Dědictví přísných otců

Sedmašedesátiletý Michael Haneke se pokusil ve svém nejnovějším díle Bílá stuha (Das weisse Band) oživit prostý život severoněmecké vesnice před první světovou válkou s věrností duchu doby: nesnažil se zalíbit nostalgickým retrem ani rétorikou průvodce skanzenem. Strohý obraz, vyvedený v sametově černobílých barvách, zbavil iluzivnosti a staromilské atmosféry. Přes dramatickou povahu zápletky působí film téměř „dokumentárně“, jeho texturu černobílých perokreseb či starých domácích fotografií rozrývá hrubý digitální formát HD CAM. Tím ale Hanekeho tažení proti sentimentu nekončí. Období jindy malebného „konce starých časů“, jímž se jedna epocha uzavřela během první velké katastrofy 20. století, autor líčí s pomocí úsporných, prostých scén. Na jeho vybledlých plátnech vidíme otřískané světnice, udusané proluky či rozryté prašné cesty, které cudně zahalují realitu starosvětské, ale současně i tíživé vesnické existence.

Výprask, který musel být

Ve filmu snadno rozpoznáváme rysy stylu, jímž autor často postihuje násilí mezi jedincem a celkem, ať už rodinou, společností či mocenskou strukturou. Haneke obvykle nevyniká inscenační obratností a příběhovou nápaditostí, dokáže však vyvolat atmosféru mocenského či psychologického boje. Jeho příběh není k prožívání, ale k „pozorování“, neboť teprve tehdy vyjevuje svá tajemství. Režisérovi přitom stačí velmi málo prostředků k postižení všednodenního života vesničanů, jejichž společenství obchází neznámá hrozba.

Před Hanekem stál tentokrát úkol trochu odlišný od jeho předchozích filmů Funny Games (1997) či Pianistka (La Pianiste, 2001). V Bílé stuze se pokusil „stvořit“ lidské jedince přelomu 19. a 20. století. K tomu si vybral výrazné fyziognomické typy, představující nejrůznější venkovské charaktery. Jeho postavy vyřezávají u rybníku píšťalky, žijí strachem z Boha a denními nespravedlnostmi, slepě spoléhají na zjevené pravdy, autoritu vrchnosti či rodinné tradice. Život jim odměřuje sled ročních období, církevních slavností, pastorových kázání a hlavně dennodenní těžké práce na baronových polnostech. Na baronově vůli jsou všichni závislí – to on zaměstnává pohůnky, chůvy či služky a rozděluje sedlákům hospodářství.

Hanekeho zajímá zdánlivě „nevinná“ minulost předcházející modernitě dnešní civilizace pouze v okamžiku, kdy se hroutí a propadá perverzi, úpadku. Ve světě dávné samozřejmosti se tvůrce ptá po tom nesamozřejmém – po charakteru represe, jež mohla tehdejšího člověka předurčit k násilí, nevraživosti, zášti a pomstychtivosti, a to dokonce v rámci fanaticky dodržovaného a nezpochybnitelného řádu. S těmi nejlepšími úmysly přísných otců. Tohle je tragédie člověka ještě nesvobodného, předmodernistického.

Lépe než starý kinematografický symbol ptáčka v kleci, snad úlitba Erichu von Stroheimovi, vystihuje podstatu tohoto filmu mnohem jemnější a krásnější scéna výprasku. Pastorův syn si musí dojít z pokoje přes chodbu pro rákosku, aby ho tatínek mohl potrestat. Jeho pevný krok, sveřepá odevzdanost i způsob, jak beze slova zavírá dveře, skládají dohromady malý rituál lidské podřízenosti, kdy individuální osud ztrácí na významu. Smysl má jen samotný řád, jehož pravidlům se musejí všichni podrobit... „Budeme s maminkou opět špatně spát. Bolí nás to ještě více, že vás budeme bít,“ říká pastor téhle tvrdé doby.

Staré rány, noví netvoři

Příběh filmu se točí kolem klaustrofobicky uzavřeného prostoru vsi a jejího navenek spořádaného života, který naruší sled několika nevysvětlitelných nehod. Vše začíná, když je doktor těžce zraněn na koni, kdosi mu natáhl přes cestu drát. Sedlákova žena se zabije na pile, baronův malý syn je nalezen svázaný a zbitý, postižené dítě doktorovy posluhovačky se někdo pokusil oslepit. Na náměstí se objeví hrozivý vzkaz pachatele, který se chce mstít dětem za viny jejich pokryteckých otců. Místní rodiny zachvacuje strach, ve vzduchu je cítit atmosféra podezírání a pomluv. Propukají rodinné spory, rozpadají se vztahy, které by samy vydaly na celý film. Pod zdáním klidu všednodenní reality elektrizuje obyvatele nervozita. Otevírají se staré rány a odhalují netvoři. „To jsi tak nešťastný, že musíš být tak zlý?“ říká posluhovačka doktorovi, který s ní po smrti ženy léta udržoval poměr, dokud se mu „nezhnusila“. Jeho postava je obrazem sebeklamu; natolik dokáže nenávidět, že trápí i dospívající dceru...

Jednotlivé scény však skládají dohromady víc než jen prostor kriminálního thrilleru. Hanekeho psychohoror připomíná přízračné kapitoly nedokončené kroniky, které vypráví místní učitel, aniž by dokázal načrtávaným výjevům vtisknout výsledné rozhřešení. Řekli bychom dokonce, že místní záhady nedovede odhalit nikdo, natož tenhle sebeironický, bezmocný vzdělanec. Pravda se nachází za hranicemi skutečnosti, kterou si vesničané dokážou připustit. Je zamlčena, vyjde do ztracena, poslání filmu zní mrazivě. Haneke mistrně zobrazuje veřejné ticho a strach vlastní každé totalitní společnosti. Tímto pokusem o zobecňující analýzu dávné epochy k nám ve skutečnosti promlouvá o dnešku, o stejně ustrašené společnosti.

Bílá stuha poslušnosti

Pastor svým sedmi dětem uvazuje bílou stuhu jako trest za to, že zlobily. Bílá barva má připomínat nevinnost a čistotu, aby nepodlehly hříchu. Nosí ji tak dlouho, dokud si znovu nezískají otcovu důvěru. Krutý svět dospělých odezírají všudypřítomné děti, které se prohánějí po vesnici, s plnou vážností. „Dal jsem Bohu možnost, aby mě zabil,“ říká pocity viny pokoušený pastorův syn. Ještě nejsou ani dospělé a jejich životy už předurčuje desatero, které zosobňuje pastor svou nedostupnou přísností, stejně jako všednodenní realita pokrytecké vesnice. Náctiletým klukům přivazují ruce k posteli, aby nebyli pokoušeni vlastním tělem. Drastická výchova má potlačit jejich přirozené sklony.

Hanekeho film neprozradí, kdo stál za všemi těmi útoky. Na slibovanou detektivní zápletku nás pouze nalákal. Snad to mohly být pomýlené děti, snad doktor. Důležitější jsou obrazy poslušnosti lidí coby nevědomých nástrojů. Michael Haneke v Bílé stuze přesvědčivě zachycuje první, slabé náznaky fanatismu. Pak už je jenom kousek k rozpoutání teroru, jehož si zprvu nikdo ani nevšiml.

Autor je redaktor Salonu deníku Právo.