Jistoty jednoho festivalu

Konkrétní jména a tituly uváděné na Jiráskově Hronově se samozřejmě mění, souhrn zážitků z festivalového týdne však vypadá rok co rok zhruba stejně: několik povedených vystoupení předvedou osvědčené stálice, téměř jistě dojde na jedno dvě milá překvapení a velmi často je jediným rozumným činem včasný úprk ze sálu. Nevyrovnanost podporuje tradiční postupový systém: inscenace se do Hronova musí probojovat z lokálních přehlídek, které se zásadně liší jak žánrově, tak složením a vkusem poroty. V jednom pytli se nakonec ocitnou soubory téměř profesionální i nadšení středoškoláci, ochotničtí rutinéři či milovníci úletů a do toho se ještě pletou zahraniční hosté, o kterých nikdo nikdy nic předem pořádně neví. Má to spoustu nevýhod a jednu zásadní přednost: festival nabízí reprezentativní průřez děním na celé české amatérské scéně. Jisté však je, že špatný den může znamenat buď nekonečné utrpení nebo sérii zbabělých útěků.

Od letoška bez trávy

Upřímně řečeno, jen kvůli divadlu by se mi do Hronova jezdit nechtělo. Jenže tu jsou i jistoty lákadel, řekněme, mimodivadelních: několik příkladně fungujících osvěžoven, otevřených až do svítání, nezvykle tolerantní domorodci a jejich tolerance plně využívající­ festivaloví­ hosté v čele s několikasethlavou avantgardou hlučných seminaristů. K příjemným jistotám patřívala i možnost povalovat se na trávníku před Jiráskovým divadlem, ta však vzala za své spolu s ambiciózní rekonstrukcí hlavního hronovského náměstí. Parkoviště asi lituje málokdo, zbrusu nové stromky kolem mariánského sloupu vypadají nadějně a nové nepřímé osvětlení je dokonce trendy – a tak jen čert ví, co vedlo architekta k ďábelskému nápadu domrtva vykachlíkovat úplně celé náměstí a dílo zkázy korunovat makabrálním schodištěm, které by se hodilo spíš k socialistickému krematoriu než před vchod do divadelního sálu.

Diskutovat a hodnotit

Hronovským specifikem je téměř obsedantní snaha o (sebe)reflexi. Festivalový zpravodaj otiskuje dvě recenze každé inscenace (renomé většiny autorů přitom převyšuje srovnatelné tiskoviny všech domácích profesionálních festivalů), soubory se mohou zúčastnit různě obsazených debat o své inscenaci a cíleně se diskutuje i na řadě seminářů. Nakonec vše s důstojnou seriózností probere tzv. pécéčko, čili Problémový club, vedený matadorem amatérskodivadelní kritiky Janem Císařem; zde je bohužel jistotou nesnesitelně rozvláčná mnohomluvnost hlavních účinkujících, z pléna příležitostně přebíjená nekorunovaným králem suchopáru Vítem Závodským (mým nenaplněným hronovským snem je Seminář stručného vyjadřování). Mohlo by se skoro zdát, že sebehodnocení je na Hronově až samožerně přebujelé, jenže festival se v tomto ohledu vytrvale drží tradiční koncepce, jejíž součástí bylo ochotníky nejen vidět a ocenit, ale též poučovat, vychovávat a vést. Což nemíním nijak ironicky, vždyť tatáž tradice stojí i za populárními semináři, které dnes dodávají festivalu skutečnou šťávu a mladou krev.

Co se líbilo

Pro velkou – nejspíš tu úplně největší – skupinu amatérských divadelníků zůstává ideálem klasická činohra „vinohradského typu“. Její ochotnická nápodoba sice znamená téměř jistou cestu do divadelních pekel, jenže zkuste o tom přesvědčit hronovské (nebo jakékoli jiné) publikum. Největší diváckou peckou tak letos byla populární Zelňačka, lepkavé „přitakání životu“ s dvojicí bodrých francouzských venkovanů, spoustou vína a jedním roztomilým ufonkem. Takoví francouzští Chalupáři, pokud by snad někdo stále tápal. Hostující Commedie Poprad ji zahrála na úrovni téměř profesionální a publikum si s nadšením hodným lepší věci užívalo každý luštěninový prd. Doslova. V Zelňačce je totiž spousta velice srandovních výstupů právě tohoto typu.

Mnohem smysluplnější než špatně zvládnuté interpretační divadlo bývá u amatérů snaha říct cosi svého a po svém. Letos se tímto směrem překvapivě vydala pětice důstojných lounských dam v inscenaci Včera se mi zdálo. V programu se pochlubily „zkušenostmi z 391 let života“ a pak s ironií hrály o sobě, respektive o proměně naivní dívenky v sebevědomou důchodkyni; parodované deníčkové citáty prokládaly laskavě duchaplné průpovídky z humoristické tvorby pozdního Jiřího Suchého. V publiku vzbudila sympatická sebeironie vyfutrovaná pořádnou dávkou (podstatně méně sympatické) člověčiny nadšení téměř hysterické.

Co stálo za to

Tolik tedy dva ze tří hlavních diváckých hitů (dobře vycvičeným ruským teenagerům s jejich spartakiádně radostnou pohádkou odepřeme reklamu úplně) a můžeme konečně přejít k tomu, co se nejvíc líbilo vašemu zatvrzelému a pramálo objektivnímu referentovi. Trochu jiné generační téma než lounské dámy přivezli napůl improvizující performeři z Láhor Soundsystem. Pod titulem Diskrétní den se skrýval velmi zábavný (ale zdaleka nejenom zábavný) příběh zestárlých squaterů, kteří před dávným kolegou namáhavě předstírají, že ještě pořád neztratili rozvratné zanícení. Když se všechno provalí a navíc se ukáže, že onen kamarád má nyní tolik peněz, že neví, co s nimi, spojí se celá komunita k nadšeně kompromisnímu skandování úderného sloganu realistické anarchie: „Fuck the system – i s prachama to de!“ Moc pěkné, jen tak dál.

Jistotou příjemných zážitků bývají v Hronově loutkáři. Letos nejvíc potěšili nováčci: pražští Tate lyumni s výtvarně elegantním Krvavým kolenem a především „dvoučlenný soubor jednoho herce“ Někdo. Mladíci z jaroměřské ZUŠky kombinují v inscenaci Ve dvě na hruškách II. drasticky zkratkovitý příběh a úderně stručné dialogy s velkolepě ošuntělou a současně titěrně piplavou scénografií; nešlo si nevzpomenout na Buchty a loutky. Pro lepší představu: razantně zmodernizovaná pohádka o uvězněné smrti se celá odehrává na velkém otáčejícím se glóbu, který je pozvolna zalidňován a jemuž – dokud může – kraluje Smrt v podobě neurčitě můrovitého objektu, pohupujícího se na rybářském prutu. Vše začne umístěním prvního domečku kamsi do Česka (tušíme, že do Jaroměře, ale přesně se to poznat nedá) a skončí s planetou tak příšerně oblepenou stále uniformnějšími objekty, že to musí rázně vyřešit samotný „hybatel glóbem“ v osobě dosud poklidně šlapajícího cyklisty.

A ještě dva soubory, vedené režiséry, kteří dlouhodobě vzbuzují sympatie zarputilou snahou dělat divadlo po svém, i kdyby třeba trakaře padaly. Divadlo Kámen vedené Petrem Macháčkem nabídlo Zvěstování Bohunce, další variaci minimalisticky zacyklených smyček, jimiž bylo možné se protrpět k pozoruhodnému poznání, jak je v dnešní nebiblické době možné – s odpuštěním – „prosrat“ zvěstování. Blaho Uhlár a trnavský Disk zase ve Výhľadu doslova vyháněli diváky ze sálu mizernými scénkami a ty vytrvalé pak odměnili groteskním, typicky uhlárovsky trapným finále, v němž se vysmáli sobě i celému divadlu s tak tvrdou a hořkou ironií, že to bralo dech. Jenže co naplat, v obou případech máme co do činění s divadlem, „o kterém je zábavnější vyprávět než se na něj dívat“, abych citoval výrok jednoho účastníka půlnoční debaty po představení Kamene.

Hron-off aneb Večery v parku

Relativně mladým festivalovým jevem je off program, jehož největší část probíhá v Jiráskových sadech (ano, hned za rodným domkem, tam, kde rezaté trubky vydávají vodu smrdutou sic, však léčivou). Na jevišti velkého amfiteátru se od odpoledne až do pozdní noci v neuvěřitelné symbióze prolínaly lokální rockové kapely, dechovky, jazzmani a také divadelní představení souborů, které se (naštěstí) nedostaly do hlavního programu. Pestré bylo i složení publika: od ctihodných hronovských měšťanů a seniorů z nedalekého domova důchodců přes nonkonformní seminaristy až po místní mládež, protřele vybavenou vlastními zásobami tvrdého alkoholu. Škoda jen, že se při rekonstrukci náměstí neušetřila troška betonu na obnovu koupaliště, které se nachází jen o pár desítek metrů dál směrem k Metuji. Třeba by to do Hronova přilákalo i nějaké amatérské akvabely.

Autor je divadelní kritik.