Postav se před diváky a buď zábavný

Začátek to byl navýsost příjemný: jako své úplně první představení letošního Prague Fringe Festivalu jsem viděl skvělou „two men show“ Dr. Brown Behaves (Dr. Brown má vybrané způsoby). Z celkového hlediska se sice ostrý start ukázal jako poněkud zrádný (žádná z dalších inscenací vysoko nastavenou laťku nedokázala překonat), zároveň však velmi příznačný. Hlavní silou největší české přehlídky anglojazyčného divadla je typicky anglosaský žánr stand-up comedy. A to nejen početností zastoupení, ale i co do kvality a „váhové kategorie“ – zatímco baviči vesměs působili jako ostřílení profesionálové, žádný ze tří pokusů o více či méně tradiční činohru, které jsem letos na Fringe viděl, nepřesáhl meze snaživého amatérismu.

Dokonalí i s rukou na stehně

Ale zpět k povedenému začátku. Anglo-americká dvojice sice nepředvedla v pokojovém prostoru miniaturní Kavárny 3 + 1 nic převratného, možnosti žánru však naplňovala způsobem, který se blížil dokonalosti (hlavní tíhu inscenace nesl Dr. Brown, kolega mu pouze příležitostně vypomohl z pozice „technika s hereckými ambicemi“). Vše vycházelo z důsledně držené figury pokleslého baviče, toporného snaživce s psíma očima, který zuby nehty maskuje nejistotu a s úsilím hodným lepší věci předstírá suverénní, velkolepou show; tento dojem stylově dotvářela rádoby vznešená britská angličtina. Dr. Brown sršel stupidními gagy a kouzly, prokazoval mimořádný cit pro absurditu i nonsensový humor a v případě potřeby s lehkostí improvizoval (aniž by ovšem vypadl z výše popsané figury). Nezastavil se ani před docela drsným trápením „dobrovolnice“ z publika, kterou v plavecké scéně nejprve pověřil rolí pobřežní hlídky a poté jí výrokem „ach, mám tak suchou pleť“ přiměl, aby mu namazala záda, hruď a nakonec i stehno opalovacím krémem. Nevím, je-li to pravidlem, ale na mém představení byla pomocnice se svou úlohou viditelně srozuměná: dožadovala se druhého stehna a ochotně nakrémovala i pomocníka, který se na jevišti zjevil v boratovsky odvážném spodním prádle.

O vstřícné publikum se mohli opřít i další účinkující: když pražský Novozélanďan Jonno Katz v klasické stand-up Cactus odhalil mezi diváky krajanku, s viditelným potěšením si začali vyjasňovat, kdo z které části ostrova pochází. Což divačku natolik povzbudilo, že se po chvíli velmi důrazně dožadovala odpovědi na jednu z nezávazně žertovných řečnických otázek; týkala se toho, jak zabránit pánskému orgasmu.

Klasický komediální žánr představilo i americké duo Birdie & Gladys. Vaudeville Canarsie Suite je pojatý coby vystoupení dvojice nebezpečně stárnoucích sester, které se šmíráckou rutinou předvádějí vousaté triky a scénky, trochu neuspořádaně tančí, trochu falešně zpívají a při tom všem si navzájem pořádně lezou na nervy. Nejzábavnější byl výstup s ješitnou gorilou, došlo však i na melodrama, v jehož závěru všechny dojetí vzbuzující hrdiny omylem postřílí přespříliš snaživý policajt.

Okénko taxíku je tupá gilotina

Na opačném konci pomyslného pelotonu pokulhávaly tituly, které má smysl zmínit jen coby důkaz toho, jak může být tento typ divadla otravný, pokud jej provozuje herec bez kouzla. Inscenaci Waiting for André (Čekání na Andrého) nebo v trochu televizně pohádkové poloze vyvedenou Hansel and Gretel End of Fairy Tale (Konec pohádky o Jeníčkovi a Mařence) nezachránilo ani jejich „osobní“ ukotvení. Je to pravda stará a protivná, ale neškodí si ji občas připomenout: jakkoli zásadní téma nebo drásavé osobní prožitky nejsou zárukou, že na jejich základě vznikne přijatelné umělecké dílo.

Mnohem lépe se podařilo zapojit osobní příběh do Decaffeinated Tragedy (Tragédie bez kofeinu), v níž Kurt Harting mluvil střídavě o kávě – tu přitom na mnoho způsobů připravoval a nabízel divákům – a o své dívce, která zemřela po transplantaci srdce. Jeho o něco starší kolega Steve Drayton prozrazuje to podstatné už v samotném názvu své show I’m Nearly a Fifty Year Old Bloke and This Is What I Know about Music (Jsem skoro padesátiletej chlap a tohle je všechno, co vím o hudbě). Zbývá dodat, že v divokém tempu vypráví o svém fanouškovském vztahu k britskému popu sedmdesátých let, zvláště pak k Eltonu Johnovi a Siouxie and the Banshees. Ukáže přitom několik vzácných elpíček, rozčílí se na empétrojky, spasmaticky zatančí a na závěr přihodí historku, jak mu Siouxie přivřela hlavu do okénka taxíku, když se jí pokoušel sdělit, že ji miluje.

Svébytnou kategorii představuje legenda Prague Fringe, londýnské duo Topping and Butch. Homosexuálně laděný kabaret zahrnuje žertovné povídání prokládané písněmi, sahající od satirických a erotických popěvků až po parodie; vše doplňují „trademarkově“ ohyzdné latexové kostýmy. Topping and Butch ze všech vystupujících asi nejlépe naplňují pojem „baviči“ – jejich vcelku prvoplánová legrace je provozovaná velmi profesionálně, s velkou energií a publikum ji vítalo s nefalšovaným nadšením. Kdyby nic jiného, lze to chápat jako praktický důkaz udivující šíře současné mainstreamové zábavy (protože o víc se v tomto případě opravdu nejedná).

Národnostní průzkum hlediště

Na Fringe se pochopitelně představilo i anglojazyčné divadlo vznikající přímo v Praze. Nejvýraznějším zástupcem byla inscenace vítězné hry loňského ročníku dramatické soutěže týdeníku Prague Post The Pen and Sword (Pero a meč). Pokus Jeffa Kellnera napsat wildeovskou konverzačku na aktuální politické téma (hra pojednává o anglickém karikaturistovi, ohrožovaném islámskými militanty) je docela dobrý nápad, výsledek ovšem působí hodně roztříštěně. Ani nemluvě o tom, že úzkostlivě politicky korektní finále v podobě debaty s moudrým muslimským přítelem nemá daleko k nezamýšlené parodii. Oceněníhodná je nicméně autorská i režijní žánrová důslednost, s níž se v českém divadle nesetkáte: neochvějné setrvávání u duchaplné konverzace, každých pět vět pokus o bonmot, nenásilné vypichování obzvláště povedených vtipů či paradoxů.

Mimochodem – díky tomu, že se skoro všichni účinkující zajímali o to, odkud jsou diváci, bylo možné si učinit představu o složení publika. Češi obvykle tvořili zhruba třetinu. Což se zdá být docela nadějné, těžko si lze totiž představit, že by ambiciózní festival mohl do budoucna stavět pouze na pražských „expats“ (devadesátá léta s početnou a kulturymilovnou anglo-americkou komunitou jsou nenávratně pryč), o turistech ani nemluvě. Horší zprávou je, že se diváci (s výjimkou vystoupení Topping and Butch, zpopularizovaných českou televizí) na Fringe příliš nehrnuli. Jen málokdy byl sál zaplněn více než z poloviny a téměř úplně chyběla životně důležitá „festivalová atmosféra“. Což je chronický problém většiny podobných kulturních akcí pořádaných v Praze (středně velký divadelní festival se tu velmi snadno ztratí) a zároveň i past: těžko si lze představit, že by mělo smysl pořádat primárně anglojazyčný divadelní festival v nějakém jiném českém městě.

Autor je divadelní kritik.