1989

Když před více než třemi lety (21. 1. 2006) vyšel v Lidových novinách rozhovor s Petrem Pithartem, nazvaný Klausovu práci posvětili Sachs a Stiglitz, ti dva pak ale přiznali chyby, nebylo těžké předpovědět, že se schyluje k zásadnímu střetu o interpretaci polistopadové transformace. Ale nestalo se. S podobnou nadějí možná leckdo bral do ruky Pithartovu „výroční“ knihu Devětaosmdesátý. Je třeba rovnou říct, že ta knížka je zklamáním. Nedotažená struktura, opakované vtipy, věcné chyby. Autor na knihu neměl dost času nebo sil a nakladatelství odvedlo mizernou práci, řekne si čtenář. Jenže pak ho to začne zajímat.

Kdo takto píše paměti?

Pithartův Osmašedesátý (1977) vznikal podobně: vzpomínáním a reflexí. Autor šokoval odstupem, který zaujal od zvěstovatelského patosu a s nímž odhaloval v Pražském jaru a reakci na invazi stereotypy české moderní politiky. To mu umožnilo reformní pokus neidealizovat ani nevypuzovat z českých dějin – a přitom demonstrovat, jak mohou představy o vlastní minulosti tvořit přítomnost. Tuto „ponornou řeku českých dějin“ autor sleduje i v událostech roku 1989 a následujících let. Fámu o mrtvém studentovi ze 17. listopadu 1989 takto odhaluje jako okamžik konce komunistického režimu u nás, neboť v českých myslích se ozval protinacistický mýtus „Už nás zase zabíjejí. Gestapo!“. Namísto „břídilského spiknutíčka“ ve straně se lidé „nechali vést českými dějinami“: Na pohřby přece jdeme, i když je to riskantní.

Je škoda, že na události následujících dnů, zejména pak na vlastní úlohu v koordinačním centru Občanského fóra od 25. listopadu do svého jmenování českým premiérem, nevzpomíná autor s nahlédnutím do poznámek či archiválií, nýbrž zcela jednoznačně se nechává vést – jistě výbornou – kronikou Jiřího Suka Labyrintem revoluce. Pithartova verze zdůrazňuje všechny omyly a trapnosti, obraty a protimluvy na straně OF, všechny nerevolučnosti a nedemokratičnosti demokratické revoluce. Jeden z hlavních vyjednavačů a posléze „představitel“ Občanského fóra podrobně popisuje všechny okamžiky, kdy naprosto netušili, jak a co dál, nebo kdy propadli kouzlu člověka, který si to nezasloužil (Richard Sacher). Kdo jiný takhle píše paměti?

Proti disidentskému ghettu

Avšak o tom – Pithartovými vlastními slovy – „nejdůležitějším, totiž o tom, kolik prvků kontinuity s minulostí v Sametové revoluci bylo“, se z tohoto vesměs skromného povídání mnoho nedozvíme. Nejcennější, protože relativně lépe rozpracované části knihy tak nakonec vůbec netvoří vzpomínky na samotný rok 1989, nýbrž trojice jiných témat: Pithartův odstup od části disentu, kritika konceptu nepolitické politiky a alternativní pohled na českou hospodářskou transformaci.

Při popisu opoziční činnosti v sedmdesátých a osmdesátých letech autor rozlišuje mezi „disentem protestu“, jenž od sedmdesátých let poukazoval na porušování zákona a perzekuce, a „disentem reflexe“, jehož součástí se Pithart cítil mnohem spíše být. Nepopíral statečnost radikálů, avšak již v tehdejších debatách i praktických přesazích do šedé zóny dával najevo svou obavu, že Bendova „paralelní polis“ stejně jako Uhlův radikalismus oddělovaly disidenty od „normálních lidí“ a zevnitř vyzdívaly ghetto, do kterého se je snažila státní moc zavřít.

Havel obě křídla přesvědčivě propojoval, ovšem ani s ním se Pithart neztotožňoval v mnoha podstatných ohledech. „Nabubřelá moralistní dikce“ (život v pravdě, pravda a láska musí…) autora vzpomínek údajně odjakživa odpuzovala a stejně tak nesdílel Havlovu „filosofickou nechuť“ k politickým stranám: „Nedostatečný respekt k institucím (a důraz na osobnosti) vede k ‚přetěžování‘ morálky. (….) Demokratické instituce, přesto – anebo spíše právě proto – že stojí na neosobních pravidlech, obsahují samy v sobě vždycky už jisté dosti podstatné minimum morálky.“

Občanské fórum pro všechny

A přesto i autor Obrany politiky (1990), této v maringotce podniku Vodní zdroje sepsané obhajoby politického stranictví a konzervatismu britského střihu, vstoupil do revoluční politiky s nebezpečnou iluzí. Spolu s většinou disidentů odmítal připustit, že se OF začne zúčastňovat stranické politiky a že se musí začít zajímat o moc, ať chce nebo ne. Autorovými slovy: základním smyslem politického stranictví je získávat moc anebo podíl na moci, a to jak za účelem naplňování svých představ, programů, tak také za účelem kontroly moci druhých – „a to je možné zase jen mocí“. „Kdo vstoupí do politiky a chce ukázat, jak je ušlechtilý tím, že moc odmítá (…) škodí lidské svobodě… Protože slabá moc (…) je vždycky pozváním diktátora, někoho, kdo to konečně vezme pořádně do ruky.“ Arogance disidentských vůdců OF spočívala v jejich víře, že to bez moci po přechodnou dobu díky vlastní vynalézavosti vydrží. Ovšem zároveň profitovali z tradiční české nechuti k politickým stranám, viz ono Vladímírem Železným vymyšlené předvolební heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, které „jsme všichni přijali“.

Nic proti němu podle Pitharta nenamítal ani Václav Klaus, jenž se později pasoval na osamělého zastánce demokracie jakožto svobodné soutěže politických stran. A právě Klausovu představu, že tuto soutěž ohrožuje nepolitická politika, Pithart rozsáhle napadá: Klaus ji totiž ztotožňuje s občanskou společností, onou sumou spontánně vznikajících společenství a organizací, jež jsou ovšem, a to je podstatné, nezávislé na státu. Kdo si přeje slabý stát, musí chtít silnou občanskou společnost, uzavírá.

Podobně nelítostně demaskuje Klausovu racionalizaci zvolené „české cesty“ ekonomické transformace. Ta nebyla podle Pitharta založena na analýze specifických českých předpokladů, nýbrž na hospodářském nacionalismu, zamezení vstupu zahraničního kapitálu. Škoda, že autor neposkytuje přesnější vzpomínky na investice rozjednané jeho vládou a Klausem po volbách v roce 1992 zastavené. Klausovi reformátoři „nepřekročili práh jediné fabriky“, reformovali z učebnic a na doporučení mocných zahraničních institucí. Jejich neoliberální schémata přitom nebrala v úvahu reálné předlistopadové vlastnické poměry a rozložení sociálního kapitálu, jinak by nemohla spoléhat na neviditelnou ruku trhu, dle Pitharta evidentně historicky utvářenou: ruku normalizačního rozkrádání a šlendriánu.

V dalších vývodech už však autor není spravedlivý: zmiňuje, že Ralf Dahrendorf popisuje současný kapitalismus jako úpadkový casino capitalism, „který čím dál tím více spekuluje a méně a méně pracuje, méně vyrábí, přinejmenším ve vlastní zemi“ a který se u nás údajně pouze propojil s „tím naším, fušerským, ošizeným a šidícím, podpláceným a podplácejícím“. Možná by měl také Petr Pithart někdy překročit práh nějakého fungujícího českého podniku, aby viděl, jak tvrdě mohl on a jeho přátelé celá léta pracovat na legislativních, vzdělávacích a jiných důležitých místech, která jim byla svěřena.

Autorka je politoložka, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.