Nezdařené rande na barikádách

Deset let po listopadu 1989 otřásal ulicemi českých měst (především Prahy) radikální protest nespokojené mládeže. Street parties pronikly na první stránky deníků a jako hlavní zprávy do televize a rozhlasu. Protesty proti zasedání MMF byly nejen centrálními událostmi v době svého průběhu, mluvilo se o nich se značným předstihem (a obavami). Praha se před deseti lety stala celosvětově významným prostorem protestu, místem mezinárodní alterglobalistické demonstrace.

Jakkoli se po street parties zdálo, že pouliční protest má v české mládeži silnou základnu, s odjezdem zahraničních aktivistů v září 2000 přišlo značné oslabení alterglobalismu v Česku. Hnutí nedokázalo měsíc a půl po protestech účinně vzdorovat vyklizení Ladronky, toho času nejvýznamnějšího pražského squatu. Platforma protestujících, Iniciativa proti ekonomické globalizaci, se rozpadla, a spolu s tím se roztříštily i aktivity.

Kniha socioložky Marty Kolářové Protest proti globalizaci. Gender a feministická kritika se vrací k těmto protestním událostem i k hnutí, které za nimi stálo. Kombinuje zahraniční společenskovědní i aktivistickou literaturu o sociálních hnutích s vlastním zúčastněným pozorováním alterglobalizačních akcí (zejména protestů proti MMF v Praze 2000 a proti G8 v Janově 2001) a kolektivů. Vedle analýzy protestního hnutí jej konfrontuje s tématem, které dle jejího názoru stálo stranou pozornosti – s genderem.

Marginální sekta?

Když autorka srovnává české alterglobalizační hnutí se světovým, nelze se ubránit jistým pocitům méněcennosti. Místní alterglobalismus byl podhlodán „místními specifiky“ natolik, že jen stěží můžeme mluvit o hnutí. Kritika globalizace zde nesjednotila širokou frontu aktérů počínaje církvemi a nevládními organizacemi a konče radikály, zůstalo spíše u oněch radikálů. Protesty organizovali především anarchisté a trockisté, ač jejich zahraniční kontakty obsahovaly i mnoho dalších proudů a iniciativ. Alterglobalismus tak v Česku zůstal doménou pouze jednoho proudu a ten navíc nevydržel pohromadě vzhledem k ideologické animozitě. Autorka dokládá, že ač i na Západě existovaly značné rozpory mezi aktivisty, tamní alterglobalisté jsou schopní sdílet část své identity. Jedním z důvodů úpadku českého hnutí ve srovnání se západním bylo sektářství aktivistů.

Propojení s genderem sleduje autorka na mnoha různých úrovních – od témat zdůrazňovaných hnutím přes taktiky uplatňované na demonstracích až po způsoby zobrazování žen a mužů v médiích hnutí. Dochází k závěru, že strategie konfrontace, již hnutí zvolilo, zjevně favorizovala maskulinitu (hrdinní bojovníci na barikádách jsou muži) a znamenala odsun žen do podřadnějších rolí (typicky zdravotnice). Zároveň malá účast žen v hnutí roztáčela začarovaný kruh: hnutí bylo málo atraktivní pro ženy, protože se málo věnovalo genderovým tématům, jimiž se málo zabývalo, protože v něm bylo málo žen. Autorka ovšem sleduje i to, jakým způsobem se vztah hnutí k genderové problematice vyvíjel, jakou roli sehrálo vytvoření oddělených feministických skupin apod.

Zúčastněná pozorovatelka

Dodejme, že ač se autorka soustředí na analýzu protestního hnutí a právě zde je její práce také nejsilnější a založená na vlastním výzkumu, poskytují jiné kapitoly její práce zasvěcený úvod do dalších témat – zejména genderové kritiky globalizace. Různé podoby vykořisťování ženské práce, ať už produktivní („práce) nebo reproduktivní („péče“) zde jsou popsány v globálním rámci, ale zároveň s přesahem ke zvláštnostem české „postsocialistické“ situace. Mimo jiné se zde tvrdí, že lze očekávat boje migrantských dělníků za jejich práva a rovněž jejich propojení s radikální levicí.

Nesporné oživení akademického textu představuje fakt, že autorka vychází ze zúčastněného pozorování a leckterý moment tak může doplnit detailem, který zažila. Čtenáře knihy mohou zarazit jednotlivosti (například proč se tu nezmiňuje spor, i tehdy veřejně ventilovaný, mezi feministkami českými a světovými o adekvátnosti násilí demonstrantů během protestů). Žádnou samozřejmostí není (dvojnásob v českém kontextu ne) ani genderové východisko celé knihy – zejména tam, kde autorka rozebírá kvantitu zobrazení mužů a žen v jednotlivých radikálních časopisech, vnáší do nich zjevně otázku, která jejich tvůrcům snad ani nepřišla na mysl. K jejich smůle – autorka může argumentovat, že přinejmenším na deklarativní úrovni se alterglobalizační hnutí a jeho součásti hlásí k rovnosti žen a mužů, a je proto na místě ptát se, do jaké míry se mu daří vlastní cíl naplnit ve své sebeprezentaci. To, že se českému alterglobalismu nevydařilo na pozadí hořících barikád rande s feminismem (zrovna tak jako uchopení dalších témat jako například práce migrantů, sweatshopů apod.), je jedním z projevů i příčin toho, že zůstal relativně mělký a příliš nezakořenil. Dostane-li někdy podobné hnutí v českém prostředí druhou šanci (a zdá se, že nová vláda bude dělat vše proto, aby tomu tak bylo), mělo by mít na paměti knihu Marty Kolářové a podobná témata neopomíjet.

Autorka je aktivistka.