Hlas víc než nástroj

S nástupem kapel typu Sigur Rós se v hudebně-publicistických textech začalo objevovat čím dál tím populárnější klišé – mluví se v něm o použití lidského hlasu jako „dalšího nástroje“. Kapely, kterým je toto rčení přisuzováno, přesto nevyužívají potenciál lidského hlasu dokonale. V mainstreamové rovině zažily hlasy coby nástroj renesanci snad jen vydáním alba Medúlla islandského indie idolu Björk. Pokud se ale člověk ponoří hlouběji do světa obskurních labelů a kazetových vydavatelství, vynoří se projekty, které se skutečně nebojí využívat hlasu hluboce a smysluplně. Mluví se o akustickém shoegaze, šamanských zpěvech, místy je hlas využíván i jako prostředek k dosažení změněných stavů vědomí.

Chlapecký sbor na LSD…

Julianna Barwicková, která při vydávání desek používá své občanské jméno, měla ke startu do hudebního světa ideální podmínky – její fascinace lidským hlasem propukla v době, kdy měla coby dcera brooklynského faráře přístup do kostela i po skončení mší; desetiletá Julianna prý tehdy stála pod kostelní klenbou a okouzleně si pohrávala s ozvěnou vlastního zpěvu. Při těchto dětských hrátkách využívala i své zkušenosti ze zpěvu v kostelním sboru. Vydala dvě kratší EP (Saungine a letošní Florine) a svou hudbu popisuje jako komorní chorály, případně s nadsázkou mluví o „zpěvu chlapeckého sboru na LSD“. Většinu svých krátkometrážních skladeb tvoří pouze vrstvením vlastního hlasu, smyčkováním a přidáváním echa, zřídka nechá zaznít i klavír. Výsledek je v jistém smyslu magický – hlas je natolik ztracený v efektech, že posluchače nutí k přemýšlení, kdo že to vlastně zpívá a jestli to náhodou není jenom abstraktní ozvěna posluchačova podvědomí. Julianna Barwicková ještě zdaleka neukázala vše, co v ní je – rozhodně však patří k nejoriginálnějším zpěvačkám současnosti. Společně s Animal Collective je jedním z nejzajímavějších hudebních exportů současných Spojených států.

V rozhovorech se Julianna Barwicková kromě sólových projektů Panda Bear nebo zpěvačky Enyi (!) odvolává i na tvorbu své současnice Liz Harrisové, která vystupuje pod jménem Grouper. Cesta této muzikantky z Portlandu k zamlženému hlasu byla zašmodrchanější. Před pěti lety začala vydávat nahrávky postavené na smyčkování kazetových úryvků – hlas natolik zpracovávala reverbem, že nebýt bookletů desek, člověk by ani nevěděl, že opravdu zpívá. Zvukově nekvalitní nahrávky byly natolik osobité, že si Grouper postupně získala pozornost té části obecenstva, která nachází zalíbení v originálních autorech. V momentě, kdy měla na své straně početnou fanouškovskou základnu, začala na svých myspace stránkách pomalu uvolňovat skladby ze svého zatím nejpropracovanějšího alba, nahrávky poeticky nazvané Táhnu mrtvého jelena do kopce (Dragging A Dead Deer Up A Hill; vyšla loni u britského labelu Type Records). Na něm se z podivného přízraku proměnila v průzračně čitelnou zpěvačku, která křehké skladby doprovází na akustickou kytaru. V její tvorbě lze najít ozvuky rozmazané kytarové shoegaze scény přelomu osmdesátých a devadesátých let, křehká Liz Harrisová ale snové nálady přetváří v mimořádně poutavou směs melodických písniček. Čeští posluchači budou mít možnost poslechnout si její hlasové čarování naživo 9. listopadu 2009 v pražském klubu Rubín.

…i indiánky

Dvojice indiánských hudebních šamanek Pocahaunted z Kalifornie přistupuje k vlastnímu hlasu podobným způsobem jako Julianna Barwicková nebo Grouper, odkazuje se ale spíše na acidovou estetiku pravých hippies z šedesátých let, psychedelické nahrávky raných Velvet Underground a celkově neučesaný styl dřevních improvizací. O tom, že nosí po kapsách papírky napuštěné kyselinou, nejspíš není pochyb. Na rozdíl od výše jmenovaných si s vypouštěním nahrávek do světa nedělají takové starosti – často prostě vyšlou posluchačům zašpiněný záznam svého koncertu z jednoho z nesčetných hudebních klubů, jakých jsou po Spojených státech tisíce. Nahrávky, které už snad ani nemá cenu počítat, zpočátku zaplňovaly jenom pokrouceným zpěvem, na loňských deskách Island Diamonds a Chains, které vyšly bezprostředně po sobě, ale zapojily i bicí – indiánská dvojice se tak přiblížila standardnímu modelu kapely. Na internetových fórech v poslední době kolují zvěsti, že se dvojice Pocahaunted rozpadla. Určitě to ale neznamená, že už od nich nic neuslyšíme, vzhledem k počtu bočních projektů a kolaborací je jisté, že dvojice Amanda Brownová a Bethany Cosentino bez hudby neumí žít.

Autor je hudební publicista.