Během druhého červencového týdne se Itálie stala dějištěm summitu G8. Policie i média se připravovaly na opakování mohutných demonstrací z doby před osmi lety v Janově. K ničemu takovému ale nedošlo.
Večer před hlavní demonstrací jsme přibyli do Říma, kde se mají konat hlavní protesty. Sedíme na dvorku jednoho sociálního centra. Mario, který se na jeho chodu podílí, o plánovaných akcích prakticky nic neví a rozhodně se jich neúčastní. I na jejich účastníky se dívá s pochybami – co když kvůli nim bude mít jeho centrum problém s policií? A tak po jedné noci zde strávené odchází většina z nich v dalších dnech spát jinam…
Protesty v miniverzi
Ráno v úterý 7. července přicházíme do obsazené univerzitní budovy, kde se setkávají anarchisté a militanti. Většinou v černém, mezi autonomy a anarchisty je ovšem i skupinka jedné z trockistických internacionál a jakési turecko-německé marx-leninské strany. Šíří se letáky o „V-strategii“ – inspirované rioty na pařížských předměstích a v Řecku nabádají pojímat protestní akci jako „odplatu“ za život v kapitalismu. Na zopakování Paříže či Řecka se tu ovšem jaksi nedostává lidí. A tak se po dvou hodinách chaotické diskuse vyráží neméně chaoticky do města za občasného skandování hesel. „Odplata“ se scvrkla na krátkou blokádu křižovatky, následovanou ústupem před policejním zásahem.
Následují další protestní akce a k večeru hlavní demonstrace. Na Piazza della Repubblica se sice autonomové potkávají s odbory COBAS a několika italskými komunistickými stranami, i tak je ale účast neobyčejně malá – zhruba tisícovka lidí. Demonstrace končí krátkým průvodem, vyjádřením solidarity se zatčenými a hádkou mezi dvěma skupinami demonstrantů o cosi. Spory, pro pozorovatele mimo italskou levici dosti neprostupné, celou akci poznamenaly – na hlavní římskou demonstraci dorazilo jen minimum lidí ze sociálních center na severu Itálie.
Berlusconiho strategie
Mobilizaci k protestům podlamovaly represe (kontroly na hranicích, zatýkání, tvrdá obvinění) i to, že se demonstrace odehrávaly na náhradních místech – vedle Říma například v Neapoli a v Miláně. Logický záměr proniknout přímo do místa konání summitu a symbolicky či reálně jej narušit zmařila strategie Silvia Berlusconiho, který summit přesunul do Aquily, města postiženého zemětřesením. Nejenže umožnil světovým vůdcům pokrytecky ukazovat solidaritu s oběťmi zemětřesení, ale rovněž si z nich udělal živé štíty proti demonstracím.
„Byla jsem pomáhat v Aquile jako dobrovolnice a viděla jsem tam to zoufalství lidí, kteří přišli o všechno. Bylo mi pak jasné, že tam dělat rioty nemůžeme,“ říká místní aktivistka Paola. Doplňuje ji český student Honza, který má mezi italskými autonomy přítelkyni: „Lidé ze sociálních center tam byli dřív než státní složky a pomáhali místním v jejich bezútěšné situaci. Až později dorazila státní moc, která si začala především vynucovat poslušnost.“
Že se v Aquile nemohly odehrát klasické protesty, které by ztížily situaci lidí po zemětřesení, bylo jasné. Ne všichni však přistoupili na to, že město je pro protestní hnutí tabu: už ve středu 8. července se protestující pokusili spojit svou agendu se situací lidí postižených zemětřesením, když protestovali pod heslem „Yes, we camp“, což je parodie na volební heslo Baracka Obamy a zároveň upozornění na situaci mnohých obětí zemětřesení, které stále žijí v provizorním ubytování. O den později došlo na symbolické obsazení několika poškozených budov a 10. července ke společné demonstraci alterglobalistů a některých místních. Účast se odhaduje na tři tisíce lidí. To už ale summit G8 končil a kamery se povětšinou dívaly jinam.
Nebudou platit za krizi
Vrátíme-li se k situaci před osmi lety, kdy Berlusconi vítal světové lídry roku 2001 v Janově, vzpomeneme si na patrně největší demonstrace alterglobalizačního hnutí vůbec. Účast tehdy byla v řádu statisíců. Protesty poznamenala tragédie: student historie a aktivista militantního černého bloku Carlo Giuliani padl v boji s policií.
V jedné z deklarací riotů proti G8 v Janově v roce 2001 se mluvilo o „vyhlášení války“ globálním mocným. Jenže když skutečná válka o pár měsíců později přišla, vyhlašoval ji někdo úplně jiný a ve zcela jiných souřadnicích. Namísto mocenské konfrontace okolo témat, která přineslo hnutí proti kapitalistické globalizaci (mezinárodní dělba práce, rozdělení bohatství, koncentrace moci), přišlo období neonacionalistické mobilizace proti vnějšímu nepříteli v podobě ne zcela uchopitelného, proteovského démona „terorismu“. Hnutí v té době mohlo hrát nanejvýš roli jednoho z hlasů soudnosti, které před touto mobilizací varovaly. Pro ofenzivní rozvinutí vlastních témat letos nezbyl prostor.
Mohlo se zdát, že se situace změní odchodem Bushovy administrativy a především nástupem krize, která podlomila moc dvou klíčových nepřátel alterglobalizačního hnutí (neoliberalismu a supervelmocenského postavení USA). Zda ale hnutí proti kapitalistické globalizaci získá zpět svou sílu, zůstává otázkou, a pokud by někdo chtěl vycházet z letošního dění kolem summitu G8, musel by nesouhlasně zavrtět hlavou. Více než kdy jindy platila častokrát překrucovaná slova řeckého filosofa, že lze sice vstoupit dvakrát do stejné řeky, voda v ní ale bude vždy jiná. A to i tehdy, bude--li se tato řeka jmenovat Rubikon a půjde-li o zemi, v níž stejně jako v roce 2001 vládne xenofobní Berlusconi.
Protestní akce se děly vesměs mimo místo konání summitu, na malé účasti se podepsaly také spory uvnitř italské levice. Na hlavních heslech akce byl patrný ústup od ofenzivnosti: „jiný svět je možný“ vystřídalo „nebudeme platit za krizi“. Jestliže umírněná část hnutí ztrácí radikální horizont společenské změny a místo toho diskutuje o „placení za krizi“, radikálové se zase začínají utápět v neplodné militantnosti, motivované archaickým a nepříliš racionálním přístupem, který místo o rozumných důvodech hovoří o „odplatě“. Je jiný alterglobalismus možný?
Autorka je spolupracovnice redakce.