Umělecký doktorát

V předmluvě nedávno vydané publikace, shromažďující texty o doktorských programech v umění a úryvky dizertačních prací (Artists with PhDs: On the New Doctoral Degree in Studio Art, 2009) přichází autor, historik umění James Elkins ze School of the Art Institute of Chicago s předpokladem, že „kreativní-umělecké doktoráty“ (creative--art doctorates) či doktoráty v „ateliérovém umění“ (studio art) se brzy stanou standardním požadavkem pro práci učitele na vysokých uměleckých školách. Elkins tak uvažuje mimo jiné proto, že podobný proces proběhl ve Spojených státech po druhé světové válce v oblasti magisterského stupně; v 60. letech už byl běžnou věcí, přes počáteční odpor těch, kteří tvrdili, že povede jen k akademizaci umění a učiní z umělců učence, produkující nemožná kvanta textů.

Ph.D. (Philosophiæ Doctor) programy na českých školách rostou jak houby po dešti. Doktorské studium nabízí již většina vysokých uměleckých škol, kromě těch pražských (Akademie výtvarných umění, Vysoká škola uměleckoprůmyslová a Akademie múzických umění) také brněnská Fakulta výtvarného umění VUT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta umění a designu ústecké Univerzity J. E. Purkyně či Slezská univerzita v Opavě. Není překvapivé, že doktorské programy těchto škol se od sebe zásadně liší: některé z nich zkrátka přejaly systém od škol humanitních, jiné se snaží vycházet vstříc umělcům a jejich způsobu práce. Otázkou ovšem je, jaký má další vzdělávání umělců vlastně smysl. Vychází z jejich touhy bádat o teoretickém podloží vlastní tvorby? Chtějí školy přitáhnout teoreticky zaměřené lidi, kteří budou reflektovat vznikající umění? Anebo jsou důvody čistě praktické, motivované tím, že pro školu je prestižní či dokonce z institucionálních důvodů nezbytné doktorský program mít a studenti potřebují titul pro svou další kariéru? Pro srovnání jsem si vybrala tři školy, pražské Akademii výtvarných umění (AVU) a Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (FAMU) a brněnskou Fakultu výtvarných umění (FaVU).

Zátiší s citronem

Na Akademii výtvarných umění nabízejí v rámci studijního programu Výtvarná umění tři obory – výtvarná tvorba, restaurování výtvarných děl a architektonická tvorba. Jiří Ševčík, který zde působí jako vedoucí a koordinátor vědeckého výzkumu, uvádí, že hlavním důvodem pro zavedení doktorského studia na AVU byla podle něj podmíněnost habilitací (udělování titulu docenta) existencí takzvaného trojstupňového studia (tedy bakalářského, magisterského a doktorského stupně). Nikoli tedy, „že by se ukázalo, že hodně lidí na uměleckých školách je intelektuálně tak zdatných, že je schopno vedle umělecké tvorby také teoreticko-historických reflexí“. Přes počáteční skepsi, co se týče zavádění doktorských stupňů, je Ševčík toho názoru, že na Akademii bylo doktorské studium vymyšlené dobře. Výjimečně nadaní studenti s dispozicemi k vědecké práci zde mohou spojit tvůrčí uměleckou aktivitu s teoretickým bádáním, přičemž obě složky by se měly rovnoměrně doplňovat. Studium je přísně výběrové, o čemž svědčí i fakt, že prozatím zde absolvovalo pouze pět studentů; poslední léta se každoročně hlásí okolo šestnácti adeptů, z nichž vybírají čtyři nebo pět.

Výstupem studia má být jednak umělecká práce, respektive uspořádání vlastní výstavy, a s ní související práce teoretická. Dizertace přitom mají vyplňovat mezery v historii umění: studenti by si měli volit témata, která nejsou pro uměleckou historii a teorii či estetiku typická. Jedna zdejší studentka se tak například zabývá podobností mezi vnímáním dyslektiků a umělců. Zkoumá asociační schopnosti dyslektických dětí, které jsou schopné nahrazovat slova tvarem, zvukem, barvou, představou či tónem a plánuje pro ně vytvořit jakýsi slabikář či slovník. Tématem další zajímavé, možná až kuriózní práce, je zátiší s citrónem. Student nastudoval historické podoby tohoto druhu zátiší a ačkoliv se někteří renomovaní kunsthistorici k práci stavěli nedůvěřivě, „protože to nebylo úplně regulerní, co se týče metody“, práci obhájil. Praktickou část dizertace tvořil speciální soubor nově vytvořených maleb, jak jinak, zátiší s citronem. Podle Ševčíka do představy uměleckých doktorandů logicky zapadají restaurátoři, „protože povaha jejich práce a průzkumu má blíž k exaktním vědám a standardním výzkumným metodám než umělecká práce“. Jedna z restaurátorek si například původně zvolila za své téma morální problém s restaurováním současných uměleckých děl (tedy: co udělat s hnijícími citrony či rozpadajícími se hromadami tuku Josepha Beuyse?). Jako školitelé doktorandů fungují na AVU profesoři či vedoucí ateliérů, studenti navíc většinou „dostanou“ také vedlejšího konzultanta z jiné oblasti, třeba psychologa, filosofa, kunsthistorika či uměleckého kritika. Prezenční studenti mají stanovený úvazek práce pro školu (jeden den v týdnu), přičemž zpravidla vedoucí práce rozhoduje, jak se tohoto jejich času využije: zda student pracuje jako ateliérový asistent, zapojí se do vědeckovýzkumné práce či pomáhá například se získáváním grantů. V rámci programu na AVU sídlící laboratoře Digilab (viz s. 13) seznamují doktorandi se svými tématy své kolegy a veřejnost.

Aktivní brněnské studentky

Na brněnské FaVU letos končí první doktorandi, tedy doktorandky, které v září čekají obhajoby. Jednou ze tří historicky prvních Ph.D. studentek oboru Umění ve veřejném prostoru a umělecký provoz je Barbora Šedivá (viz A2 č. 12/2009). Absolventka kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se snaží své studium propojit s praxí: jejím tématem je mezinárodní festival síťové kultury Multiplace, který zároveň koordinuje a spoluorganizuje; její práce kombinuje případovou studii „otevřené organizace“ s kurátorováním festivalu. Se zaměřením doktorského programu je spokojena, na druhou stranu ale tvrdí: „Pokud by o můj názor měla zájem samotná fakulta, určitě bych dokázala poskytnout kritiku a konkrétní návrhy na zlepšení.“ FaVU získala akreditaci do roku 2010, takže nyní připravuje žádost o prodloužení. Profesor Jan Sedlák z Katedry teorií a dějin umění, který má doktorandy na starost, mi v telefonickém rozhovoru sdělil, že také zde se snaží o celostupňový model studia. Způsobem, jak zdejší doktorandský program odlišit od ostatních, má být mimo jiné spolupráce s Fakultou podnikatelskou. Studentů přijímají maximálně pět do ročníku, zájemců mívají dvanáct až patnáct. Na FaVU se hlásí studenti z různých škol, v prvním ročníku studuje například historik umění, který se chce orientovat směrem, který již mu Filozofická fakulta neumožňuje, další zájemci jsou z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. „Jsme rádi, že to máme“, shrnul profesor Sedlák.

Doktorandi z FaVU jsou aktivní, například si sami zvou zahraniční i tuzemské přednášející. Další zdejší studentka, Lenka Kočišová, nyní ve druhém ročníku, dokončila studium pedagogické fakulty na Ostravské univerzitě a bakalářské studium na FaVU. Již má za sebou praktickou část studia, což byla audiovizuální taneční hra L to the B, jejíž premiéra se odehrála v rámci festivalu Mutiplace na jaře 2009. Tvrdí, že studium probíhá volně, studenti se sami domlouvají na konzultacích, které nejsou nijak časté, což považuje za dobré, protože aktivit má i tak dost. S ostatními doktorandy se stýká jen „v rámci osobních sympatií a společných zájmů“.

FaVU nemá studium rozlišené na teoretickou a praktickou část, výstup může vzejít z tvůrčí orientace, ale musí mít vždy podobu písemné teoretické práce. Na internetových stránkách najdeme seznam tematických okruhů, které působí zajímavě a aktuálně, mimo jiné Environmentální koncept ve veřejném prostoru, Knihy – knihkupectví, antikvariáty a knihovny jako prostory pro komunikaci, Veřejný prostor a imaginace; do tématu veřejného prostoru nezapadá snad jen Rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti 3D, téma současného děkana Michala Gabriela. Každé z témat má svého vedoucího, některého z pedagogů FaVU. Co se týče povinností, ty jsou předepsané velice volně. Student se má v průběhu studia podílet „na řešení konkrétního uměleckého nebo vědeckého výzkumného úkolu“, složit doktorskou zkoušku a obhájit dizertační práci, kterou tvoří prezentace „uceleného výtvarného díla, projektu, akce, výstavy, symposia apod.“, doplněná obhajobou odborné teoretické studie. Ve druhém ročníku mají doktorandi dvě hodiny týdně pedagogicky působit, což studenti podle Barbory Šedivé řeší různě: někdo vede workshop, jiný seminář, další má přednášky. Její kolegyně Lenka Kočišová vedla předmět Audiovizuální performance a organizovala další akce pro studenty FaVU a jiných škol (workshopy a prezentace studentské tvorby).

Sebereflexe tvůrčích individualit

Podobně jako na AVU a FaVU nenalezneme ani na stránkách FAMU informace o současných Ph.D. studentech. Co zde nalézt lze, jsou vypsané tematické okruhy. Souvisejí se zaměřením školy a týkají se audiovizuální kultury a fotografie a jejich estetických, filosofických, sociologických, antropologických a etnologických aspektů, interaktivity, nových médií, audiovizuální performance či archivnictví. Mé hodnocení vychází z vlastních zkušeností studentky, která vystudovala dějiny umění na FF UK a poté se přihlásila na doktorské studium na FAMU v naději, že zde pro své téma z historie videoartu nalezne o něco výživnější půdu. Překvapilo mě, že doktorské studium se zde příliš neliší od humanitních programů. Také jsem postrádala komunikaci s dalšími studenty a uvítala bych výraznější zpětnou vazbu a intenzivnější diskusi.

Jaký by měl být na umělecké škole ideální vztah mezi uměleckou činností a bádáním, není otázkou pouze doktorského stupně, ale celé FAMU. Proděkan pro vědu a výzkum Marek Vajchr tvrdí, že spojení teorie s praxí je v doktorském programu FAMU dáno už tím, že mnozí ze studentů jsou umělci a téma projektů je často zaměřené na sebereflexi jejich vlastní tvorby. Jediným závěrečným výstupem však zůstává teoretická­ práce. Vajchr přiznává, že v základních obrysech se studium shoduje třeba s filosofickými fakultami, ovšem vidí podstatný rozdíl v tom, že velká část studentů je umělecky aktivní: kreativní a badatelská složka se vzájemně ovlivňují. Většina doktorandů si podle něj klade otázku, „co je tím oborem, kterým se zabývají, v jakém kontextu na sebe jednotlivá média vzájemně působí,“ a právě to jinak velice různorodé studenty FAMU spojuje. „Celý tento současný kontext je velice proměnlivý a snaha jej nějak uchopit a pojmenovat je asi tím, co je všem společné. Možná tím je naše škola nějakým způsobem specifická.“

Odlišné zaměření studentů se projevuje úpravami individuálních studijních plánů. Podobně individuální jako studijní plány je také úroveň jednotlivých prací: některé z nich jsou kvalitní teoretické studie, které by pravděpodobně obstály i jinde, další mají spíš sebereflexivní povahu. Vajchr si posteskl, že přinutit doktorandy k diskusím či jen k tomu, aby se dvakrát za rok alespoň sešli, je náročné, „i vzhledem k tomu, jak moc mají aktivit, jezdí hodně do ciziny, jsou různým způsobem zaměstnaní, aktivní a tvůrčí“. Prostředí pro zajímavou mezioborovou diskusi je tu přitom jako stvořené, na FAMU jako doktorandi působí vystudovaní historici, inženýři, výtvarní umělci, filmaři, fotografové, filosofové, dokonce jedna arabistka, a jejich témata mají rozpětí od audiovizuální performance přes restaurování daguerrotypií až například k archivování elektronických médií. Také školitelé jsou pozoruhodné osobnosti z různých oborů, kteří se svým studentům snaží v rámci možností věnovat. Nezbývá než doufat, že i k diskusím jednou dojde.

Je to tedy výzkum, anebo umění?

Již zmíněný James Elkins si dobře uvědomuje úskalí Ph.D. programů: některé instituce, poskytující doktorské studium, jsou jen prodlouženým magisterským studiem a jejich studenti zkrátka tráví další roky ve svých ateliérech pod vedením svých ateliérových vedoucích. Dokonce se domnívá, že pro některé umělce může být „ateliérové-umělecké Ph.D.“ škodlivé, protože je drží na škole, zatímco by se mohli už dávno věnovat tvorbě a kariéře.

Důvodem, proč mnozí doktorské studium začínají, je, že jim to může pomoci s uplatněním, zvláště pokud chtějí dále pedagogicky působit na vysoké škole. Na některých školách je zaměstnání přímo podmíněno doktorátem nebo alespoň zahájeným doktorským studiem. Někteří nově nastupující pedagogové tak poněkud kuriózně zároveň se zahájením své pedagogické činnosti nastupují do doktorského studia. Dochází tím ke zpětné vazbě, počet doktorandů roste. Další velkou skupinu však tvoří ti, kteří chápou doktorské studium jako možnost zrealizovat zajímavý projekt. Lenka Kočišová uvádí, že začala studovat také proto, že se po dvouletém pobytu v zahraničí chtěla vrátit na akademickou půdu a do komunity studentů umění. Tomáš Pospěch je jedním z prvních doktorandů na Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě. Uvádí, že pokračování v doktorském studiu se mu přirozeně nabízelo, jelikož ho baví zabývat se výtvarným umění jako umělec i teoretik. Jelikož školu s doktorandským studiem v oblasti, která ho zajímá – výtvarné umění střední Evropy od 70. let do současnosti, „především nová média a fotografie“ –, dlouho nemohl najít, začal studovat až s téměř desetiletým odstupem. Na ITF je studium teoretické i praktické, v případě Tomáše bude jeho výstupem výstava s katalogem a antologie českých textů o fotografii, doplněná studií. Jelikož studuje externě, nemusí chodit na přednášky na své škole, ale může si je vybrat v jakékoliv jiné instituci, také v zahraničí, a škola mu pak tuto možnost administrativně vyjedná. Tomáš již nějakou dobu působí na ITF jako odborný asistent, takže jeho zapojení do chodu školy je bohaté. První doktorský ročník, jehož je sám součástí, hodnotí pozitivně, program studia si z velké části vytváří sám a na případné vlastní chyby teprve přijde.

Důvodů, proč by měl mít umělecký doktorát odlišnou podobu než například na školách humanitních, by se asi našlo dost; například: umělce většinou nikdo neučí psát dlouhé teoretické práce, regulérní zacházení s prameny není jejich silnou stránkou a informace si spíš vyhledají na internetu. To může mít, jak uvádí Jiří Ševčík, bizarní důsledky: „Když se nízké zdroje dobře namíchají s vysokými, v té toleranci, která tady musí být, je to docela pozoruhodná věc.“ Tvrdí, že práce by měly být srovnatelné s ostatními školami, či „přinejmenším alespoň zajímavé ve své nespecifičnosti.“ Miloš Vojtěchovský (viz rozhovor na s. 25), působící jako pedagog na FAMU, kritizuje fakt, že umělecké školy formální požadavky často přebírají z humanitních či jiných oborů, a práce je potom „balast, který tu tvořivou a skutečně autorskou část uměleckého doktorátu diskvalifikuje či poškozuje.“ Domnívá se, že šance škol, na nichž umělecké doktoráty probíhají, „tkví v pokusu preferovat v požadavcích na doktorskou či habilitační práci tvořivý přístup, zjišťovat, zdali je tu něco, co je skutečně vlastní umělecké teorii i praxi.“ Některé školy toto dilema netrápí, profesor Jan Sedlák z FaVU uvedl, že jedním z pozitiv studentů z humanitních směrů je právě to, že jsou způsobilejší k psaní teoretických prací než ti přicházející z FaVU. Proto jim zkrátka často dávají při přijímacích zkouškách přednost.

Co na to studenti?

Je překvapivé, jak málo jsou výsledky práce doktoradů prezentovány veřejnosti. Také získat názor od samotných studentů bylo těžké. Většina z těch, které jsem oslovila, odpověděli v tom smyslu, že kritizovat by se dalo ledacos, sami se do toho však pustit nechtěli. Z pochopitelných důvodů. Někteří si posteskli, že by kritiku rádi přednesli zodpovědným učitelům svých škol, jen kdyby ti projevili zájem. Studentka z FaVU (nepřála si být jmenována) zmínila problémy v komunikaci s vedením fakulty, byrokracii a nejasnosti, kdo má zodpovědnost za určité úkoly. Tvrdí, že spousta věcí by se dala zorganizovat lépe a efektivněji, chybí ovšem pozitivní motivace a vlídnější prostředí k realizacím plánů studentů. Jeden z doktorandů AVU zase tvrdí, že nedokáže na mé otázky zodpovědně odpovědět: „Mé působení na AVU coby doktoranda je velmi sporadické a dost možná také v současné době ohrožené, především co se týče právě mé spolupráce se školou samotnou. Nedokážu říci, kde je ona chyba nenaplnění, možná v mé lenosti a zaneprázdněnosti na jiných samoživitelských projektech nebo ve škole samotné a její neschopnosti motivovat.“ Přitom právě studenti nejlépe znají důvody, proč má doktorské studium existovat. Podle Barbory Šedivé jsou nejdůležitější částí doktorského studia školitelé, kteří mohou v rámci nastaveného systému mnohé ovlivnit. Tvrdí, že kdyby měla školitele z jiného oboru, její práce by se pravděpodobně vyvíjela trochu jiným směrem.

V Česku udělují na uměleckých školách titul stejný jako na všech ostatních školách kromě teologických, tedy Ph.D., jinak je tomu například na Slovensku. Tam existuje titul speciální, ArtD. Ačkoliv i tam nejprve kopírovali studium v humanitních oborech, postupně přišli na to, že výtvarní umělci pracují jinak, a podmínky tomu přizpůsobili. Podle Michala Murina (viz rozhovor na s. 24), pedagoga z AKU v Banské Bystrici, již není nutné „vytvořit šedesátistránkovou knihu o předmětu výzkumu, nesouvisejícím s prací“. Jeho vlastní doktorandi pracují tři roky jako umělci, vystavují a organizují workshopy, a zároveň chodí na povinné předměty a asistují vedoucím ateliéru či vedou vlastní kurzy. Studium zakončují samostatnou výstavou, pro kterou si sami musejí zajistit prostor, obhájit svá východiska před komisí a předložit doktorskou práci, jejíž minimální délka je nyní kratší než na neuměleckých školách. Jak se systém osvědčí, se uvidí: letos v létě zde budou absolvovat první dva studenti.

Jak uvádí Elkins, jedno z pozitiv uměleckých Ph.D. programů by mohlo spočívat v experimentování s novými způsoby (interdisciplinární) spolupráce, propojením bádání s uměleckou tvorbou. Nyní je způsob, jakým se studenti zapojí do aktivit své školy, většinou do značné míry závislý na jejich vlastní kreativitě. Programy fungují krátce, systém doktorských programů na uměleckých školách se teprve utváří, případně probíhá jeho přizpůsobování specifickým požadavkům studentů-umělců. Jelikož tu často ještě neexistují studijní programy, které by určitou postgraduální úroveň zajišťovaly, závisí kvalita na tom, kolik úsilí a času chtějí a mohou doktorandi a jejich školitelé práci na svých projektech věnovat. Jiří Ševčík náš rozhovor na AVU nakonec uzavřel poznámkou, že i když není ze vzniku doktorských programů na uměleckých školách nadšený a nemyslí si, že vycházejí z hlubokých vnitřních potřeb, pokud se vyberou vhodní lidé a nestane se z toho masová věc, je to v pořádku. Navíc: „Někteří lidé jsou schopni se tím docela dobře bavit. A to je pak dobré.“