Symbol a realita americké politiky

Osmého srpna uplynulo dvě stě dní od nástupu Obamovy administrativy. Zejména v Evropě, kde je její politika spjata s představou flexibilnější a méně ideologické „Ameriky“, mohla být chápána jako obdoba předzvěsti „vítězství liberální demokracie“ (Fukuyamova „konce dějin“). Protože šlo vždy spíše o názory a potřeby politického establishmentu, které mnohdy záměrně odváděly pozornost od ekonomicko-politické reality, je nejvyšší čas přehodnotit roli a význam Obamova nástupu a politiky, již nastolil.

Očekávání vkládaná do Obamy lze shrnout do dvou základních tezí: Obama přináší do americké politiky zásadní změnu a politika jeho administrativy je svým způsobem protikladem předešlé Bushovy vlády. Zatímco první maskuje Obamovu oddanost dlouhodobě přetrvávající mocenské a stranické struktuře amerického systému, druhá zastírá cíle a reálný charakter jeho politiky.

Establishment a ideologie

Podle neblahé americké reality se prezidentem může stát jen ten, kdo s marketingovou podporou financuje svou volební kampaň z mocných soukromých zdrojů, využívá práce korporativních médií, nevyhýbá se korporativnímu lobbingu a neodmítá spolupráci s elitními činiteli.

Představa Obamy jako alternativního či přímo „mírového“ kandidáta vznikla zčásti ve spojení s jeho údajnou „nezkušeností“, kterou mu vytýkali republikánští i demokratičtí protivníci, ale také s jeho – zřejmě kalkulovanou – vágností v domácích problémech i v otázkách obchodu, obrany či zahraniční politiky. Z těchto „slabin“ dokázal Obama paradoxně od začátku učinit spíše výzvu.

Na počátku června 2008, krátce poté, co Hillary Clintonová přijala porážku v primárkách, sestavil z bývalých lidí Clintonovy administrativy (M. Albrightová, W. Christopher, A. Lake, W. Perry, Sam Nunn, Greg Craig ad.) národně-bezpečnostní (ale i ekonomický) tým. Volební vítězství by ale nebylo možné také bez značného finančního sponzoringu, včetně 24 milionů dolarů získaných během srpna od finančního, pojišťovacího a realitního sektoru. Obama se přiblížil k bankovní Wall Street podstatně blíž než jeho republikánský protikandidát.

Být Američan a ještě člen establishmentu, třebaže s africkými kořeny, znamená sdílet určitou ideologii – o světě, o roli Ameriky a úkolech, jež má plnit. Prostředí americké politiky a její protivníky Obama nelíčí o nic méně dramaticky než jeho předchůdci: „hrozby tohoto století jsou přinejmenším stejně nebezpečné jako ty, jimž jsme čelili v minulosti“ – zbraně hromadného ničení, globální teroristé, darebné a slabé státy, ohrožující liberální demokracii a stabilitu, jak napsal v červenci 2007 pro periodikum zahraničněpolitického establishmentu Foreign Affairs.

Americké působení Obama vnímá tak, že země „musí bojovat s bezprostředním zlem a podporovat konečné dobro“, jak sdělil členům a posluchačům Chicago Council on Global Affairs v dubnu 2007. Před červnovou cestou na Blízký východ řekl BBC, že USA sice nemohou jiným zemím vnucovat své hodnoty, ale zároveň některé z nich označil za univerzální.

Americké vůdcovství a role spojenců

Podle distinkce mezi „unilateralismem“ a „multilateralismem“, kalamitně šířené (nejen) americkou politickou vědou, byl Bush, který se údajně střetával s ostatními státy a ignoroval spojence, „unilateralistou“. Obama, který přebudovává Ameriku, usiluje vzdát se vojenské moci a rozvíjí vztahy konzultace a spolupráce, je prý „multilateralistou“. Tento výklad naneštěstí zatemňuje charakter Obamovy „multilaterální“ politiky, podle níž nebudou Američané rozhodně dělat to, co říkají druzí, ale spíše budou ostatním „ukládat úkoly“.

Spojence jako Japonsko či Jižní Koreu (v případě Korejského poloostrova) a obecně i Evropu se tedy Američané budou snažit více zapojit do systému „mezinárodní bezpečnosti“. Neznamená to ale, že sami přijmou druhořadou pozici a stanou se „izolacionistickými“. Rodger Baker ze Stratforu v únoru napsal, že prvním principem administrativy má být „ujištění [dalších aktérů], že Spojené státy s sebou mají velký klacek, neomezovaný ani dlouhodobými rekonstrukčními závazky, ani zdánlivě neřešitelnou situací v Iráku.“

Kromě snahy „reformovat“ dvě války máloco ztělesňuje „obnovu amerického vůdcovství“ více než oživení ozbrojených sil. Jako kandidát inzeroval Obama silnou armádu jako „to nejnutnější k udržení míru“. Reorganizace, k níž má dojít během následujícího půl druhého roku, odráží především vědomí omezenosti zdrojů – snahu vyvážit americký rozpočet (jeho vojenská část naposled dosáhla téměř poloviny a překročila hranici pěti set miliard dolarů) a úsilí udržet střední vojenské kádry (pozemní síly mají být přesto navýšeny o 65 tisíc a námořní pěchota o 27 tisíc mužů).

Prezident nikdy netvrdil, že vojenskou sílu lze užít až jako poslední alternativu. Nejpozději při loňské únorové texaské diskusi s Hillary Clintonovou přislíbil, že „se nebude rozpakovat jednat proti těm, kteří škodí Americe“, a že si z toho důvodu Amerika nyní „musí udržet nejsilnější armádu na světě“. Jeho slova, že „žádný prezident nebude váhat použít sílu“ jednostranně, bude-li nutné, nejen k „podpoře sebe samých“ ale též k „podpoře našich životně důležitých zájmů“, jsou-li „bezprostředně ohroženy“, ve své době otevřeně pochválil hlavní McCainův poradce a vůdčí neokonzervativní intelektuál Robert Kagan.

Nové administrativě nelze připsat ani otevření diskuse o omezení role armády ve vojenských operacích, ani záměry omezit vojenskou přítomnost v Iráku. S oběma idejemi přišel již ke konci roku 2006 do Bushovy administrativy na ministerstvo obrany republikán Robert Gates; nepřekvapuje, že zde setrval dodnes.

Irák a Afghánistán

„Znamením“ Obamovy politiky byly sliby stažení vojenských sil z Iráku. Obamův příslib „stáhnout vojáky z Iráku“ během šestnácti měsíců od nástupu do úřadu (tj. do konce dubna 2010) se ve skutečnosti týkal pouze bojových brigád. Paralelu „nové dislokace“ měly od počátku představovat „reziduální síly“, jež by zde nadále prováděly protipovstalecké operace. Původní „volební“ plány Obama hájil ještě na konci ledna během diskusí s generály Petraeusem a Odiernem, avšak o měsíc později bylo už vše jinak a vojenští velitelé dostali volnou ruku v určení výše zůstatkových sil až do 50 tisíc mužů, což některé demokratické kongresmany přivedlo jistě v úžas.

Obecně je (a byl) postoj Obamy a jeho administrativy k předchozímu prezidentovi ambivalentnější, než byl vykládán. Dobře to dokládají Obamovy popisy Bushovy irácké politiky jako „omylu“, „tragického svedení na scestí“, jeho zapadlé tvrzení, že „surge“ (dočasné navýšení amerických jednotek v Iráku) „předčilo naše nejdivočejší představy“, stejně jako naopak velmi důsledně opakované teze o „dobré“ a „korektní“ Bushově válce v Afghánistánu.

Během letošního roku administrativa tato východiska doplnila neočekávanou směsicí­ varování pákistánské vládě, že bez okamžitých dodávek zbraní se může vláda zhroutit, eskalací hrozeb, že údajně vůči Talibanu polevuje, a útoků jednotek a bezpilotních letadel na pákistánské území. Jde nepochybně o nejzlověstnější znaky, jichž se bylo možné od Bílého domu nadít. Plně navazují – a snad i rozvíjejí – předchozí Bushovu politiku.

Tribunály a věznění bojovníci

Možná víc protikladných reakcí než komplikovaný postup v Iráku vzbudilo v dubnu a květnu opuštění volebního příslibu týkajícího se legality vyšetřování postupu ve „válce s terorismem“. Levicoví kritikové to označují za „konečný důkaz podlézavosti vojensko--zpravodajskému aparátu“. V polovině května Obama znovu nastartoval fungování vojenských tribunálů soudících podezřelé z teroristických aktů, které původně ihned po nástupu na 120 dní suspendoval. The Wall Street Journal následně napsal, že si Obama „zaslouží uznání za přijetí [názoru], že civilní soudy se do značné míry nehodí k realitám války proti terorismu“.

Vděčnou mediální paralelou – a vhodným terčem pro republikánské útoky se v téže době staly diskuse, zda administrativa může zveřejnit fotografie pořízené při mučení vězňů v Iráku a Afghánistánu. Aniž Obama věc předložil k posouzení americkému Nejvyššímu soudu, pod tlakem se s Gatesem raději rozhodli přijmout tezi, že uvolnění fotografií „bude stát americké životy“ v terénu, a proto to odmítli.

Dramatickou zápletku má také kauza věznice Guantánamo, kde administrativa postrádá jasné řešení, co s vězni, a kvůli svým záměrům s jejich přesuny nyní čelí obstrukci několika senátorů při jmenování vládních kandidátů na posty na ministerstvu obrany a spravedlnosti.

V komplexu Obamovy zahraniční politiky nepochybně neobstojíme s binární opozicí kontinuita – přerušení. Odhlédneme-li například od protiraketové obrany, v některých zahraničněpolitických oblastech se zcela skeptické prognózy zřejmě nenaplní: artikulované (ale už i realizované) snahy o zlepšení vztahů s Ruskem prostě odrážejí geoekonomickou realitu, v níž je hlavním soupeřem Ameriky Čína. Snaha podstatně omezit počty jaderných zbraní a zabránit jejich šíření (představa jejich nahrazení jinými odstrašujícími prostředky je zřejmě dalekou „hudbou budoucnosti“), nevměšování se v Latinské Americe, čekání na „spontánní změnu režimu“ v Íránu nebo nemalé úsilí v nápravě vztahů se Sýrií jsou potenciální náznaky politické změny.

Naopak víra v blízkovýchodní „Obamův mír“ spočívá víceméně pouze na vůli zlepšit vztahy s muslimskými státy a nalézt řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Ve vztahu k Izraeli a Palestincům prezident ztěžka lavíruje na tenkém ledě a naplňuje spíše roli „čestného zprostředkovatele“ než ostrého kritika Izraele. Utvrzuje „speciální vztahy“, nepožaduje stažení ze Západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma, nežádá ani volnost pohybu Palestinců, ani odstranění 600 mil dlouhé zdi. Jeho perspektiva palestinského státu „postrádá smysluplný význam“, píší autoři World Socialist Web Site.

Pro pravicová a „konzervativní“ média může být Obamova politika dobrým příkladem, jak se svého druhu „idealista“ může poučit politickým realismem. Hlubší pohled na formulaci a realizaci politiky nové administrativy ukazuje podstatně „realističtější“ obraz. V Obamově politice je nejvýraznější změnou změna stylu a image. Symbol naděje a změny tak pod povrchem kontrastuje s podstatně syrovější, i když ne cynickou zahraniční politikou.

Autor je historik.