Návrat k tanci

I druhý svazek Čanovy poezie se zve jednoduše – Básně. Jeho obsahem jsou sonety, sebrané do dvou sbírek, Sonety pro nic a za nic a Sonety 2. Kniha je, jak už u Čanových spisů zvykem, vybavena komentářem čítajícím zhruba třetinu svazku. Komentář, z důvodů sice vysvětlených, přesto ne moc jasných, má do sebe vtělenu další sbírku sonetů z autorovy pozůstalosti, Podivuhodné smyčcové kvintety. Tyto básnické knihy vznikaly na počátku devadesátých let století dvacátého. Za Čanova života nevyšly, některá čísla však byla otištěna pod jeho občanským jménem Tomáš Ungár v Židovské ročence 5762 a ve věstníku Roš chodeš. Celkem svazek obsahuje sto sedmdesát šest znělek.

„Čím dál tím víc chci být řemeslníkem – a ne vědcem či filosofem. Umět udělat něco pořádně. Víš, kolik jsem napsal v životě sonetů? Přes 700. A neustále mám pocit, že se to musím učit psát. Já chci umět psát sonet. Pořádně. Takovej správnej sonet.“ To píše Tomáš Ungár (1946–1997) Anne Kofferové někdy v půli devadesátých let. Jsou to sympatická slova. Ale trochu matou: jako by k psaní sonetů stačilo právě jen zvládnuté řemeslo. Nad leckterými básněmi svazku ve mně naopak hlodala pochybnost: nač posvěcená forma, chybí-li kus ostřeji vypilovaného nálezu o světě? Poezie byla Čanovi jistě něčím životně důležitým. Přesto mám z jeho díla zas a znovu pocit, že pro něj nebyla živelnou, niternou vyvřelinou, ale tak trochu hráčskou disciplínou, kratochvilnou ideou, k níž se věrně a s obdivem upínal. Poezie byla Čanovi vnějškovou průmětnou jeho vtipu a životního krasosmutnění, včetně exulantské jazykové nostalgie. Byla mu, řečeno v duchu jeho vlastní imaginace, družkou, již bylo možno čas od času vyzvat k tanci.

Přeraz se o literární berli

Nad Čanovou náruživostí pro sonet se nám vybaví podobné originální výzkumy z nedávné doby. Jaroslav Kovanda ve svém Nebi nad kantýnou složil sonet na každý rok minulého století. U mladších autorů známe filigránské pokusy Radka Malého či Norberta Holuba. Tyto básníky provokuje výsostná forma svou klasičností, do níž jako by „ježatý“ dobový obsah nešlo vtěsnat. Forma tak paradoxně přináší deformaci: původně důvěrně a podstatně beztvarý obsah se musí nějak popasovat s archetypální básnickou fazónou. Vznikají překvapivé hrany, tenze a přetlak na nečekaných místech. I u Čana podobná pnutí vystopujeme, ač ne tak výrazně. Nezdá se totiž, že by Čan k sonetu přistupoval s odhodláním jít formě břitce proti srsti jako výše jmenovaní. Forma je mu spíš nostalgickou taneční figurou, již ovšem neváhá podle potřeby nastavit i lecjak nepravidelným „krok sun krok“. Často je básník vlastní jazykovou i představovou hravostí docela přemožen; než by brousil tvar či hrotil formu, raději se dál zaplétá do svých rozbíhavých nápadů.

Odhlédnuto od formy, báseň je Čanovi především prostorem k poetickému filosofování. Jde ale o přemýšlení spíš povšechné. Vyznění Čanových básní by se často dalo shrnout do povzdechu typu „však to znáte“, „co dělat“ či „tak to chodí“. Formální zcizení je ovšem důležité. Díky němu tu vždy trvá šance ukročit stranou, ironicky nahlédnout vlastní myšlenky, pocity či stavy, svou situaci či omezenou „nabídku“ osudu, paradoxně před nimi upřednostnit samu techniku, a tím oklikou zneutralizovat a odlehčit přílišnou palčivost vlastního obsahu. Případně mimoděk zakrýt jeho vágnost. Čan jako by se souběžně nalézal ve dvou stavech: v jednom bezprostředně žije své rozkoše a sentimenty, v druhém je však vnímá a předestírá jako cosi literárně přepjatého, nač nelze nehledět než z úsměvného povzdálí. Rozostřenost mezi těmito dvěma polohami je Čanovým nejvlastnějším živlem, z ní se rodí půvab a podvratný smutek jeho básní. Je prospěšné ulevit si od únavně krásné, důvěrně nepřekvapivé reality nějakým nadneseným, sladkým ornamentem. Je očistné vmést občas realitě do tváře něco slastně umělého, nastavit její placaté suverenitě rafinovanou literární berli; přeraz se o ni.

Čanovo filosofování nezřídka jen přelétá od nápadu k nápadu. Forma se myšlenkám nakonec spíš plete do cesty, stále se na ni musí brát ohled. Rým si vynutí představu, která otevře další jazykovou či imaginativní odbočku, nečekanou, ale nikoli nezbytnou, ta si vynutí další rýmovou vazbu, jež se vyvine v nové rozvětvení… Jde o to, s jakou nápaditostí, neotřelostí, koncizností básník své kličkování uskuteční. Někdy básnické obraty natolik zavánějí klišovitostí, že by mohlo jít o parodii. Ale nejde; parodie potřebuje skrytý podtext, tvrdé podloží, od něhož se může významově odrazit. Kdežto Čan je až příliš ponořen do vlastního veršování, než aby zbylo místo na významuplnou konfrontaci. „Z křídel krásy pocestné/ padají peříčka tiše do smutků/ a srdce tančí kroky neřestné/ na pěně příštích zármutků“ – kolik lyrické pěny Čan našlehá, než kápne na skutečně hutnou lyrickou formulaci. „Kroky které nevrátíme tanci“ – až v takovém verši konečně přestává mlít mlýnek pouhé formy a nastupuje skutečná obrazná myšlenka (vracet kroky tanci!), která má konkrétní ukotvení i abstraktní váhu, je v ní vtip i stesk, je vskutku s taneční lehkostí vymyšlená a jako u tance z ní čiší nevtíravý, přitom do „umělého“ gesta zavinutý přesah jinam.

Anděl nehorázna

Stačí však, aby se básník trochu méně soustředil či hlídal, a jeho poetika odhalí svou odvrácenou, dutě povídavou stránku: „Někdo nám svět stále dělí/ na bílý a černý/ dělí ho přímo pod prdelí/ na nevěrný a věrný“. Toto místo (jehož vágnost vulgarita ještě podtrhuje) je extrémní snad i pro samotného Čana. V knize nicméně najdeme dost pasáží, kdy směs filosofování a slovního pasiánsu má za výsledek překombinované mudrování. Někdy, pravda, až půvabné: „V každém tvém vím si ví už kdysi někdo jiný nebo jiná“… Ano, Čan je nejlepší právě tam, kde uzdu bizarnímu přespekulovanému „myšlení“ docela popustí. Přestane konečně od myšlení žádat myšlenky a nechá se vykolejit k poetickým „nehoráznostem“. Pak se mu daří spojení kouzelně výmluvná, jazykově a představově vynalézavá, upřímná i parodická, křehce frajerská: „v dozajistu viset jak orel“; „paměť je hrůzná držgrešle“; „závidí zeměkouli že se i v noci točí“… Či jinde, záhadně a mámivě: odmítnout „záclon nádherného bycha“! Tu je Čanova nejspanilejší poloha: v lehce přiznaném naivismu, a zároveň v epigramatickém zaostření, kdy se hlava sice před věčnými pravdami světa pokorně sklání, avšak zrak nepřestává pošilhávat po „andělu nehorázna“, jenž by přesládlé pravdy a krásy zpepřil svým cudným chaosem. A ještě v jedné poloze je mi Čan blízký. Totiž, když začne mimoděk portrétovat sama sebe: jako milence, snivce, satyra či bludnou, něžně vykolejenou duši hledající „nějaké (svoje) vlastní mimo“. Zůstane navždy obskurní charakteristikou Čanovy poezie, že podobná křehce břeskná, půvabně divná místa se většinou topí v pasážích až moc vágních, lyricky zabíhavých, násilně imaginativních.

Jako u prvního svazku si ani teď neodpustím poznámku k přepečlivému komentáři. Méně by bylo více. Proč třeba číst celé Podivuhodné smyčcové kvintety o čtyřiatřiceti sonetech až vzadu v komentáři? Jen proto, že se dvěma znělkami překrývají se Sonety pro nic a za nic? Proč číst dalších devětatřicet sonetů opět nacpaných do poznámek? Proto, že je autor nepojal do audionahrávky pořízené v Izraeli? Málem polovinu textů svazku tak najdeme až ve výkladu – nedalo se to provést čtenářsky schůdněji a hlavně vstřícněji k textům, jež si zaslouží být otištěny samostatně, ne jako součást nenasytného edičního aparátu? A co si myslet o důkladné redakci, když tu zároveň čteme lapsy jako „ty století“, „s tvojim tichem“, „dóle“, „na prsty počítám“, „se o všem s každým prát“ či „křepelky tvojich dvojníků“? A nejhůře v erbovní čanovské básni, založené na opakování příslovce „možná“, jež se postupně změní v podstatné jméno. V závěru tu stojí: „ty všechny možná roztančené do valčíku…“ Není v logice básně říci „ta všechna možná roztančená do valčíku“? Či nás vskutku „do sebe jako do pláštíku“ bizarně balí předtím zmíněné pouťové „střelnice“? Nestálo za to básníkovi docela obyčejně pomoct?

Autor je básník, literární kritik a hudebník.