Při přípravě tohoto čísla A2 jsme oslovili umělce, kteří letos působili na rezidencích v České republice, a kladli jim otázky po smyslu rezidenčních programů. Odpověď mexické choreografky a tanečnice Nurie Fragoso Armenty – která pobývala v červenci a srpnu 2009 v Otevřených ateliérech v rámci bilaterálního programu mezi Českou republikou a Mexikem, koordinovaného Institutem umění – se rozrostla do podoby eseje, který publikujeme v mírně zkrácené verzi.
Poprvé jsem přišla do Prahy v roce 2000. Trvalo mi dva roky, než jsem se rozhodla požádat o rezidenci v České republice. A devět let, než jsem se sem skutečně vrátila. Pak přišel rok 2009, doba chřipky v Mexiku. Jaká skvělá doba k práci! Mexičané se ocitli v krizi, zdá se to jako nic, ale když je místo, kde žijete, náhle paralyzované politickými fámami a strachem, není to legrace. Takže jsem pilně pracovala doma, jedla doma, mluvila s přáteli doma, byla jsem doma. Vyrovnávala se s velkou touhou jet do Prahy.
Domluvila jsem si telefonicky schůzku. Byli jsme jediní s “povolením” jít do kanceláří FONCA na rozhovor s člověkem, který měl na starosti první výběr. Samozřejmě, každý mluvil přes tu modrou věc na ústech, aby v příštích dnech nezemřel. Ale já tam byla, s veškerou energií nastřádanou pro projekt, připravená odjet na dva měsíce do Prahy. Začala jsem číst všechno, co se dalo, abych se cítila propojenější s městem, kde možná budu. Hledala jsem veškeré možné informace o tanci v České republice, o místech, která jsem chtěla poznat, o školách, muzeích, galeriích. O všem. Doba čekání: 3 týdny. Náhle zvoní telefon. Dobré zprávy! Je to jako výhra v loterii.
1. kolo: Čas zmatení
Přijela jsem do Prahy. Jsem tu, nadšená pro svůj výzkumný projekt s názvem Nový význam scénického prostoru ve vztahu k novému žánru v taneční performanci. Jak mohou tanečníci pojednat prostor prostřednictvím nových médií. Reflexe životních prostorů. Od začátku mě čekala mnohá překvapení, nejvíc znepokojující byla doba mého pobytu v Praze. V zásadě jediná špatná věc na mé rezidenci. Být tu v létě není dobrý nápad. Divadelní institut, instituce, která se stará o můj rezidenční program, je zavřená; DAMU, HAMU a FAMU zavřené; taneční školy zavřené; knihovny zavřené a tak dále. Nemám na výběr. Když jsem prošla všechna ta místa, fráze „Lituji, ale je léto. Nikdo tu teď není.“ mě začala deprimovat. Vzdávám se a uvědomuji si, že vše, co se tu mohu naučit, musí být na ulicích, venku, nikoliv v institucích... Byla jsem zklamaná, možná spíš naštvaná. Na FONCA (mexickou instituci, která rezidenční program vytvořila), na Divadelní institut. Nebylo tu nic na práci, nic ke zkoumání, žádné taneční projekty, ne v Praze. Ale k čemu je výměnný program? Proč by nás měl zajímat? Má nastalá situace něco společného s propojením kultury a politiky? V Mexiku je možné si to myslet, ale v Praze? Ano, také v Praze. Proč je pak proces, jak se do programu dostat, tak složitý? Čtou opravdu projekty, do nichž každý umělec vkládá tolik energie, aby porotce přesvědčil? Četli lidé v Praze můj projekt? Předpokládám, že ano. Pak by měli vědět, co jsem chtěla dělat. Ale jak je to možné v létě? V létě nikdo nepracuje. To mi tu říkají pořád. Ale já si toto období nevybrala. A přece jsem tu i bez institucí připravená něco zažít. Takže jdeme dál, řekla jsem si.
2. kolo: Unikání
Náhle se mi otevírá ohromný horizont. Výhody pobývání ve velké komunitě. Další země a zkušenosti na dosah. Takže jsem se pohnula: Vídeň v tomto období, vyloženě ráj. Festival Impulstanz. Hodně podnětů k práci, ke studiu, k výzkumu, k vidění. Hodně k tanci! Takže aniž bych brala v úvahu, že program má probíhat v Praze, sedla jsem na vlak a vydala se na cestu, objevit akci. Zkušenost s tancem byla nezapomenutelná. Do Prahy jsem se vrátila s lepší náladou, snad až příliš nadšená. S množstvím myšlenek, připravená vyjít ven, čekám na impuls...
3. kolo: Smíření
Baterie znovu nabitá. Jdeme na to! Galerie Školská, Jan, Miloš, Meet Factory, Zuzana, Honza, Tomáš, mexická ambasáda, Patricia, J. L. Bernal, Karlín Studios, Ondřej, Ivan. Lucien, Daniela, Lucia, Joe, Zuzana, Cristina, Marlon, Šárka, Mami, Marie, Pavel, Honza, Zdeňka, Martin, Dimitar, Yolanda… Dejvická, park Letná, Stromovka, Žizkov, Karlín, Petřín… Lidé, krásní lidé! Místa, úžasná. Západ slunce, krása! Východ slunce, krása! Voda, stromy, ovoce, výborné! Parky, to nejlepší! Ulice, velké, malé, neuvěřitelné! A tak dále. Praha. Rozhlížím se kolem, věci začínají působit.
4. kolo: Nejlepší doba
Říkají, že věci nejsou tam, kde je možné je vidět, musíte se podívat hlouběji a najdete opravdové poklady. Začala jsem mluvit s lidmi, sdílet aktivity, myšlenky, projekty. Energie se spojují, znám lidi odevšad a po nějaké době organizuji, je to tady! Skupina lidí, kteří se stanou součástí jednoho projektu. Začala jsem sama tvrdě pracovat. Můj první projekt se uskutečnil, když mě Meet Factory pozvala, abych vytvořila sólovou performanci pro její zahajovací výstavu. Od této chvíle pokračování aktivit. Projekt videotance Silence please! ve spolupráci s Karlín studios a divadlem NoD. Dokumentace akcí v prostoru. Urban Intimacies. Performance realizovaná ve veřejném prostoru. A v tomto bodu nyní jsem. Přišla jsem zažít něco nového, ale ne jako turistka, a to je velký rozdíl. Vnímám Prahu z pozice procházející umělkyně, našla jsem, co jsem hledala. Už nejsem naštvaná a nezajímají mě počáteční detaily programu. Byla jsem schopná v procesu zdejšího pobytu přežít a každodennost pro mě znamenala velká překvapení. Všichni lidé, které jsem tu poznala, přinesli velkou změnu, mně jako osobě, tanečnici, choreografce, lidské bytosti. V každém okamžiku se něco nového učím, skoro jako bych ty dva měsíce strávila v knihovnách či školních třídách.
5. kolo: Ještě trochu víc, prosím!
Čas přetváří věci, způsobuje, že se začnete cítit součástí místa a lidí, a propojení, která sledujete, je náhle obtížnější přestřihnout. Měním si letenku! Ještě týden navíc, abych tuto neuvěřitelnou zkušenost završila! Jsem tak šťastná! A říkám, díky za tuto šanci. Pokračujme! V tanci života! Tanci mého života!
Autorka vystudovala taneční konzervatoř v Morelos a sociální antropologii na univerzitě v Toluca (UAEM), je členkou taneční skupiny Contemporary Dance-Clown Company Devorarte.
Z angličtiny přeložila Lenka Dolanová.