Nakladatelství Julius Zirkus nedávno vydalo knížku Bav se s volem o sobotě, kterou dal dohromady s dalšími editory Vojtěch Lindaur. Mapuje fenomén nejvýraznější české „novovlnné“ kapely Jasná páka/Hudba Praha, a to formou Lindaurovy vzpomínky na Jana Ivana Wünsche (kapelového gurua – a baskytaristu), dále přetištěného Wünschova rozsáhlého rozhovoru se sebou samým (vyšel na pokračování v Rock & Popu v letech 1997–98) a rozhovorů s většinou protagonistů Jané páky/Hudby Praha, které se ohlížejí z dnešního pohledu na činnost kapely (1981–1996) a na osobnost Jana Ivana Wünsche (1947–1999). Knížka nijak nezastírá, že jde o projekt příležitostný (deset let od Wünschovy smrti) a osobně motivovaný, protože Lindaurovo přátelské zaujetí pro Jasnou páku/Hudbu Praha i pro Wünsche jako kolegu z Rock & Popu není tlumeno do dikce „objektivní“ historie. Ba naopak.
Hezky jsem si početl a nostalgicky zavzpomínal na své mládí. Proč o tom ale píšu? Při čtení mi totiž neodbytně naskakoval dvojí kontext. Jeden je historicky známý. Pamflet z ideologického časopisu Tribuna v březnu 1983, podepsaný smyšleným jménem Jan Krýzl, tehdy odkrágloval náhle se zjevivší a nikdy předtím (včetně „zlatých šedesátých“) nebývalé dění v českém rocku, které u nás počátkem osmdesátých let pod vlivem punku, reggae a dalších trendů uzrálo. Najednou nebylo k dispozici už jen ekologické a společenské mudrlantství Olympiku a Katapultu či artrockové nekonečné hudební plochy, šmrncnuté navíc patriotickou moravskou zpěvností (Progres II). Náhle zněl českými zeměmi exotický Babalet, cirkusový Pražský výběr, loureedovská Garáž. A najednou konec. Jeden článek stačil, aby kapely neprošly dalším kolem cenzorsko-předváděcích přehrávek. Ideologická moc utnula hru, která se – protože využívala principů karnevalovosti, masek a rolí, a ne doslovného binárně opozičního členění „my“ versus „oni“ – rozbíhala až příliš mimo kontrolu.
Číst dnes opětovně Wünschovu životní zpověď (neboť v ní je jádro knížky, další rozhovory se pak už místy poněkud vlečou a rozmělňují jádro pudla, které jeho vyprávění v sobě nese) znamená uvědomit si produktivitu a nosnost personálního pohledu na svoji situovanost v dějinách. Toto kouzlo i hodnotu už objevil koncept orální historie. Wünsch strávil svůj život jako programový outsider, člověk, který se dobral určitých postojů i názorů a ty svým životem i hraním držel. Byl autentickým rockerem, tak jako jím jinde byli a zůstali Lou Reed, Neal Young, Iggy Pop, Patti Smith. A tím se dostávám k druhému ze zmíněných kontextů. Tak jako si pracky dnešní ušmudlané moci uzurpují oblast vědy, školství či kultury, o nichž se nestydí rozhodovat nedoukové poučení z internetu či od svých mediálních poradců, chmatají tyto pracky i na oblast rockové hudby. Nedosti na tom, jak se za rockery už po léta vydávají pánové Bartoš či Jakl. Nyní nám nastala nová jízda: kýčovitost i absurdita dění kolem rekonstrukce pražského Rock Café překonává veškerá očekávání, a má-li laskavý čtenář rád gogolovskou grotesku, neměl by si to nechat ujít.
Radnice Prahy 1 zakázala provoz Rock Café, protože investovala své peníze do jeho rekonstrukce, tu však vybraná firma zpackala a namísto odhlučnění začal zvuk koncertů vibrovat domem ještě silněji. A kdo se nám postaví do čela happeningů na záchranu klubu? Starosta Prahy 1 Petr Hejma a primátor Pavel Bém! Zakázali, a tak před zrakem médií zachraňují. Nedosti na tom. Kýčovitý patos jejich řečí je k smíchu či k blití: „Rock Café padnout nenecháme. Rock Café bude žít dál, to vám slibuji!“ vykřikoval v květnu dle Lidových novin Pavel Bém. A Hejma jej dokonce trumfuje: „Když mi půjčíte kytaru, tak si tu s první rockovou kapelou zahraji.“ Kam se to cpete, člověče? Kdo by o to stál? Ti lidé si zaplatí lístek a jdou na hudbu, ne na Hejmu (byť tenhle není ze Žlutého psa – otázku, zda je to díky tomu lepší či horší, bůh suď). Míra politikova zblbnutí v Česku dnes stoupá k nekonečnu. Copak si opravdu myslí, že se mohou vetřít všude a že tam na ně bude někdo zvědavý?
Následné dění si pak důsledně drží gogolovský žánr: Městský investor vybral opět tu firmu, která zpackala první rekonstrukci: dostane tak za jednu práci zaplaceno dvakrát. „Vítězem se stala proto, že nabídla nejnižší cenu,“ zdůrazňuje Hejma. Jenže pak firma prohlásila, že za ty malé peníze, díky nimž soutěž vyhrála, to udělat nelze a že chce víc. A tak se dosud vybírá, zvažuje a odkládá. Ale Bém má pravdu: padnout nenechali, Rock Café žije dál; akorát že se v něm nehraje. Jak za normalizace: nezakázali, akorát kapela neudělala nové přehrávky. A jsou-li majitelé Rock Café opravdu rockeři, člověk se diví, že na tuhle šaškárnu s politiky přistupují a že jim vděčně lížou z ruky. Kam by je tak asi poslal Ivan Wünsch?
Ale abychom nenadávali jen na ty „pravicové“ šulíny. To, že Paroubkovi bude hrát v kampani Michal David, je zcela v pořádku, populista k populistovi sedat má a o vkusu či personální integritě ani jeden z pánů poučen nikdy nebyl. I že nabídnou Slade, odpovídá: glam rock této kapely zní dnes skoro stejně geronticky jako paroubkovský politický program. Na inzerátech se láká na to, že Slade je „parta hochů z dělnické třídy“, o čemž prý „svědčí i úmyslně nesprávná angličtina v názvech písní“. Kolik asi tak sociálnědemokratických příznivců, schopných sednout na lep ideji, že lepší bude, když stát z daní vše přerozdělí (formou proplácení cest do vzdálené práce, hrazení poplatků u lékaře a dalších byrokratických a snadno zneužitelných postupů), než aby to rovnou občanům nechal v kapsách, tyhle spellingové pikantnosti ocení? Pro ně jen vysvětlujeme, že „nesprávné“ „Cum“ (namísto „Come“) v názvu „Cum On Feel the Noize“ znamená sperma. Že by se mediální vytrubování intimností z paroubkovské nové rodiny chystalo být ještě stupňováno? Anebo že by se tu přiznávalo, že něco jiného vyslovujeme (v překladu „Ale tak si ten nářez užij“) a něco jiného píšeme („Jen stříkej dál a užij si ten hluk“)? I to by pěkně odpovídalo tomu, jak se dnes ten politický diškurs v Česku dělá.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.