Rozpomeň se, proč jsi tady - literární zápisník

Dvě čerstvé básnické knížky, které nemají nic společného, snad kromě jediného: záliby v miniatuře. V Procházce sadem Jana Placáka (recenzi viz A2 č. 16/2009) jich najdeme nemálo. Někdy se jedná o pouhá dvojverší, pravda, občas spíš jen pokukující po moudře střídmé, se světem vyrovnané poezii Východu: „Odlétl kolibřík/ odkvetl strom.“ Jindy se ale autorovi podaří vložit do miniatury dostatek autenticity a nápaditosti: „Má mysl je pustá/ jako ovčákova ohrada v zimě.“ Jde však o to být nápaditý – „bez nápadu“. Nepředvádět, na co všechno nepřijdeme a jak jsme to schopni stáhnout na nejmenší plochu, ale vyjevit, na vteřinu, již si miniatura vyhradila, skutečný stav ducha. Vyjádření musí k autorovi přijít, bez úsilí se mu vloudit do pera.

Má mysl je pustá – to je samo o sobě ještě banální. Převrstvení banality příměrem k ovčákově zimní ohradě však uvede v život celý mikrosvět aluzí a spojitostí. Namísto obsahu mysli pouhé stopy po chaotických kopýtkách. Myšlenky – ovce? Ne; zkrátka jen ovce. Poslušné, černé, zrousané, ubečené, kdoví, stejně tu nejsou. A ovčák zůstal kde? Jak on zapadá do obrazu? Kam se poděl ovčácký pes, neběhá kolem, zmaten prázdnotou, nadšený náhlou bezstarostností…? Báseň naštěstí takhle doslovně nic neříká, v tom tkví její kouzlo. Celá představa je vyřčena jakoby bezděčně, navíc se ztajeným úsměvem: autor ví, že my víme, že příměr sám je vcelku samozřejmý a nabíledni. Rozblácené, břevny ohraničené prázdno. Syrová siroba, vztažená k čemusi niternému. Naše představivost si vizi nemusí nijak dotvářet, dovysvětlovat, není tu skrytá žádná hádanka. Naopak: cosi jako hádanka vězí v tom, jak snadno se na představě a náladě, již obraz navodil, shodneme. Čím to, že se nás vize tkne právě tím, co je jasné, čekané, potvrzené? Máme pocit, že básník jen zakopl o to, co jsme dávno znali. Pravá miniatura východního střihu dokáže jedním tahem, jednou obrazivou obrátkou vystihnout dobře známou samozřejmost, znovu na ni ukáže, pozdraví ji krátkou, pokornou úklonou.

Druhá sbírka, tak nepodobná Placákově, je tentokrát celá složená z miniatur. Sama kniha Dovnitř obrácené oko Petry Rosette ovšem miniaturní není, vešlo se do ní 172 pětiverší. A protože pod pseudonymem Petra Rosette se skrývá zkušená umělecká fotografka, je tu i několik chýrných, velebně smutných černobílých krajin. Jenže zatímco Placák se v pár číslech přesně trefil do toho, co miniatura žádá a skýtá, Rosettina pětiverší se jako celek paradoxně zdají až moc upovídaná. Příliš se tu rozumuje, méně už se čeká na to, co mysl sama vyjeví, co v ní vytane bez pomoci velkých slov a důsažných vidin. „Prošla jsem tolika jevišti v divadle stínů“; „kulisy mého života jsou chudé“; „smrtelně nemocné lidstvo visí na kříži“ – tak to ne. Tady jako by se Petra Rosette stále znovu rozbíhala a opakovaně zaplétala do starých známých klišé. Ne a ne připadnout na nehledanou představu, schopnou stát se obrtlíkem celé miniatury. Myšlení se ujímá slova až tam, kde klišé vyklízí pole. V Rosettině sbírce to nejde snadno. „V pláči deště je slyšet/ i bezčasý smích/ Voda ví, kolik má podob,/ proměn a nových pramenů/ My však pláčeme a nevíme nic“. Tato úvaha už se zdá spolehlivá, sevřená, na svém místě. Přesto tu ještě cosi drobně chybí – právě „bezčasý smích“ nějaké vize-zkratky, jež by text zaostřila v ryzí miniaturu. Jako obraz prázdné ohrady svým bezčasým úsměškem-povzdechem hrotí Placákovo dvojverší.

Tady vpadá do děje třetí kniha, jež se mi náhodou s předchozími dostala do ruky. Není to ale sbírka poezie. Či jde o „poezii“ v úplně jiném skupenství. Řeč je o naučně reportážní knížce Alana Weismana Svět bez nás. Je to kniha smutná a poučná, jejíž název mluví za vše. Čteme tu o tom, jak homo sapiens rozličnými způsoby ovlivňuje a proměňuje svět. Přičemž vize toho, co by se stalo, kdyby vrchní hominidé ze dne na den vyklidili pole, je vlastně jen fantaskním, naruby obráceným portrétem dopuštění, jež člověk na světě rozpoutává. Pláčeme a nevíme nic, píše Rosette; k podobným veršům, ve svém kontextu jistě patřičným, Weismanova kniha bezděky dodává jinou, tvrdou perspektivu. Co pořád s tím, že nevíme nic? A odkud naše stálá uplakanost? Nikoli, víme toho dost, až moc – a odvěký „pláč“ je jen vzletně nostalgické východisko, jež nám má zachovat tvář.

„Chceš-li zrušit stodolu, vyřízni ve střeše osmnácticoulový čtverec. Pak už jen stůj stranou.“ Tuto malou „akční báseň“, ve skutečnosti radu jakéhosi farmáře, uvádí Weisman jako motto jedné z kapitol. Už to je vrchovatě poetický koncept: zůstat stranou a představit si, co se v ohradě, již jsme uvolnili, bude dít. Na mnoha místech Weismanův faktografický text nevyhnutelně nabývá jímavého rozměru. Třeba v závěru kapitoly o umělých hnojivech. Co by se stalo s řekami zbavenými zátěže půdních vyplavenin? „Rybář z mississippské delty, jenž by vstal z mrtvých po pouhé dekádě lidské nepřítomnosti, by žasl nad tím, co by našel.“ Dočteme se o legendárních jeřábech mandžuských, dávných taoistických symbolech věrnosti a nesmrtelnosti, jejichž populace dnes čítá posledních asi 1500 kusů. Našli si překvapivé zimoviště – v demilitarizovaném, po desetiletí nedotčeném pásmu mezi Severní a Jižní Koreou. Mezi minami, za dozoru hlídek z bunkrů. Jindy nás zarazí „nevinná“ informace: ptáci nejsou schopni rozeznat okenní sklo jako překážku. Ornitolog Klem v roce 1990 odhadl, že jen v USA si sto milionů ptáků ročně zlomí vaz nárazem do skla, třeba výškových budov. Dnes se umírněný odhad rovná už desetinásobku… Weismanova kniha je s to uvést nás do vztahu s krásou a smutkem světa prudčeji než kdejaká sbírka poezie.

Z básníků jediný Jirous zaznamenal, že z Prahy zmizeli obyčejní vrabci. Ptáky zmíní i Petra Rosette, tentokrát v miniatuře vzácně vyhrocené: „Několik zmatených kosů/ začalo zpívat melodie/ z mobilních telefonů,/ které dlouho nezvedali tenisté/ Je to ještě poetické?“ Otázka přesně na hranu položená: Odpovíme-li ano, nebude to pravda – už z úcty k poblázněným kosům. Odpovíme--li ne, nebude to pravda – právě kvůli prosté pravdivosti toho bizarně deformovaného, truchlivě komického obrazu. Co zbude, až tu nebudeme? Anebo jinak, naposled slovy Petry Rosette: „Rozpomeň se,/ proč jsi tady…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.