Čím se budou bavit budoucí čtenáři našich dnešních novin? Bude jim současná propaganda připadat stejně průhledná jako nám ty minulé?
Václav Klátil, muž asi šikovný, podnikavý, pracovitý a nápaditý, je (magazín Víkend Hospodářských novin 24. 7. 2009) „česká řeznická celebrita“. Dále autorka Petra Pospěchová o něm: „Do jeho uzenářství v Pacově nedaleko Pelhřimova už si pro klobásky zajeli Václav Klaus nebo Mirek Topolánek a poslankyně Miroslava Němcová je tu prý stálou zákaznicí. Pověst muže, který dělá fantastické klobásky, Václav Klátil loni na podzim potvrdil na neoficiálním mistrovství světa řezníků a uzenářů v rakouském Welsu. Jeho papriková Matoušova klobása tam získala zlatou medaili. Při otázce, jestli k němu chodí nakupovat i sociální demokraté, se Klátil zakaboní. Paroubkovu stranu nemá v oblibě. ,Jsem ze sedlácké rodiny a s levičákama jsme si užili dost v padesátých letech při kolektivizaci,‘ vysvětluje.“
Bylo zle, nyní je dobře
Těžko říci, zda zavedl sympatický řezník řeč na sociální demokraty sám, anebo byl dotázán, aby článku skutečně nic nechybělo, buď jak buď bych si troufl očekávat, že takovéto kousky se budoucímu čtenáři dnešních českých novin líbit budou; spojením rozkošné naivity s poučným poselstvím bude okouzlen. Možná budoucí čtenář nejprve zapochybuje o skutečné existenci zdatného a politicky správně orientovaného živnostníka, ale věřím, že jiné dochované prameny mu řezníkovu autenticitu potvrdí; budoucí čtenář se pak bude moci oddávat hlavně zážitku čtenářskému. Ten je silný i pro čtenáře současného, aspoň takového, který se jako pisatel těchto řádků ještě setkal s doznívajícím socialistickým realismem. Pravda, nehovořilo se o celebritách, nýbrž o údernících a hrdina příběhu byl rád, že už nepracuje pro vykořisťovatelského sedláka, ale že v JZD pracuje na svém. Nejprostěji řečeno: bylo zle, nyní je dobře, ale je třeba být bdělý a lidem ne dost pokrokovým klobásky prodávat jen s nechutí. Chápání pokroku a pokrokovosti se vyvíjí, ale pěstitelé žánru vždy vědí, co je správné dnes a jak hledět na dějiny.
ČT 24 dělá dobře, když pravidelně vysílá výběr z dvacet let starého zpravodajství Československé televize. Úžasné je sledovat dynamičnost tehdejšího vývoje, a to i v podání komunistické novořeči, prudkost, kterou si málokdo naplno tehdy, uprostřed dění, uvědomoval. Vzrušující je pozorovat i rozpad novořeči – pro mnohé nové skutečnosti byla už špatně použitelná, ba nepoužitelná. Česká televize se však bojí, že my diváci nejsme dost uvědomělí, a tak prokládá slova tehdejších hlasatelů vždy po nějaké době titulkem 20 let svobody – 20 let bez propagandy KSČ, podkresleným obrázky a dojemnou hudbou, která nemá se sametovou revolucí nic společného. Snad je za tím strach, že toto by se mohlo vrátit? Nebo strach, aby mne, současného televizního tvůrce, někdo nepodezíral, že národu podsouvám komunistickou propagandu? Má poetika komunistické propagandy své dědice!
Vyžívat se na Jakešovi...
Bylo třeba připomenout slavný, ba přelomový projev o kůlu v plotě a Haně Zagorové. Nemohu si však pomoci: z mnoha televizních připomínek čněl příliš laciný pocit převahy nad člověkem, který velikánem ducha nebyl. Ostatně ti, kdo mluvili (aby byla větší legrace, aby se víc distancovali...) o „Milouši“ a nepoužívali tvaru, který nositel jména skutečně užívá, svědčili nějak i o své velikosti. Málo se připomínalo, že takových projevů pronesli představitelé KSČ spoustu; byl-li tento přelomový, pak nejvíc tím, že se jej někdo opovážil vynést, že i pracovníci největších sdělovacích prostředků přestávali být loajální.
Seznamy Stanislava Pence si nemohly na reklamu stěžovat a voyeurismus antikomunistický, sousedský i rodinný dostal další pěkné sousto. Sousto, které umožňuje lézt druhému do soukromí a zdůvodňovat si to frází o minulosti, kterou je třeba poznat, abychom si nebyli nuceni ji zopakovat. Lézt do soukromí vlastenecky, poznavačsky, to nemá chybu, s prominutím. Aktuálně.cz přineslo 22. 7. zprávu, že u sledovaných osob si Státní bezpečnost poznamenávala jejich případná „židovská“ jména původní či „židovská“ jména jejich rodičů. Pomiňme neohrabanost („StB považovala lidi židovského původu za nepřátele socialismu.“) a všimněme si raději, co vše je v zájmu „boje proti komunismu“ a „odčiňování minulosti“ bez skandálu dovoleno. Člověk může být hrdý na své předky, ale člověk má také právo o svých kořenech nemluvit a nechtít, aby se o nich vědělo. Ostatně evropský antisemitismus není mrtev. Ale Stanislav Penc zůstane sympatickým chovatelem koz a bývalým disidentem. Nikoliv – svého druhu – pokračovatelem v práci StB, tak jako citovaná slohová práce z Hospodářských novin v čemsi pokračuje. Někdo si připomene i Pencovu už bývalou roli po boku Martina Bursíka – pobaveně, jaké to politické aliance jsou možné!
Literárky horší než za Zelenky
To byly poznámky k takzvanému pravicovému mediálnímu diskursu, ale to všechno ještě nic není! To nejhorší v českém mediálním prostředí za poslední měsíce se podařilo totiž spáchat vlivným a vzdělaným sociálním demokratům a jejich přátelům, kteří se ujali Literárních novin. Řekněme – s vědomím všech rozdílů v mocenském kontextu – že tak špatné, od banalit obsahových až po množství gramatických chyb, nebyly ani za časů Jana Zelenky. To je největší české mediální neštěstí letošního jara a léta. Do jubilejního listopadu 2009 bude ve sdělovacích prostředcích stále hůř a místa pro nějaké chytřejší odčiňování minulosti ještě méně než dosud.
Autor je redaktor a spoluvydavatel Listů.