Podivné způsoby, jimiž česká média vytvářejí kontroverzní obraz Polska, se ukazují mimo jiné na článcích o knihách polsko-amerického historika a sociologa Jana Tomasze Grosse.
Jak se občas dozvídáme i z českých médií, v Polsku se už téměř rok diskutuje o leteckém neštěstí, při němž zahynulo mnoho vysokých představitelů včetně prezidenta. Diskuse je drsná, i když poslední měsíce žádná nová fakta, která by dodávala cokoliv zásadního k vysvětlení příčin katastrofy, nepřinesly. Veřejný spor je živen spíše politickými východisky či přímo světonázorem účastníků. Obdobně je tomu i u dalšího v Polsku dlouho a široce diskutovaného problému – otázky polského antisemitismu.
Do sporů v této záležitosti nyní přispívá již třetí kniha sociologa a esejisty Jana Tomasze Grosse věnovaná tomuto tématu. Gross je ovšem autorem či spoluautorem i jiných publikací, mimo jiné o polských obětech gulagu či o polském utrpení pod nacistickou nadvládou, ty však bouře nevyvolávaly. A v čem se – přes všechny zásadní rozdíly – diskuse o antisemitismu i leteckém neštěstí podobají? V tom, že fakta nejsou neznámá a debata – kromě zřetelných iracionalit – se týká spíše akcentů či kontextu.
Polskýma očima
V knize Sąsiedzi: Historia zagłady żydowskiego miasteczka (Sousedé. Příběh vyhlazení židovského městečka) napsal Gross už v roce 2000 o pogromu, kterého se na sousedech ve východopolském Jedwabném dopustili polští spoluobčané roku 1941 v krátké době po ústupu Rudé armády a po příchodu okupantů německých. Další jeho kniha Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom (Fear: Anti-Semitism in Poland After Auschwitz, Random House 2006; polsky 2008, česky Jota 2008 v překladu Vlastimila Dominika a Markéty Páralové Tardy) popisuje vraždy Židů těsně po válce, šlo o jednotlivé, ale četné útoky i opravdové pogromy. Třetí publikace, o níž se diskutuje ještě dříve, než vyšla, se jmenuje Zlote zniwa (Zlaté žně). V knize, která má být podle sdělení nakladatele na polských pultech od 7. března, Gross dokládá, že Židé ukrývající se před Němci nebyli před mnoha Poláky bezpeční a že po válce kvetlo zlatokopectví na hromadných hrobech a pláních popela zavražděných.
Že se veřejná debata o této stránce polské minulosti týká především akcentů, kontextu či světonázoru, ukázaly u nás Lidové noviny, které publikovaly texty liberálního komentátora Aleksandra Kaczorowského (týdeník Przekrój) a jeho pravicově konzervativního kolegy Piotra Semky (deník Rzeczpospolita). Kaczorowski zdůrazňuje potřebu ukázat pravdu, byť sebedrastičtější, ale ani Semka v zásadě nezpochybňuje Grossovy údaje, odsuzuje však nedostatek kontextu či historického pozadí: mimo jiné míry teroru a zbídačení, jakým byli vystaveni sami Poláci. Oba texty bylo užitečné českému čtenáři nabídnout, třebaže pochybnosti, zda by se neměl pokusit téma zprostředkovat český autor, jsou na místě.
Máslo holocaustu
Jenže česká média se při nepočetných pokusech o uchopení polských otázek dopouštějí věcných nepřesností či přímo nehorázností. Překvapila mě například informace Hospodářských novin, podle níž žije v dnešním Polsku kolem sta tisíc Židů. Žádné sčítání lidu ani uváděný počet členů židovských obcí údaj, podle kterého by v zemi žilo víc Židů než Bělorusů a Ukrajinců, nepotvrzují.
Týden.cz je zase neomalený v komentářích. Jeho autor o knize píše: „Strefuje se totiž Polákům rovnou do slabin…“ Gross podle téhož pisatele „boří v Polsku dlouho zakořeněný mýtus Poláků hrdinně trpících pod nacistickou nadvládou“. Polské utrpení ani polské hrdinství pod nacistickou nadvládou však ve skutečnosti Gross nezpochybňuje, to by musel být šílenec, a ne učenec, byť bojovného temperamentu. Podobné nátury jako kolega z Týdne musí být autor titulku na serveru ČT 24. „Poláci mají kvůli holocaustu máslo na hlavě.“ A nejspíš by si s nimi rozuměl i autor zprávy na idnes.cz, který tvrdí, že: „Je to skoro, jako kdyby někdo chtěl v Izraeli vydat dílo popírače holokaustu Davida Irvinga.“ Tedy podle tohoto českého novináře je zřejmě badatel, který popisuje zvěrstva, podobný autorovi, který zvěrstva popírá.
Polští politici odprava doleva, liberálové i národovci, svorně protestují, objevíli se v cizích sdělovacích prostředcích v článcích věnovaných období druhé světové války pojem „polské koncentrační tábory“. Samozřejmě, že kromě krajních národovců v záměně německých táborů v okupovaném Polsku za polské obvykle nikdo nehledá zlou vůli, spíš hrozivě bezmyšlenkovité zjednodušování. K tomu bohužel dochází i u nás. Ordinérní titulek „Polský koncentrační tábor – nic pro citlivé povahy“ vybírám z adresy www.super.cz, ale už jsem na to narazil i v médiích přece jen elegantnějších.
Mladý židovský Olomoučan, ukrývající se s rodinou před transporty, si 7. prosince 1942 zapsal: „L. píše hrozné věci, že asi brzy pojedou. Prý v Polsku je jistá zkáza, a že jsme se výborně rozhodli.“ (Deník Otty Wolfa 1942–1945, Sefer s Nadací Terezínská iniciativa 1997) Jistě nemyslel nic zlého o Polsku. Naopak, nevzal v úvahu, že Polsko nemá existovat, že je tam nějaká Říše nebo zrůda jménem Generální gouvernement. Ostatně psával jednou „Osvěnčín“, jindy „Osvinčín“. Na pamětních deskách odhalených těsně po válce vídáme, jak se česká forma jména polského městečka, o něž jsme dřív neměli zvláštní důvod se zajímat, teprve ustalovala. Ale dnes víme, že máme důvod se zajímat a také přesně rozlišovat. A to by mělo platit i pro české novináře.
Autor je překladatel a redaktor Listů.