Co pohání hejno ptáků

Příběh románu Ultramarín (Ultramarijn, 2005) Henka van Woerdena je komponovaný jako dvojí cesta v protichůdném směru. Přestože dojde několikrát k protnutí, jsme často svědky spíše míjení než setkání. Cesta tam: z východu na západ, tedy ze země, která sice není pojmenována, ale z reálií a náznaků rozesetých v textu si lze snadno odvodit, že se jedná o Turecko – je tu úctyhodná postava zakladatele republiky, mluví se o převratných změnách, spočívajících v tom, že se nyní píše zleva doprava a jsou povoleny pouze klobouky s okrajem, občas se vyskytne transparent se zlověstným heslem oznamujícím, že armáda je strážkyní demokracie. Chlapec Joakim se zaplete s vlastní sestrou Aysel, a je proto odeslán na skautský tábor, aby si tam urovnal myšlenky; děvče je mezitím přistiženo s řeckým mladíkem, a protože se náhodou zrovna odehrávají etnické čistky, znamená pro ně odchod ze země nejméně bolestné řešení a vlastně záchranu života. Za Aysel se na Západ vydává i bratr. Cesta zpět: ze západu na východ. Návrat domů prožívá za Aysel její dcera Özlem, která se do Turecka vrací oklikou přes Amsterdam a živí se nejstarším řemeslem světa; návrat prožije i Joakim, z něhož se mezitím stal slavný hudebník.

Meze přecitlivělosti

Dějová linie představuje jen jednu z vrstev románu. V čase se příběhy obou cest klenou přes padesát poválečných let, proto román pokrývá nejen značnou část života hrdinů, ale ponechává velký prostor pro zachycení proměn prostředí, v němž je inscenován. Čtenář je například svědkem invaze prvních západních cestovatelů do Turecka, květinových dětí, které sem přicházejí hledat souznění s přírodou. Ti se ale velmi diví, že je místní nechtějí přijmout mezi sebe, protože jejich zvyk opalovat se, tj. ležet nazí celý den na slunci, pokládají za barbarský.

V patách za těmito moderními nomády přicházejí první příznaky masové turistiky, jež se postupně podílejí na přeměně částí země v luxusní prázdninové resorty. Vůči proměnám není imunní ani západní svět: „Námitky a falešná přecitlivělost stále rostou,“ komentuje jeden z Özleminých nizozemských zákazníků stav věcí ve zcela jiné souvislosti, ale je zřejmé, že se tu míří na výbušnou směs rasismu a politické korektnosti. Autor osvědčuje mistrovské umění říct na malé ploše mnoho: obtíže dnešní Evropy se tu před čtenářem otvírají pomocí náznaků, mimoděk utroušených detailů, v jednání a slovech postav, fungujících přes svou plastičnost jako realistické typy.

Zatímco kompozice umožňuje autorovi rozehrát hru se zmíněnými setkáními a míjeními, která sice mohou působit vykonstruovaně, ale jsou nadána symbolickými významy, dobové reálie obohacují příběh o aktuální dimenzi reflexe evropské kulturní a etnické identity a jinakosti. Cesty a setkávání obyvatel Východu a Západu nemají jen rozměr individuální. Není náhodou, že důvodem odchodu hrdinky z Turecka do Německa bylo vraždění příslušníků národnostních menšin; aniž by to však zamýšlela, stává se ve Frankfurtu, svém novém domově, součástí jeho novodobého pestrého národnostního složení. Původní diverzita obyvatelstva Anatolie se přelévá v diverzitu současných evropských velkoměst – skoro jako by tu platil jakýsi zákon zachování energie, takový, proti kterému nic nezmůžou pogromy a lynčování. Podobně lze uvažovat o znovuobjevení Východu Západoevropany a mnoha jiných nedorozuměních na dalších cestách, jež v současném světě probíhají a jichž se autor také nenápadně dotkne.

Hraj bíle!

Moc, která ve světě působí nezávisle na cestách a s nimi spojených nepokojích, představuje hudba. Joakim je loutnista, mistr makamů, starých tureckých tónin. V románu to znamená, že jeho hra musí nějakým způsobem být převedena do tištěných slov, na papír. To se děje popisem jejích účinků, například při Joakimově osudovém setkání s Aysel, která při něm prožije pocit popsaný slovy „jako kráčet krajinou a najednou být zasažen (…) jako by se před ní najednou složila skládanka (…) všechno je na svém místě“, anebo trikem známým spíše z avantgardní poezie – překladem tónů do jazyka barev. „Hraj bíle!“ volá na malého Joakima, ještě adepta muzikantského řemesla, jeho slepý učitel. „Ke stropu stoupají tóny barvy mědi,“ pozorují posluchači (anebo diváci?), když se Joakim o nějaké to desetiletí později pustí do hry před publikem. I každý z makamů má svou barvu. Hudba tak může prostřednictvím slov komunikovat s barvami ve svém okolí: to je mimo jiné autorova pozoruhodně zdařilá práce s básnickým jazykem, do prózy převedený pokus pozvat literaturu k tomu, aby promlouvala k více smyslům.

Láska a ultramarín

Třetím tématem jsou různé podoby lásky. Láska homosexuální, mezi chlapci na skautském táboře, popisovaná se vší něhou i brutalitou mladistvé tělesnosti; láska prodejná, kterou provozuje Özlem v Amsterdamu, městě, jehož obyvatelům „není nic svaté“, v níž se však přesto vyskytnou očišťující momenty, když autor nechá čtenáře nahlédnout do duše ženy, jejíž práce obsahuje velkou porci předstírání. Láska jako stín a břemeno z minulosti, platonické manželství s oddělenými ložnicemi, které se ukáže nakonec jako intimnější než jakýkoli jiný vztah, orientální bratrská láska mezi muži vystavovaná výzvám pravého přátelství, což je slovo, pod nímž si lidé na Východě představují něco jiného než na Západě. A proto: láska častěji než výjimečně narážející na překážky stavěné do cesty společností či dějinami (o náboženství, které by se v úloze zdviženého prstu proti lásce nabízelo jaksi samozřejmě, se tu nápadně mlčí).

Ultramarín, nejušlechtilejší odstín modré, který – autorovými vlastními slovy – „si z hranic nic nedělá (…) nezná bariéry, nezná impéria či národní státy, a dokonce ani omezující význam“. Román o tajemné síle, která neustále nutí člověka k tomu, aby se vydal na cestu; síla, „co pohání hejno ptáků“. Román o lásce hledané a znovu ztrácené ve všelijak ztížených podmínkách. Román o moci umění barvy, slova a tónu. Vynikající román o současném světě.

Autor je bohemista a komparatista.