Život s židovskou maskou

Palestinsko­izraelský spisovatel Sajjid Kašua v románu Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid, 2010) zavádí čtenáře do prostředí, o jehož existenci možná dosud neměl tušení – mezi izraelské občany arabské národnosti. Vedle barvitého líčení peripetií provázejících soužití obou navenek znepřátelených etnik kniha nabízí i silný příběh o lásce, žárlivosti a hledání vlastní identity, zasazený do prostředí současného Izraele.

Ve vyprávění se proplétají a nakonec i protnou příběhy dvou hlavních hrdinů, izraelských Arabů. Jeden z nich, označovaný jen jako „právník“, patří ke společenské smetánce jeruzalémských Arabů, kteří se ze svého původního venkovského prostředí vyšvihli do vyšších sfér. Druhým je student sociální práce Amir Lahab, který si v Jeruzalémě najde brigádu jako ošetřovatel židovského chlapce Jonatana, jenž přežívá na úrovni bazálního metabolismu a navenek sotva jeví známky života. Když se student snaží asimilovat s izraelským prostředím, postupně se za nemocného začne vydávat.

Hebrejské nebo arabské písmo

Kašuův román je výjimečný hned v několika ohledech. V první řadě zmíněnou kompozicí dvou dějových linií, odlišených nejen postavami, ale i gramatickou osobou – o právníkovi se mluví ve třetí osobě, kdežto Lahab vypráví v ich­formě. Atraktivní je také prostředí, v němž se příběh odehrává. Kdo zná současné dění ve Svaté zemi jen z médií, bude zřejmě překvapen, jaký sňatek z rozumu mezi oběma skupinami obyvatel, pokládanými za nesmiřitelně znesvářené, se tu odehrává. Právník není palestinský Arab ze sporných území. Pochází z řad obyvatel arabského původu, kteří žijí na území dnešního Izraele od vzniku tohoto státu v roce 1948 a v poslední době si spočítali, že pro ně je výhodnější loajalita k sice židovskému, ale přece jen také jejich státu, naučili se hebrejsky a vykonávají vážená povolání lékařů a právníků nebo působí v akademické sféře. K znepřehlednění a zároveň zatraktivnění románového prostředí přispívá i to, že se román odehrává právě v Jeruzalémě, městě, jehož mezinárodní postavení je pro běžného návštěvníka čitelné asi jako hebrejské nebo arabské písmo: na město si dělá nárok stát ­Izrael i palestinská samospráva a mezinárodní společenství stále pokládá za hlavní město země Tel Aviv. Na důsledky tohoto stavu ovšem místní obyvatelé narážejí na každém kroku.

Kašua nás sice nenásilně do místních reálií uvádí, v jejich didaktickém líčení se ovšem příliš nevyžívá – skutečnost popisuje očima těch, kteří ji žijí. Tak se například mezi řečí dozvíme, že kdesi na periferii je třeba přesednout z arabského na jeruzalémský autobus, ten totiž jede až do centra. A podobných specifik je spousta: „Semafor, který dával zelenou arabským autům přijíždějícím od Bejt Chaniny a Šuafátu směrem na Giva Carfatit, svítil nejkratší dobu ze všech semaforů ve městě, tak to aspoň tvrdil Madždí. Na každých pět minut zelené pro auta přijíždějící od východu – z Maale Adumim, Neve Jaakov a Pisgat Zeev a ze všech těch zatracených osad – dají půl minuty zelené pro sto tisíc místních obyvatel. Madždí každé ráno sliboval, že až skončí praxi a složí advokátské zkoušky, okamžitě podá u Nejvyššího soudu stížnost proti tomu zkurvenému semaforu.“

Noblesse oblige

Život Araba v Izraeli však není lehký, ani pokud je to „ten správný“ Arab, tedy izraelský občan. Není lehký dokonce ani tehdy, když má peníze. Právník pociťuje na vlastní kůži plný dosah staré pravdy „noblesse oblige“. Úspěch a postavení vyžadují styky se správnými lidmi, odpovídajícím způsobem trávený volný čas a společenský život – popisy společenské večeře v právníkově rodině se svým sarkasmem a smyslem pro absurditu vyrovnají „umělecké večeři“ z Mýcení Thomase Bernharda. A ovšem také vzdělání v té patřičné, tedy evropské kultuře. Sluší se vědět, o čem je řeč, když se mluví o Richardu Wagnerovi nebo o Sto rocích samoty, což je u člověka pocházejícího z jiné, byť starobylé a úctyhodné kultury přirozeně kamenem úrazu.

Právníkův boj se světem proto vlastně nikdy nekončí. Je stále nucen překonávat bariéry, které mezi něj a izraelskou společnost staví jeho arabská identita. Na postavě právníka Kašua ukazuje duševní nejistotu izraelského Araba, který musí sobě i okolí neustále dokazovat svou cenu. Tato nejistota hraničí leckdy až s komplexem či paranoiou: „Co si o něm místní myslí? Co si myslí o Arabech jako on, kteří mají izraelské občanství, jezdí drahými auty a vedou okázalý život?“

Totéž, jen obráceně, platí pro omezení daná islámskou vírou: nehodí se, aby muslim pil a coby ženatý tančil s jinými dívkami. Když to právník zkusí, jeho morální kocovina je obtížně snesitelná. Vrozené mentální vzorce prostě nelze odhodit: když se právník rozhodne vypořádat s domnělou nevěrou své ženy, ožijí v něm machistické resentimenty přesně tak, jak si je představujeme podle orientalistických stereotypů. A když k tomu přistoupí trefně ztvárněné mužské pocity vlastní směšnosti a trapnosti – ať už při pohybu na tanečním parketu za okázalého přehlížení všemi přítomnými ženami, při žárlivých scénách nebo při panických úvahách, zda žádost o rozvod podat u muslimského nebo izraelského soudu –, je jasné, že právník je nanejvýš politováníhodná karikatura úspěchu. Kdo za to celé může, ponechává autor otevřené, nenechává nás však na pochybách ohledně své schopnosti citlivého budování povahokresby postav.

Finále bez rozřešení

Bez zmíněných okolností bychom se k významu románu dobrali jen těžko. Rozhodně to však neznamená, že by měla popisná složka vrch nad dějem. Druhá osoba singuláru je vším, jen ne statickou prózou. Příběhy obou mužských protagonistů se odvíjejí zprvu zcela odděleně. Co bude příslovečným zlomovým bodem, vyjde nicméně najevo na konci druhé kapitoly. Právník jednoho dne najde v antikvární Tolstého Kreutzerově sonátě milostný lístek, psaný písmem jeho ženy. Veden žárlivostí, rozhodne se najít původního adresáta. Tím je samozřejmě Amir, mezitím už proměněný v Jonatana (který zemřel). Mezitím autor retrospektivně objasňuje některé okolnosti vývoje příběhu – třeba jak se lístek dostal do právníkovy knihovny a proč je vlastně Jonatan v tak zbídačelém stavu. Děj má spád a autor dávkuje napětí: předěly mezi pásmy obou mužských postav přicházejí přesně ve chvíli, kdy se nutně potřebujeme dozvědět, jak to bylo dál. Když se právníkovi podaří dovést pátrání k úspěšnému konci, dojde ke strhujícímu finále, po němž se oba muži sice možná sblížili, ale problémy, které jejich postavy reprezentují, to k řešení neposunulo ani trochu.

Autor je bohemista a komparatista.