Český squatting má sice krátkou, ale zároveň poměrně bohatou historii. Dnes ale skomírá a je otázka, zda lze vůbec o nějakém hnutí či dokonce subkultuře mluvit.
Squatterské hnutí je všude po světě spjato s autonomní scénou a obsazené domy nezřídka slouží řadě alternativních subkultur. Nejinak tomu bylo v devadesátých letech i u nás. Squaty se tehdy sice daly lehce spočítat na prstech jedné ruky, ale s dnešním stavem, kdy funguje pouze pražská vila Milada, se to nedá srovnat. Praha srovnání s jinými evropskými metropolemi, jako je například Barcelona nebo Řím, už nesnese vůbec, neboť v nich nalezneme zpravidla desítky obsazených domů. Vysvětlení, které se nabízí – tj. že autonomní scéna je na Západě silnější zkrátka proto, že existuje delší čas –, ale tak úplně neobstojí a skrývá v sobě i značnou míru alibismu, který není na místě.
Dvacet lidí není hnutí
Sami bývalí i současní squatteři dnešní situaci popisují rozdílně, ale shodnou se v tom, že doba už je někde jinde, než tomu bylo v devadesátých letech. „Lidé se dnes cítí svobodně v tom, co jim systém nabízí, a nepotřebují tedy svobodu hledat jinde. Alternativní kultura a mnoho podobných aktivit dnes funguje na grantové bázi a jsou jakoby legalizované. Řadě lidí dnes tento typ aktivity stačí a nic radikálnějšího nehledají,“ vysvětluje bývalý obyvatel squatu Ladronka Ivošek a jeho slova doplňuje i Roman Laube, jenž se fenoménu českého squattingu věnuje od jeho začátků a tvrdí, že „dnes je daleko širší spektrum možností, jak se realizovat, ale i jak a co konzumovat, než před deseti lety“. Třetí (tedy občanský) sektor má podle Laubeho „daleko širší záběr než dřív, kdy se vlastně tvořil a profiloval, a hodně lidí se nyní nachází právě v této oblasti“.
Tvrdší a nesmlouvavý názor zaznívá od pražského squatterského veterána, jenž v obsazeném domě žije nepřetržitě posledních 15 let, a to i přesto, že jeho věk je násobkem věku dnešních squatterů. „Před patnácti lety existoval mnohem hlubší levicový a anarchistický diskurs. Diskutovalo se o všem mnohem víc než dnes, kdy žádný diskurs vlastně neexistuje. Mladí chodí na Miladu jako do punkového klubu a politický přesah není,“ dovozuje Dick a dodává, že dnešní idealisté jsou toho názoru, že vše lze udělat přes internet, což nakonec vede k tomu, že se tolik nevěnují vytváření komunit, až na ty virtuální.
Současná generace squatterů z Milady jako by si své jedinečnosti nebyla příliš vědoma a podceňuje sama sebe, když svou roli umenšuje v porovnání se squaty, které v Praze existovaly dříve. Obyvatelé Milady zdůrazňují také skutečnost, že nynější osazenstvo vily vzniklo zcela spontánně, nebylo nijak dopředu koordinováno, přičemž někteří se vlastně poznali až na místě. Jako důvod toho, že se nacházejí v situaci zástupců takřka vyhynulého druhu, shodně zdůrazňují, že doba a tlak developerů a stavebních firem je mnohem větší nežli v minulosti. „Město potřebuje více místa a je i více pod dohledem,“ říká Ondřej a jeho slovenský spolubydlící Marky dovozuje, že probíhá „proces gentrifikácie, ktorý sa prejavuje ako vytlačovanie akejkoľvek lokálnej kultúry na okraj spoločnosti“. Tlak na realitní trh podle Markyho vzrůstá a kvůli všudypřítomným developerům je k dispozici i menší počet budov, které jsou k obsazení vhodné. Dnešní squatteři také shodně odmítají argument, že represe ze strany státu je tvrdší, s tím, že ta tu prý byla a bude vždy. Oproti tomu Marky zdůrazňuje také roli generační výměny: „Došlo ku generačnej zmene a nepodarilo sa nadviazať na predošlú squaterskú generáciu. Rolu naisto hraje aj pohodlie, málokto vymení byt za bývanie bez vody a elektriny, čož squating väčšinou aspoň v začiatkoch prináša“. Spolupráce zbývajících squatterů s autonomním hnutím nefunguje v takové míře, jako tomu bylo třeba v době, kdy fungoval squat Ladronka, a lze předpokládat, že situace squatterského hnutí je odrazem neuspokojivé situace, která se zřejmě netýká jen jeho, ale i autonomní scény vůbec. „Squaterské hnutie nemože stáť na dvatsiatich luďoch, to potom nie je hnutie, ale kolektív,“ uzavírá Marky a jeho slova se tak potkávají s názorem Laubeho, jenž potvrzuje, že „ squatterská scéna se u nás skutečně za hnutí považovat nedá a lze ji vnímat jako jednu z odnoží autonomního proudu, který snad ještě existuje“.
Squatterská realitka
„Bydlení levněji, než jste si kdy dovedli představit, bydlení pro všechny a zadarmo! Nevěříte? Pak kontaktujte našeho realitního makléře!“ To jsou věty, na něž narazíte, když si vyhledáte webové stránky http://realitka.squat.net/ v únoru čerstvě zřízené squatterské realitky, která je důkazem toho, že se na této scéně přece jen něco děje a český squatting snad není blízko svému konci. Tahle netradiční realitka dokumentuje dlouhodobě nevyužívané a chátrající budovy v České republice, přičemž monitoring se zatím týká převážně Prahy. Budovy vhodné k obsazení na tomto webu najdete vyfotografované i s uvedením jejich přesné adresy a dokonce i s udanou adresou nebo kontaktem na současného majitele. Podklady, o nichž si squatteři v devadesátých letech mohli nechat jen zdát, tu jsou pěkně připraveny, a nepřímo tak vyzývají k činu. Uvidíme, zda squatterská realitka zůstane jen zajímavým webem, nebo poslouží účelům, pro něž byla stvořena. Každopádně jde o počin, který stojí za to – už jen proto, že překvapujícím způsobem dokládá, kolik chátrajících budov se nachází třeba i ve vyhlášených rezidenčních lokalitách, což absurdně koresponduje s nepříliš dobrou bytovou situací v Praze. Squatterská realitka je otevřená všem, a tak může svým tipem na opuštěné budovy přispět úplně každý.
Není to ale jen tento projekt, jenž potvrzuje, že squatting v České republice ještě neřekl své poslední slovo. V posledních letech totiž došlo k několika pokusům o obsazení další z chátrajících budov. Poslední z nich se týkal usedlosti Cibulka, kterou začal po dohodě s majitelkou revitalizovat kolektiv mladých squatterů. Tento experiment byl ale krátce po uklizení a provedení částečné rekonstrukce první z budov ukončen dosti neadekvátním, násilným zákrokem, který doposud nebyl ze strany policie vysvětlen. „Od vyklizení Ladronky v roce 2000 byly všechny nové pokusy o obsazení domů potlačeny už v počátku. Také je třeba ale dodat, že těch pokusů nebylo tolik, aby se z toho daly dělat nějaké dalekosáhlé závěry,“ říká Ondřej ze squatu Milada. Uvidíme, zda s nadcházejícím jarem, které je tím pravým časem pro akci ve stylu známého squatterského hesla „Obsaď a žij!“, přijdou další pokusy.
Co přinese krize?
Dnes lze jen těžko odhadovat budoucnost českého squattingu, ale jistě lze mluvit o tendencích zapříčiněných globální krizí, která může vést i k neúnosné bytové situaci a do neobydlených domů by nakonec mohla nahnat i ty, co nemají na autonomní prostředí žádné osobní vazby a tímto způsobem budou řešit jen svůj zdánlivě neřešitelný bytový problém. Stejně tak lze dovozovat, že krize, která dnes objektivně zasáhla současný „světosystém“, bude jakousi injekcí aktivity do žil nejrůznějších antiautoritářských hnutí, která tak možná zažijí svou hvězdnou hodinu. „Mám dojem, že se nacházíme v nějakém přechodném období, končí iluze o ,kapitalismu s lidskou tváří‘ a lidí, kteří se dostávají do situace sociálního vyloučení, ať už z jakéhokoli důvodu, přibývá. Dorůstá nová generace, pro kterou je sice dost únikových aktivit, ale začíná narážet na ,ekonomickou‘ zeď, právě v otázce bydlení. To je jev, kterým si západní Evropa prošla, a patrně to čeká i nás,“ prorokuje Laube. Praktická osobní zkušenost z žití v komunitě je ale stále nenahraditelná a právě v ní je podle Dicka cesta k obrození hnutí, které tu kdysi bylo a dnes je prezentováno několika málo jedinci.