Hlučná superskupina si pro svůj název vypůjčila příjmení básníka Paula Celana. Nedávno vydala debutové album a 28. září 2009 zahraje v pražském Matrixu.
„Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše/ píše když venku se stmívá a do Němec píše/ Markétko zlaté máš vlasy/ napíše a vyjde před dům kde lesknou se hvězdy…“ Paul Celan (zde v překladu Jana Skácela) byl jedním z největších německy píšících básníků 20. století a nejdůležitější autor literatury holocaustu – mimo jiné proto, že byl jeho přímým svědkem. Ve své tvorbě se vypořádával s výrokem německého filosofa Theodora Adorna, který tvrdil, že „po Osvětimi už nelze psát básně“. Ale báseň, jak říká Celan, může být návrat, návrat domů, setkání se sebou samým, tím úplně cizím, tím druhým, návrat dechu, dechovrat. Zde se může vše obrátit, převrátit, vrátit. Může.
Halo, nováčci
Na podzim 2007 se v Berlíně potkali Ari Benjamin Meyers, skladatel, člen Redux Orchestra a častý spolupracovník Einstürzende Neubauten, a Chris Spencer z noisové drtičky Unsane, který byl zrovna se svou kapelou na turné. Meyers Spencerovi nabídl nahrávání ve vyhlášeném neubautenovském studiu AndereBaustelle. „Pracovat ve studiu s Arim bylo lákavé a neváhal jsem ani minutu. Navíc Berlín mě vždycky přitahoval, takže jsem se skutečně moc dlouho nerozmýšlel,“ říká Spencer. Spojení dvou tak rozdílných muzikantů – klasicky vzdělaného Meyerse, který obsluhoval klávesy, piano a sampler, a Spencera, kytarového, ale především vokálního řezníka – mělo velký potenciál, ostatně koncept „superskupin“ funguje velice dobře už od setkání Crosbyho, Stillse, Nashe & Younga na konci šedesátých let. Ještě v zárodcích se k dvojici připojilo rytmické jádro vloni rozpadlých hardcoreových „sadistů“ z Německa flu.ID: baskytarista a zpěvák Phila Roeder a bubeník Franz Xaver. Poslední člen nové superskupiny, kytarista Niko Wenner z bizarních kalifornských Oxbow, si ke čtveřici našel cestu v létě 2008. Pojmenovali se Celan podle německy píšícího, v Rumunsku narozeného židovského básníka, jehož neuchopitelné texty překračovaly hranice úzkosti a deprese děsivým, tajemným a zároveň cynicky čistým jazykem. Možná to byl nápad Meyerse, jehož poetika má k Celanově lyrice blízko; možná Spencera, kterého fascinuje každá explicitní forma násilí. Projekt Celan rozhodně netrpí nenáročností: textově, hudebně ani povšechným vyzněním. Spojuje brutalitu Unsane, temnotu Neubauten, experimenty Oxbow a chytrost flu.ID.
Loni v létě zasedli do studia a za dva týdny měli hotovo; album Halo vyšlo letos v dubnu. Víru v originální rukopis a portfolio projevil německý label Exile on Mainstream, jehož snažení a tažení je tvrdohlavě v duchu DIY a na žádná slavná jména nehraje. A i když naživo skupina debutovala v Berlíně coby předkapela Neurosis, pro vydavatele jsou „jen“ Celan, nováčci jako každý jiný. Nebo ne? Mírně zboosterované, krátké intro desky a začátek první skladby A Thousand Charms, kterou zpívá dívčí sbor, ještě nejsou nijak překvapivé, ale agresivní vpád Spencerova vokálu v I‘ve got to wait...! vyloží na stůl všechny celanovské karty takřka najednou. A to aniž by posluchač přicházel o další překvapení. Nicméně pilotní skladba funguje jako deklarace: my jsme brutálnější než Unsane, temnější než Neubauten, riskujeme víc než Oxbow a jsme chytřejší než flu.ID.
Smrdí zaschlou krví
Zvuk Unsane je ve výsledku přesto nejslyšitelnější a může za to Spencer. Jeho hlas je rozpoznatelný okamžitě; řeže jako motorová pila, a když se k němu připojí Roeder, je iluze pekla na zemi dokonalá. Syrový zvuk hrne skladby dopředu rychlým tempem, poprvé se zasekne až u Sinking, překvapivě melodické a dbale zaranžované pomalejší kompozice, která překvapí výrazným klavírem a zkresleným vokálem a předznamená i odvrácenou tvář Celan, jež se plně odhalí až v druhé polovině desky: elektronika, klávesy, „divný“ a „strašidelný“ zvuk, typický pro nejzasutější rarity Einstürzende Neubauten. Bezmála třináctiminutový závěrečný opus Lunchbox (solidní „lekačka“, což se v roce 2009 povede málokomu) dílo korunuje a není to zrovna naleštěný šmuk; spíš trnová koruna, která smrdí zaschlou krví. Padesátiminutová Halo není veselý poslech. Čím víc času s ní trávíte, tím víc vás pohlcuje, znepokojuje, dusí. Zpočátku se chová jako docela obyčejné noise-hardcoreové album; s nástupem promyšlenějších, postupně gradovaných podpásovek oceníte přímočarost úvodu. Halo má silný, i když nevyslovený koncept: „…napíše a vyjde před dům kde lesknou se hvězdy…“
Autor je hudební publicista.
Celan: Halo. Exile on Mainstream; 2009.