Hip hop jede i nejede. Původně alternativní uliční subkultura je dnes z většiny středním proudem a na krále popu se nedávno pasoval newyorský raper Kanye West. Dnešní česká a slovenská hiphopová komunita se v mnohém liší, ale v posledku trpí stejnými nemocemi.
V každé generaci se najde subkultura, s níž se v daný čas identifikuje největší množství mladých. Za mého mládí to byli jednoznačně skejťáci spolu s amorfní skupinou diskantů všech druhů. Dnes stačí kouknout před pár středních škol a je jasné, že nejsilnější skupinou jsou fanoušci hip hopu, které lehce poznáte, neb oděv a jistá forma uniformity je jim vlastní více než komukoliv jinému.
Z podzemí do supermarketu
Počátky československého hip hopu nutno hledat v podzemí, z něhož se po vzoru svých amerických předchůdců pomalu škrábal výš. „Zo stoky hore“, od poslechu kazet k vydávání originálních nosičů, z vytahaného no name trika do obchodů, jež přetékají hadry zvučných a zaručeně hiphopových značek. To je cesta, kterou za poslední léta československý hip hop urazil. Co na tom, že tím zároveň narazil na svět komerce a obchodu a ztratil tak punc undergroundu, který vyměnil za trhovecký přístup k světu kolem nás! Pokud platí, že každá původně alternativní subkultura je vbrzku obchodovatelná jako zboží s příchutí nezávislosti a rebelantství, tak v případě hip hopu jde o takřka učebnicový příklad. Snad právě proto jej analyzuje ve svém „Kapitálu pro třetí tisíciletí“ (výraz filosofa Martina Škabrahy), tedy v knize No logo (česky Bez loga, 2005), i známá kanadská novinářka Naomi Kleinová. Vzdor se v mnoha případech smrskl na občasné zvolání Fuck the police! na koncertě, už zdaleka ne tolik provokativní přiznání lásky k marihuaně a na obří oblečení. Tak možná ještě nějaké to vajíčko pro Paroubka lze přičíst, jenže to je dnes spíše výrazem mladistvé konformity v myšlení než hlasem opravdové revolty.
Může se pak lehce stát, že dva z nejpopulárnějších českých raperů (James Cole, Orion) prodají své umění obchodnímu megacentru v Jihlavě, když zahrají při příležitosti jeho otevření, a stanou se tak jen dalším lákadlem, které zpříjemní zaplňování nákupního vozíku. Jako byste si do něj spolu se zbožím vhodili i tyhle dva. Ono by to vlastně bylo úplně jedno, kdyby se v týž den nad vchodem do jihlavského obřího obchodu na protest neoběsil muž, který roky obýval vedlejší vilu a roky s megacentrem vedl prohranou bitvu o život v klidné lokalitě. Podivně pak znějí slova Jamese Colea v brilantní psychoanalýze českých raperů v podobě filmového dokumentu Česká RAPpublika, kde brojí proti všeobjímající komerci a člověk by si jej skoro spletl s nějakým autonomním bojovníkem proti globalizaci.
Klišé jsou různá
Zatímco zrod československého hip hopu se u nás a na Slovensku odehrál podobně, dnes se až na pár výjimek cesty rozcházejí a každá z národních subkultur míří jiným směrem. Jen ten prodej nosičů je (až na slovenské Kontrafakt) zrovna nyní všude stejně bídný. Hip hop zde i tam je v zajetí odlišných klišé – ale nakonec až na výjimky všichni rapují o tom samém a nic nového nesdělují.
Na Slovensku se zaklínadlem a imperativem stala „ulica“, případně „stoka“ a rap o ní. Místo tu má i sociálně kritický tón, ten je ale málokdy něčím víc než jen hospodským nadáváním na poměry. Fanoušci i interpreti chtějí slyšet „pravdivý rap“, realitu, kterou žijí, což by ostatně odpovídalo rapovým kořenům, ale je to pořád dokola, až se může zdát, že na Slovensku nic jiného než ulici neprožívají.
U nás tyhle doby dávno minuly a nosí se masírování vlastního ega na nespočet způsobů; nadsázka, komiks, prostě žonglování se slovy, jež je naopak realitě na hony vzdálené. Oba přístupy jsou okoukané od černých raperů z Ameriky. Politika v textech je v Česku vysmívaná, neboť žijeme prý ten nejlepší z možných světů, a když tedy neumíráme hlady v ghettu nebo nedýlujeme crack po pražských ulicích, měli bychom raději mlčet. Celebrity jedné subkultury prostě absurdně suplují roli konzervativců a vlastně už v samém zárodku krotí revoltu, která k hip hopu vždy tak trochu patřila.
Pokud se v příštích předvolebních dnech dočkáme nějakého politického rapového songu (už byl avizován), odvážím se předvídat, že bude vlastně skrytou agitkou nelevicových stran, nebo jen dalším vejcem letícím na předsedu sociální demokracie Paroubka. Až sem to dotáhli básníci ulice.
A co na to fanda?
Říká se, že hip hop je životní styl; zkusme tedy při nutné generalizaci vysledovat, co dnes v případě jeho fanoušků vůbec obnáší. Nikdy v něm nešlo jen o muziku a rap, součástí bylo graffiti umění a uliční tanec. Dnes muzika zastínila vše ostatní, kult osobností zvítězil nad vším, což zcela pochopitelně vede k tomu, že už i u nás řada writerů nechce mít s tím, co se nazývá hip hop, nic společného (viz rozhovor v A2 č. 2/2009). Jedni prostě na ulici zůstali a druzí ji vytěsnili kamsi do nevědomí.
Tradiční rapový fanda hlídá hlavně svůj vzhled, dívku jako přívěsek po svém boku a peněženku s velkým kapesným. Přitom ale není s to ani podpořit koupí originálního CD interprety, kteří denně hrají v jeho mp3 přehrávači. Místo sbírky rapové muziky rozšiřuje počet kšiltovek a bot značky NIke. Největší český a zároveň i středoevropský hiphopový festival na první pohled připomíná spíše trh s oblečením a hiphopové rádio Spin je (až na výjimky) oázou moderátorské idiocie. Měkký až hedvábný luxus znemožňuje vidět drsnější tváře reality a rapový fanda je konzumentem par excellence. Jistě to platí o každé zábavě, která se stane masovou, ale kde by člověk očekával alespoň částečný odpor, vidí jen dobrovolné až radostné odevzdání. Tahle paušalizace samozřejmě neplatí beze zbytku, ale jistě odráží dnešní skutečnost více než několik málo přemýšlivých fanoušků i interpretů, kterým kořeny jejich záliby nejsou neznámé ani volné.
Pro děcka
Za všechno prý můžou děti. Evergreenem československého hiphopového dvorku se tak už několik let stává vzájemné obviňování, kdo že to vlastně dělá muziku pro děcka. Že všichni, si připouští málokdo, snad až na slovenského rapera Vece, jenž je trvale nad věcí a pro nejednoho posluchače je jeho tvorba azylem normality.
V Česku se tenhle spor už delší dobu vede především mezi skupinou a zároveň jednoznačně nejproduktivnějším nezávislým nakladatelstvím Bigg Boss a crew kolem hiphopového magazínu Bbarak. Už je to celkem nuda, zvláště když pochopíme, že děcka potřebují všichni bez rozdílu a všichni bez rozdílu na ně i cílí. Navíc podobu a myšlení těchto odrůstajících dětí tvarují právě sami interpreti, a tak nezbývá než se zlobit sám na sebe.
I když tedy v rámci československého hip hopu vznikla a stále vzniká nejeden kvalitní počin, vypadá to, že potenciál, který podobně masová subkultura jistě má, zatím nevyužívá nikdo jiný než prodejce v mnoha různých podobách (což ovšem jako na potvoru neplatí o prodeji hudebních nosičů). Otázkou je, zda se s tím ještě dá něco vůbec dělat.