Dnešní mocní se za přispění novinářů dovedou pochválit i za to, co všechno nedělali. O tom, co dělají nyní, se pak už tolik nepíše.
Víra v tajné dokumenty, jež odtajněny ukážou nám pravou tvář historie, je asi obecně lidská. Proto není divu, že Lidovky.cz 6. září 2010 (s odkazem na Aktuálně.sk) pod titulkem Mečiar zveřejní tajné rozhovory o rozpadu Československa napsaly: „Češi a Slováci se možná dozvědí pozadí rozpadu Československa. Jeden z jeho strůjců, Vladimír Mečiar, totiž připravuje memoáry. V nich chce zveřejnit tajné záznamy rozhovorů, které tehdy vedl s českými politiky.“ Předpokládejme s dobrou vůli, že se Vladimír Mečiar projeví jako seriózní editor. V tom případě možná budeme číst drobné pikantnosti, ale zjistíme opravdu pozadí rozpadu Československa?
To je myslím podobně rozumné jako víra, že kdesi existují dokumenty, které ukážou „pozadí“ roku 1968 nebo listopadu 1989. Ne že by nebylo k poznání historie stále co dodávat, ale objev jakéhosi zásadního „pozadí“ se nějak přesto nepřiházívá. Pohled do zákulisí, to snad ano, s trochou prachu, plísně, pachu potu, klepů, trémy či slz. K pochopení rozpadu Československa je ale asi stále užitečnější číst třeba popis vzniku Československa z pera Ferdinanda Peroutky. K pochopení Listopadu by možná stále byli nejužitečnější autoři jako Havel nebo Šimečka; ale asi jejich texty nejsou tak pikantní.
Našel jsem tam hodně lidí
Po ustavení vlády přicházejí opět ke cti jiné záznamy. Tak jsme mohli číst na Aktuálně.cz, jak ministr Radek John zveřejňuje dokumenty, které o něm zanechala komunistická Státní bezpečnost. Nikdy jsem nemyslel, že by byl tento novinář a ministr donašečem, a nejzajímavější pro mě tedy snad ani nebyla tato informace, jako ministrova hrdá slova: „Jsem na ty dokumenty pyšný, je to spis jako na prezidenta. StB v něm píše, že podporuji nezávislé organizace a pro svůj postoj se nehodím pro práci agenta. Kdyby to takto měli všichni, nebyli by žádní agenti StB.“
Již podle všeho z vlastní iniciativy lustroval týž internetový deník ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Občana i zde potěší, že ministr je bezúhonný. „Ve všech případech projevil negativní vztah k orgánům StB,“ zhodnotili Hegera příslušníci komunistické Státní bezpečnosti. Deník žádný sebeoslavný komentář tohoto ministra necituje; a to je na ministrovi sympatické. Dobře vyšel z lustrace týmž deníkem i Rudolf Chlad, poslanec TOP 09, už podle titulku: „StB šla po poslanci Chladovi, špatně smýšlel o režimu“. Ani tento muž sám sebe nevychvaluje, ale přesto pronesl větu pozoruhodnou: „Po revoluci jsem hledal v Cibulkových seznamech. Já tam nebyl, ale našel jsem tam hodně lidí ze svého okolí.“ Ta věta nevypovídá nic zvláštního o tomto jednom muži, ale ukazuje něco psychologicky pozoruhodného, s čím bylo možné se v polistopadových letech setkat často: člověk, který sám o sobě věděl, že udavačem nebyl, přece jen jaksi pro jistotu sám sebe v Cibulkových seznamech hledal.
Na koho nic nenajdeme
Ve svém oboru zmínění politikové něco znamenali již před rokem 1989 a projevovali se jako mužové pozoruhodní, s profesními a společenskými ambicemi, a tak si jich tajná policie všímala. Na tom není nic zvláštního. Zajímavý je zde však novinářský postup – senzační odhalení, že se žádné odhalení nekoná. Snad by šlo postupovat takto i v jiných případech? Možné titulky: Ministr nikdy nezmlátil svou ženu. Své děti poslanec nikdy netýral. Místopředseda ve škole neopisoval. Premiér ve sportu nikdy nepodváděl. Senátor nekradl v samoobsluze. Předseda správní rady broučkům nožičky netrhal. Tajemník se nikdy nevěnoval kapesnímu zlodějství. Generál netahal žádnou kočku za ocas.
V listopadových a prosincových dnech roku 1989 mnozí zatoužili spatřit kádrové materiály ze svých pracovišť. Mnohde byly skutečně hodnoceným rozdány – a následovalo vesměs zklamání. Kádrové materiály většinou nedokumentovaly naši odbojovou činnost, byly psány fádním jazykem, a pokud nebyl jejich autorem mimořádný darebák, obsahovaly obvykle fráze o dobré pracovní morálce, oblíbenosti v kolektivu a kladném vztahu k socialistickému společenskému zřízení. Jak vděčná byla před Listopadem většina lidí za tato slova a jak vděční by mnozí byli později, kdyby se ve svých kádrových materiálech jako nepřátelé režimu jevili! „Mít jeho osudy, kříž ale nechcem,“ vybavuje se mi verš z písně Jaroslava Hutky – ze sedmdesátých let!
Kádrovákům se tedy vesměs oné záhrobní pocty nedostalo, ale Státní bezpečnosti ano. Na základě jejích písemností bylo mnoho lidí ostouzeno nespravedlivě, jiní byli vyvlečeni na pranýř za skutečná provinění. Zda to vedlo ke společenské očistě a zda je veřejné pokání vždy očekáváno z pohnutek čistých, není předmětem těchto řádků. Ale jsou také mnozí, kteří byli na základě písemností StB nobilitováni; nebo se tak alespoň cítí. Nobilitována byla ovšem především sama StB – to ona nám podle všeho vedla nejdůvěryhodnější žákovské knížky. Někdejší pětkaři, kteří vědí, čím si nepřízeň StB vysloužili, to obyčejně tak neprožívají. Někdejší jedničkář si však dnes často přeje, aby se v jeho zažloutlé knížce našla aspoň nějaká trojka, aspoň nějaká poznámka, z níž by vyplývalo, že přece nebyl zase tak strašně hodný. Byl-li přece jen hodný nevyvratitelně, neškodí najít aspoň dědečka, jenž byl bohatým mlynářem, pradědečka šlechtice, babičku antikomunistku. Ale jaké štěstí, může-li roku 2010 prohlásit úspěšný novinář a politik: „Jsem na ty dokumenty pyšný.“!
Není pochyb, že koalice konečně prosadí certifikaci účastníků protikomunistického odboje a odporu. Možná by mohla přibýt ještě třetí kategorie: neagentů. Dostalo by se na mnohem víc občanů. Mohli by nosit na košili zákonem přesně popsanou pentličku a každý by hned věděl, že má co dělat s člověkem, jenž je na sebe pyšný. Novináři by mnohé z nich i pochválili.
Autor je překladatel a redaktor Listů.