Kdo vládne světu?

Noam Chomsky se ve své poslední knize Who Rules the World? (Kdo vládne světu?) zaměřuje na různé momenty světové politiky, v nichž Spojené státy nedostály své pověsti demokratické a volně demokratizující kultury – tedy pověsti, které se v Česku namnoze stále ještě těší. Autor vyjmenovává různé momenty světové diplomacie, kdy se vláda USA ukázala jako společensky i eticky nezodpovědný imperialistický kolos, jehož rozhodnutí a jednání často porušovala zákony mezinárodního či válečného práva i tolik propagované humanitární a demokratické ideály. Dlouhodobě tím nejvíce trpí státy Jižní Ameriky, kde Spojené státy tvrdě prosazují své zájmy již od úsvitu americké expanzivní politiky v 19. století. Příkladů je mnoho (puč v Chile roku 1973, válka v Panamě roku 1990, konflikt na Haiti roku 2004), a Chomsky jejich prostřednictvím poukazuje na skutečnost, že USA možná jsou hodným velkým bratrem, který chrání a vychovává – ale jenom, když se mu to hodí, a jenom ty, kteří jsou mu ideologicky či ekonomicky nakloněni.

Právo na přivlastnění

Chomsky ve své knize analyzuje diskursivní rozdíly mezi způsobem, jakým jsou prezentováni například disidenti východoevropských zemí, jmenovitě Václav Havel, a jakým se USA vypořádaly s disidenty ve vlastní sféře vlivu – například ve státě El Salvador, kde jen pár týdnů po pádu Berlínské zdi bylo na půdě Středoamerické univerzity zavražděno šest vyučujících kněží příslušníky jednotky AtlCatl, vyzbrojené a vycvičené americkou vládou v kontroverzní vojenské instituci The School of the Americas. Kněží byli zabiti za to, že hlásali společenskou rovnost a národní autonomii v souladu s doktrínou „teologie osvobození“. Disidentství ve sféře vlivu jiných mocností je tedy vládou Spojených států standardně podporováno a předkládáno jako následováníhodný příklad, ale ve sféře vlastního vlivu, například tedy v Jižní Americe, je stejná forma disentu považována za podlou sabotáž a terorismus.

Autor také poukazuje na často přehlíženou sílu oficiální americké ideologie. Je známým faktem, že puritán John Winthrop již v roce 1630 chápal Ameriku jako „město na hoře“, které je posvěceno bohem, čímž stanovil expanzivní osadnickou politiku té doby. V 19. století americký imperialismus (nejdříve proti domorodým obyvatelům a následně proti Anglii, Mexiku a jiným státům) dále podpořil „manifest destiny“, koncept novináře Johna O’Sullivana, jenž dával americkým osadníkům „právo rozšířit se a přivlastnit si celý kontinent, který nám sama Prozřetelnost svěřila“. V jiné stati z roku 1845 píše O’Sullivan o budoucnosti „národa národů“, jehož půda se rozprostírá „po celé polokouli“. V politických – tedy ne toliko ideologických – termínech ostatně vyslovila legitimitu vlivu Spojených států na celou západní polokouli za účelem ochrany amerických ekonomických zájmů proti evropskému vlivu už takzvaná Monroeova doktrína, vyhlášená roku 1823 prezidentem Jamesem Monroem.

Poválečná Trumanova doktrína vzdorování silám Sovětského svazu měla ještě širší pole působnosti – byla uplatňována na jakoukoliv zemi, kde by mohly být ohroženy americké zájmy. A tato sféra vlivu se zdá být i nadále platná, což je vidět na příkladu permanentní dronové války, která v podstatě vypovídá o nároku popravit kohokoliv na světě bez náležitého dokázání viny. Tato taktika, protežovaná laureátem Nobelovy ceny za mír Barackem Obamou, posvěcuje mimosoudní vraždy podezřelých osob a civilního obyvatelstva na území států, s nimiž USA nejsou oficiál­ně ve válečném stavu. Lze to označit jinak než jako mezinárodní terorismus?

Bez iluzí

Chomsky tyto obecně známé geopolitické události dává do kontextu se společenskou realitou Spojených států, na níž jsou patrné dopady čtyřiceti let neoliberalismu. Po­ukazuje na nezodpovědnost establishmentu vůči početné populaci nižších vrstev a na sérii právních tahů, které v průběhu sedmdesátých let převedly centra průmyslové výroby do převážně zámořských států a zvětšily vliv bank na domácí trh. „Za poslední desetiletí šlo 95 procent hospodářského růstu do kapes jednoho procenta populace. Medián reálných příjmů je teď níže, než byl před pětadvaceti lety,“ píše Chomsky. Tato fakta jsou ovšem dnes patrně každému sociálně smýšlejícímu člověku dobře známá (což je jednou z mála hmatatelných zásluh hnutí Occupy).

Ačkoliv je mu to často vytýkáno, Chomsky rozhodně není rusofilem a také v mnohých pasážích své poslední knihy se k ruské zahraniční politice vyjadřuje velmi střízlivě. V jednom ze svých nedávných rozhovorů pro Channel 4 News ostatně současné Rusko popsal jako brutální autoritářský režim, který ve svém regionu páchá zločiny. Chomsky si nedělá iluze o „správnosti“ či „morálnosti“ ruské, americké nebo čínské vlády, ale jednoduše upozorňuje na fakt, že se Spojené státy americké na lokální úrovni nechovají k vyčleněným částem populace lépe než jiné imperiální režimy. USA chápe jako jednu z mocností, které si nárokují právo válčit a vydírat jiné státy či suverénní entity.

Selektivní vidění

Chomského kniha – potažmo celá jeho dlouhodobá snaha o intelektualismus založený na „hodnotách“, jejž staví proti intelektualismu „technokratickému“, servilnímu vůči vládnoucímu systému – však v jistém ohledu trpí tímtéž nedostatkem jako názory mnoha programově levicových veřejných intelektuálů typu Naomi Kleinové. Leitmotivem knihy je vidina „zlého“ amerického systému, a právě kolem tohoto axiomu je vystavěn celý výklad – na úkor komplexního chápání světových událostí a pohnutek všech aktérů. Jednotlivé případy a příklady Chomsky nerozpracovává dostatečně do hloubky, vystačí si s glosováním a selektivním viděním.

Výsledkem je, že kniha Kdo vládne světu? představuje efektivní a chvályhodnou protiváhu k homogennímu a silně propagovanému diskursu, který prezentuje americkou zahraniční politiku jako zcela správnou, šířící z apokryfního „města na hoře“ do všech koutů světa mír a Coca­Colu. Zároveň však zjevně zjednodušuje komplexní geopolitické události v podobné míře, jako to dělá dominantní neoliberální diskurs. Naivně proamerické uvažování je zcela jistě formou redukcio­nistické demagogie, uklidňující ty, kdo často nemají chuť či možnost uvažovat nad politickými otázkami. Chomsky ale bohužel nezodpovídá otázku po schůdné alternativě, což po přečtení knihy zanechává pachuť alibismu, ne­li dokonce škarohlídství. Stěžejním úkolem pro Chomského jakožto veřejného intelektuála by ovšem mělo být právě hledání alternativy. Skutečně nelze podezřelé vyprávění o americko­atlantické výlučnosti nahradit příběhem společensky zodpovědnějším a politicky realističtějším, než je ten, který v médiích koloval doposud?

Autor je anglista.