu jen slabý odvar. Pro mnohé, kdo slávu metalu zažili, je pohled na stovky vlasatých hrozičů v džínových vestách alespoň připomínkou mládí. Metalistů je stále dost, jako příslušníci subkultury se ale ukrývají na okraji kytarové scény spolu s punkery a vyznavači hardcore. Zájemce najde v Praze sotva dva kluby, které se na metal striktně zaměřují, a jinde v republice není situace o mnoho lepší. Tento styl ale zároveň znovu ožívá v síti internetu, kde si dnešní metalisté budují své komunikační zázemí.
Nepřátelé socialismu
Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let metal na Západě zažíval obrovský nástup; vlasatí posluchači za ostnatými dráty sovětského bloku tehdy hltali teprve první pašované desky. Ty se objevovaly na tajných burzách a kopírovaly se pro další a další vděčné posluchače. „Byl to v podstatě underground, jen se uvnitř začala formovat nová specifická skupina, která chtěla svůj kulturní prostor,“ říká známý pražský sběratel metalových nahrávek, dnes pětačtyřicetiletý chlapík známý jako Ozzy. Přezdívku získal pochopitelně díky podobě s metalovou legendou, k níž přispěly i tehdy dostupné brýle lennonky domácí výroby za 200 Kčs. „Tehdy bylo jen pár lidí, kteří měli kvalitní aparaturu na to, aby mohli kopírovat pašované desky na pásek do kotoučového magnetofonu nebo na kazety, takže to byl tehdy celkem dobrý byznys,“ vysvětluje Ozzy.
Jedna z největších domácích metalových legend Vlasta Henych, basista, zakladatel blackmetalové formace Törr, zase vzpomíná: „Desky tehdy stály několik stovek, což byly zvlášť pro mladého člověka obrovské peníze. S deskami se pak kšeftovalo mezi lidmi na ilegálních burzách. Každý měl svých pár umouněných vinylů a ty se za peníze vyměňovaly, člověk si to doma nahrál a na další burze zase měnil dál.“ „Obchody probíhaly v takovém parčíku a okolo vždycky někdo hlídal. Když se objevili policajti, hlídač zapískal a všichni lidi se přes okolní roští rozprchli i se svým celým jměním, což bylo právě těch pár desek nebo nahraných pásků,“ popisuje Henych nepovolený trh na Červeném vrchu na Praze 6. „Když někoho chytili, v drtivé většině měl smůlu a desky mu prostě zabavili,“ dodává.
Jako mnohokrát před tím se potvrdilo, že zakázané ovoce chutná nejlépe, a v socialistickém Československu se metal jako styl zakořenil tak pevně, že už systému nezbývalo, než jej vzít na vědomí. Už na začátku osmdesátých let začaly vznikat i první metalové kapely. „Koupit techniku, jakou měly osmdesátých letech k dispozici západní kapely bylo nemyslitelné, člověk by musel šetřit řadu let pomalu jako na auto. Lidi si ale vždycky nějak poradili. Aparatury jsme si vyráběli sami doma na koleně, nástroje se různě upravovaly,“ říká Henych.
Kapely jako Törr, Arakain, Debustrol, Masters Hammer Root a řada dalších pak během několika let vyprodávaly stadiony či sály kulturáků. „Koncerty organizovali většinou různí svazáčci. I když to často na poslední chvíli nevyšlo, většinou jsme si nějak poradili a koncertů bylo stále víc, protože vznikaly nové a nové kapely a fanoušků přibývalo, takže už to komunisti nemohli úplně ignorovat,“ popisuje Henych. „Byl tu ale jistý tlak, aby se metal rozvíjel podle socialistických představ. My jsme si ale jasně řekli, že to budeme dělat se vším všudy, jak jsme to znali ze západních časopisů, které byly plné fotek a článků o metalových kapelách. Režim toho samozřejmě využíval proti nám a snažil se nás všemožné manipulovat do role nepřátel socialismu,“ vzpomíná basista na legendární článek o Törru v Rudém právu. Kapelu, která už měla ve druhé polovině osmdesátých let desetitisíce fanoušků, novináři označili za fašistickou na základě podobnosti loga skupiny, kde T připomínalo dvoustranou sekeru, se znakem italských fašistů. Na základě toho pak byla kapela zakázána.
Temní brněnští metalisté ve Skandinávii
Během osmdesátých let vzniklo dokonce cosi jako tolerovaný metal, prezentovaný téměř prorežimními kapelami, jako byl například Citron nebo Vitacit, jehož hudba se dokonce objevila ve filmu Horká kaše, což byl pro mnohé jakýsi metalový Diskopříběh. Tvrdší kapely jako Törr, Root či Masters Hammer si ale držely image nekompromisních vyznavačů zla a satanismu. Koncem osmdesátých let už režim takřka rezignoval a v rámci edice Rockmapa začaly vycházet první oficiální singly či LP kompilace, na kterých se společně s Vitacitem objevil například i Kabát. Na malé vinylové desce vyšla dokonce i slavná píseň Törru Kladivo na čarodějnice, která se ještě před listopadem několik měsíců vítězila v televizní hitparádě Martina Hrdinky.
Metal byl na vzestupu i v celé první polovině devadesátých let, kdy všechny předlistopadové kapely začaly ve velkém vydávat svá první oficiální alba. Fanoušků bylo dost a tradiční místa koncertů – jako pražská Barča (KD Barikádníků), stadiony a kulturní domy po celé republice – vítala své hvězdy ve velkých počtech. Postupem času ale začal metal ustupovat a někdejší máničky, postupně odrůstající a zakládající rodiny, poschovávaly ocvočkované a nášivkami olepené džísky do skříní.
Mnoho předlistopadových kapel zmizelo ze scény úplně, jiné hrají dodnes na vesnických zábavách v hospodských sálech. Existují však i legendy: například brněnská formace Root. Zatímco Kabát je nyní spíše v mainstreamu a dokáže jako asi jediná skupina přilákat na metal desetitisíce fanoušků, Root pravidelně vyjíždí se svou temnou show, ze které nikdy neslevil, na turné po Skandinávii a desky prodává prostřednictvím internetu do celého světa.
Zatímco na koncertech Kabátu už klasickou džísku s plachtou Venom na zádech nepotkáte ani v davu šedesáti tisíc hlav, na klubových koncertech současných kapel a také na venkovských zábavách se stará image drží dodnes. I když dlouhé vlasy zůstávají hlavním znamením stylu, je dnes v módě spíš černá barva a různé okultní symboly. Z mnoha podstylů metalu se v poslední době dostávají do popředí nejtvrdší odnože, jako je deathmetal, blackmetal a mnohdy až symfonicky znějící doommetal. I dnes se sejdou desetitisíce třicátníků a čtyřicátníků na občasných velkokoncernech legend Slayer, Metallica, AC/DC a dalších. Oproti totalitním dobám ale dnes metalová subkultura žije spíše na úrovni okrajových klubových scén. Jediným skutečným svátkem metalistů, kde je možné vzpomenout na staré dobré časy, je tak každoroční open air festival Brutal Assault.
Autor je spolupracovník redakce.