Tanec Praha ’09 v mediální bublině

V čele mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla stojí téměř od počátků výrazná Yvona Kreuzmannová, jejímž diplomatickým schopnostem i propagační asertivitě vděčí Tanec Praha za existenci. Za dvě desítky let se v programu objevili směrodatní světoví tvůrci současného tance a souvisejících žánrů; Praha si osvojovala taneční gramotnost. V nejúspěšnějším období, kdy se zde střídali hvězdní tvůrci nového tanečního jazyka, měl pražský festival nakročeno k tomu stát se vedoucí událostí v celém posttotalitním regionu. Dnes, po několika letech postupného blednutí, ztrácí úroveň – paradoxně ve chvíli, kdy už si do jeho naplněných hledišť publikum našlo cestu.

Tanec Praha opomíjí starost o vlastní tvář, a tím i smysl své činnosti. Letos na ni rezignoval zcela. Krom toho – z více než měsíce jeho trvání měla mezinárodní festivalovou úroveň tři představení: „au bleu cochon“ (U modrého prasátka) švýcarské Compagnie Drift (Béatrice Jaccard, Peter Schelling, 2008), UNA – Unknown Negative Activity (Anonymní negativní aktivita) slovensko-řecké RootlessRoot Company (Jozef Fruček, Linda Kapetanea, 2009) a Crying of My mother (Nářek mé matky) irácko-nizozemských Iraqis Bodies (Muhanad Rasheed, 2007).

Lidská etologie

Přední švýcarská skupina Drift uvedla excentrické „au bleu cochon“. Je pojato jako absurdní divadlo na téma etologie člověka. Animální škuby, tiky, střelhbité a nečekané reakce na tělesný kontakt, plaché úniky a náhlé výbuchy pudu by stály za pozornost nějakému současnému Konradu Lorenzovi. Základní situace je jednoduchá – skupina karikaturních týpků v lacině blýskavém a trochu ujetém baru. Pozorujeme jejich vzájemné přibližování a kontakty, jako pozoroval etolog Lorenz své husy v ohradě. Pohybová představivost tanečníků, kteří líčí bariéry mezi lidmi, je bez bariér, nezkrotně svobodná. Těla se stávají neuvěřitelnými prostorovými hlavolamy a puzzly v tanečně geniální, srozumitelné a crazy, zároveň badatelsky analytické studii lidské fauny.

Tvůrci představení UNA se inspirovali ne tak příběhem, jako filosofickým rozporem Unabombera, amerického vraha z šílenství i přesvědčení. Zachycují vyšinutého hrdinu ve stavu chorobného mravního zanícení. Jeho děravá psychika je líčena pod tanečním i mimickým mikroskopem interpreta. Před námi je hypersenzitivní stalker s přemrštěnými reakcemi na dotek, zvuk. Ve smrtonosné hyperbole uvedli tvůrci do představení postavu holčičky; je mementem, které vkládají mezi vraha a svět. Také testem pro vraha, který zoufale a bezvýsledně prosí, aby mu bylo ve vraždě zabráněno. Pod kotlem strachu a hanby zatápí zpěvačka apokalyptického hlasu. Postava dítěte zvyšuje psychické napětí i skutečné fyzické riziko a je také prvkem mytologizujícím – zprostředkuje metafory smrti, zmizení holčičky v kůži losa, její proměnu v loutku. Osmileté děvčátko pohybovou inteligencí a akrobatickou suverenitou nijak nezaostává za třemi skvostnými dospělými tanečníky. Také toto představení má analytické hodnoty; je dialektickým tancem, předvádí svého hrdinu jako oběť myšlenkového apriorismu, na jehož vražednou podstatu poukazuje, míří na vražednost ideologií.

Crying of My mother(choreografie byla uvedena v cyklu Evropská taneční laboratoř) je esteticky krásný, v chiaroscuru se koupající a Orientem provoněný tanec tří do půl těla obnažených mužských interpretů původem z Předního východu. Mají představovat tři náboženství a předvést před zraky diváků zrod vzájemné, k vraždě vedoucí (v místě obvyklé) nenávisti. Upřímně řečeno, bez předchozí informace by z krásného dekadentního tance „ve slonové věži“ tato message nijak přirozeně nevyplynula. Vyplynulo toto: je nekonečné množství možností, kterými se lidé mohou vzájemně dotýkat, objímat, tisknout, aby vyjádřili svůj bohatý emocionální svět. V určitých chvílích se objetí, které začíná jako milostné, za okolností mentálního skluzu do iracionality, může stát objetím škrtícím. Tři iráčtí tanečníci téměř experimentálně prokázali, že tyto skluzy (regrese) jsou vlastní samotnému lidskému tělu, nikoli podmínkám lidského těla. Vždyť od Konrada Lorenze víme, že v opačném sledu, krocením vražedných pudů, se vyvinul třeba polibek ze zahryznutí.

Deficit vkusu

Compagnie Montalvo-Hervieu, hlavní zahraniční hvězda, s Good Morning, Mr. Gershwin předvedla komerční mainstream, stylově nesourodý podle svého oblíbeného receptu: na pozadí efektního filmu tanec od hip hopu přes step po balet, a z každého hlavně technické efekty. Další eso, Stau (Nával) Anouk van Dijk, stojí a padá s rozprostřením akce po celém sále a s diváky, kteří chodí za tanečníky a občas jsou zatáhnuti do děje. Choreograficky jde o opakování stále stejných nezajímavých smyček, některý z našich mladých choreografů by to vyšvihl na tři zkoušky. Evropská taneční laboratoř, s výjimkou zmíněného opusu a bulharské skupiny Kinesthetic Project, měla podprůměrnou úroveň. Slovenské Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… (doma oceněné Doskami 2008) skupiny ElleDanse působilo obrozenecky. Nešťastný nápad byl přiřadit k programu festivalu zastaralý a amatérský cyklus Tanec dětem. Závěrečné gala potvrdilo, že O₂ Arena není ideální prostředí pro tanec. Společnosti Sazka a Yvoně Kreuzmannové jsme ovšem vděčni za Cenu za objev v tanci, kterou tentokrát získala choreografická debutantka, absolventka Duncan Centra Kateřina Stupecká.

V Praze je přefestivalováno. Praha je (pa)kulturou zaneřáděná, spousta veřejných prostředků uniká na nicotnosti. Většina těch nepřeberných taškařic se motá Pražanům pod nohama jako psíci podvraťáci a kazí vkus. Jsou to doprovodné akce k procházce mezi matrjoškami, křišťálem, pivem a Kafkovýma ušima a nějakou tou z minulé festivity zapomenutou pomalovanou krávou, to vše pod ohavným metronomem. Ztratil se cit pro Událost. Ztrácí se vkus. Kultura v Praze prostě nedává žádný smysl. Žádný smysl nedával ani festival Tanec Praha ’09. Byl lépe mediálně zpropagován než zkoncipován.

Autorka je taneční publicistka.