Hugh Hopper

Hugh Hopper se narodil 29. dubna 1945 v Canterbury, které bylo rodištěm mnoha význačných progresivních muzikantů a další to tam silně přitahovalo. Podstatný vliv na dospívajícího Hoppera měl starší bratr, saxofonista Brian, dále spolužák, bubeník a zpěvák Robert Wyatt a australský „přivandrovalec“, kytarista a psychedelik tělem i duší Daevid Allen. V roce 1964 stál Hugh u zrodu později slavné canterburské scény: kapelu Wilde Flowers vedle něj, Briana a Roberta tvořili zpěvák Kevin Ayers a kytarista Richard Sinclair.

Zvuk

Tehdy byl Hopper ovlivněn také Beatles, zvláště jejich prvními „úletovými“ pokusy, ale na druhé straně za své vzory považoval jazzové mistry kontrabasu (ačkoliv sám na kontrabas nikdy nehrál) v čele s Charliem Hadenem. Sám o sobě tvrdil, že pro ortodoxní rockery je příliš jazzmanem a naopak. Zcela zásadní byl pro něj tehdejší výlet do Paříže, kde si Allen s manželkou Gilli Smythovou pořídili byt a experimentovali s omamnými látkami, zvukovými smyčkami a různými elektronickými technikami podle vzoru amerického minimalisty Terry Rileyho. Smyčky Hopperovi učarovaly na celý život a začal je používat již v souboru, který ho nejvíc proslavil – Soft Machine. Tam sice začínal víceméně jako lepší bedňák, na americkém turné s Jimi Hendrix Experience ale na postu baskytaristy záhy nahradil Kevina Ayerse a výrazně se podepsal na pěti nejvíce oceňovaných albech skupiny. Většina hudebních publicistů se ostatně jednoznačně shoduje na tom, že po jeho odchodu Softs upadli do bezzubého jazzrockového klišé. Ještě před svým odchodem ze Soft Machine v roce 1973 natočil Hugh průkopnické sólové album 1984, inspirované románem George Orwella, kde vytvořil geniální syntézu kolážovitých experimentálních postupů s rytmickými linkami à la James Brown. Ačkoliv je tento opus považován dnes za stěžejní, u firmy CBS si ho tehdy příliš nepovažovali a odmítli proplatit náklady na nahrávací studio. Hopper se tedy v sedmdesátých letech živil hraním v jazzových formacích Stomu Yamash’ta East Wind a Carla Bley Band. Stopu zanechal i v dnes již poněkud pozapomenutých, mírně progresivních Isotope, které brzy opustil a věnoval se práci na esenciálním albu canterburské scény Hopper Tunity Box, na němž se podíleli například bubeníci Nigel Morris a Mike Travis, klávesista Dave Stewart či basklarinerista a saxofonista Gary Windo. V neposlední řadě pak Hopper tvořil čtvrtinu veskrze inovátorské superskupiny, kde hrál na piano Keith Tippett, na bicí a syntezátor Joe Gallivan a na saxofon někdejší kolega ze Soft Machine a i nadále častý souputník Elton Dean. Bylo to vlastně určité předznamenání softovských mutací, které tehdy vyústilo v soubor Soft Heap.

Ticho

Těch aktivit bylo ještě mnohem víc, ale najednou jako když utne. Koncem roku 1978 baskytaru nechal ležet a víc než rok ji dokonce nevyndal z pouzdra. Chvíli jezdil s taxíkem a psal hudební stati i uměleckou prózu a pak zakotvil v canterburském turistickém informačním středisku. Mezitím si sice občas střihl komorní album (například sugestivně lyrické Two Rainbows Daily s šéfem souboru Gilgamesh a členem National Health, klávesistou Alanem Gowenem, který záhy nato zemřel na leukémii) či zahrál s Gilli Smyth’s Mother Gong, ale zdálo se, že už zůstane pohasínající legendou. Jenže v tu chvíli se za canterburskými legendami vydal z holandské Bredy nadšený obdivovatel Kees Schep, a když Hugha nenašel v infostánku, rozhodl se dopátrat jeho bydliště. Při čaji se pak zděsil, že mistr nehraje de facto ani doma, a ihned mu nabídl, že pro něj má ve své vlasti skvělé spoluhráče. Hopper mu uctivě poděkoval, ale o pár měsíců později ucítil, že se ho opět zmocňuje muzikantský virus. Doslova to popisuje, že „tóny začaly vybublávat z hlubin, které se smíchem nazývám svůj mozek“. To se psal rok 1983 a najednou se začala dít spousta věcí najednou. Joe Gallivan poslal pozvání na vystoupení v německém rozhlasu, Richard Sinclair na natáčecí session do Paříže a Mike Travis ke spolupráci se skotským divadlem. A především následné krátké turné s Gallivanem a Deanem po Německu vyvolalo v Hopperovi dle jeho slov až masochistickou touhu po dalších šnůrách, a tak zavolal Keesovi do Bredy, že by potřeboval postavit novou koncertní kapelu.

Zvuk

Kees za ním vyslal saxofonistu Franka van der Kooye, ten domluvil podrobnosti a Hopper přijel do Nizozemí téměř k hotovému – včetně názvu kapely, jež se v počátcích jmenovala Hopper Goes Dutch. Později se transformovala v Hugh Hopper (po příchodu několika francouzských muzikantů, občas s přídomkem Franglo Dutch) Band a fungovala s určitými přestávkami dlouhou řadu let, až se v závěru proměnila v NDIO pod vedením van der Kooye, ale za Hopperovy podstatné účasti, respektive Franglo Band s čistě francouzskými muzikanty.

Na počátku nového tisíciletí se však Hopper začal více věnovat různým reunionům Soft Machine – například SoftWorks a později Soft Machine Legacy či dokonce francouzské verzi Soft Bounds nebo napůl japonské sestavě Soft Mountain (s Deanem, Hoppym Kamiyamou a Tatsuyou Yoshidou). S Legacy si ostatně zahrál 4. října 2007 také v Praze v Paláci Akropolis.

K jeho posledním dílům patří album Numero D’Vol se saxofonistou Simonem Picardem, klávesistou Stevem Franklinem a bubeníkem Charlesem Haywardem, na němž ze své fuzz-bass doluje skutečně žahavý zvuk. V únoru 2008 pak vznikla labutí píseň Dune ve spolupráci s japonskou (původně) psychiatričkou, později renomovanou hudebnicí akademického vzdělání, klávesistkou a zpěvačkou Yumi Harou Cawkwellovou. Album je esencí psychedelie pro jednadvacáté století a dokazuje, že Hugh měl nadbytek invence až do konce svého života. Zemřel na leukémii 7. června 2009 a pohřeb se konal na jeho vlastní přání v duchu tibetského buddhismu na venkovském hřbitově v jeho rodném kraji.

Autor je režisér a hudební publicista.