Pokus Poláků přivlastnit si začátek druhé světové války, donutit Rusko k přiznání podílu na jejím rozpoutání a vynutit si historickou satisfakci ani sedmdesát let od útoku na Polsko nevyšel.
Více než dvě hodiny stál v odpoledním vedru bez pohnutí nastoupený čestný oddíl i s kapelou na prostranství před obřím památníkem, zbudovaným ještě za komunistického režimu na Westerplatte poblíž Gdaňska. Spolu s ním čekalo na premiéry a další vedoucí politiky Polska, Německa, Ruska, států Evropské unie a dalších zemí několik set pečlivě vybraných lidí. Bylo mezi nimi i několik pamětníků – vojáků druhé světové války, kteří se spolu s dalšími marně pokoušeli chránit před sluncem bílými deštníky. Rostoucí napětí však nemělo na svědomí počasí. Byl to spíše pocit, že se má odehrát mimořádná historická událost.
V představách polské veřejnosti, médií i politiků mělo 1. září dojít na poloostrově Westerplatte k vyvrcholení letošního vzpomínkového roku a symbolickému zacyklení historie. S blížícími se daty sedmdesátého výročí útoku nacistického Německa na Polsko, vyhlášení války Německu ze strany západoevropských mocností a rozdělení Polska mezi Třetí říši a Sovětský svaz neminul v druhé polovině srpna den, kdy by se polská média neplnila rozhovory, komentáři, analýzami a vzpomínkovými články a pořady k tématu. Připomínány v nich nebyly jen miliony obětí druhé světové války z řad obyvatel Polska a zničení mnoha polských měst včetně Varšavy – ale především hrdinové polského odporu proti okupacím (včetně vojáků z Westerplatte) a imperialistická politika Stalinova a Hitlerova, jejíž důsledky Poláci podle slov mnohých pociťovali až do roku 1989.
Válka na každém kroku
Historické události z doby před sedmi desetiletími se možná v Česku mohou zdát příliš vzdálené, v Polsku však nikoliv. Lze na ně narazit na každém kroku. Jsou zpřítomněny nejen v nesčetných památnících a pamětních deskách, ale odrážejí se i v replikách historických budov, které byly po válce znovu vybudovány v centrech zničených měst. Na ulicích Krakova, Varšavy i Gdaňsku, které jsem na konci srpna projel s expresem organizovaným gdaňským Evropským centrem solidarity, se navíc objevily v polovině srpna výstavy, jež na svých panelech rozebíraly různé události a aspekty druhé světové války. Tím ovšem není připomínání nedávné národní historie ani zdaleka vyčerpáno. Před pár lety bylo například ve Varšavě otevřeno Muzeum Varšavského povstání. Jeho prostory, vyplněné dokonalou multimediální prezentací heroismu obyčejných Poláků, odpudivými zločiny německých okupantů a věrolomností Sovětů, praskaly před zářijovým výročím ve švech. Rodiny s dětmi a celé zájezdy čekaly ve frontách, aby mohly zhlédnout minulost, která oživená vystupuje přímo před očima, ušima i nosy. Návštěvníci tak poznali hluk výbuchů a výstřelů, temnotu někdejších varšavských kanálů, pach dezinfekce při exhumaci ostatků, tváře „svých“ spolubojovníků, obětí i nepřátel. Když se pak vrátili na konci srpna domů a zapnuli televizi, uviděli tam historické filmy o druhé světové válce nebo přinejmenším polské politiky, kterak rozebírají poslední akce ruské strany, jež se těsně před Putinovou návštěvou Polska rozhodla učinit protiúder.
Československá karta v ruských rukou
Vlastně hned několik politicko-diplomatických manévrů ruské strany těsně před ceremoniálem na Westerplatte mělo zabezpečit Putina před ztrátou tváře, ochránit Rusy před ústupky a zhatit dalekosáhlé plány polské strany, mající za cíl dosažení historické satisfakce. Když polský premiér Donald Tusk zval premiéra Vladimira Putina k návštěvě ceremonie na Westerplatte, bylo ruské straně jasné, že polská strana (přestože Tusk na rozdíl od polského prezidenta Lecha Kaczyńského dlouhodobě projevuje vůči Rusku větší diplomatický takt) využije příležitost k odsouzení paktu Molotov – Ribbentrop, jenž vedl k rozdělení Polska a podle názorů Poláků i k rozpoutání světové války. Putin proto těsně před návštěvou napsal Polákům dopis, který přetiskla Gazeta Wyborcza. V něm nastavil linii argumentace, jíž se pak držel po celou dobu návštěvy. Smlouvu mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem sice přímo nebránil, ale za skutečnou příčinu války označil mnichovskou dohodu a dokonce i versailleskou smlouvu, která vedla k překreslení mapy Evropy po první světové válce (a mimo jiné umožnila vznik Československa). Polákům pak připomněl, že jejich země podepsala s Německem smlouvu o neútočení v roce 1934 a v okamžiku podepsání mnichovské dohody dala Československu ultimátum, v němž požadovala územní ústupky. Na polské připomínky masakru důstojníků sovětskými orgány v Katyni v roce 1940 pak reagoval srovnáním s osudy ruských válečných zajatců z roku 1920, kteří zahynuli v polském zajetí. Vedle této argumentace pak navíc ruská rozvědka oznámila, že v den výročí zveřejní dokumenty, které dokládají spolupráci tehdejšího polského ministra zahraničí Józefa Becka s nacistickým Německem. Žádné jasné důkazy nakonec zveřejněny nebyly, svého cíle ovšem ruská zahraniční politika dosáhla.
Prezident Kaczyński se musel s ruskými protitahy vyrovnat. „To, že se Polsko připojilo k rozdělování Československa, nebyla jen chyba, ale hřích, ke kterému se my v Polsku dokážeme přiznat,“ prohlásil polský prezident. Postřílení polských důstojníků se podle něj nedá srovnávat s epidemií tyfu v zajateckých táborech ve dvacátých letech a smlouva o neútočení mezi Polskem a Německem nebyla totéž co smlouva o rozdělení střední a východní Evropy mezi Hitlerem a Stalinem. Projev premiéra Tuska byl méně ostře formulovaný, jeho postoje se však od prezidentových v zásadě neodlišovaly. Složil hold obětem války, včetně sovětských vojáků, o nichž však již předtím na tiskové konferenci s Putinem prohlásil: „Vyhnali nacisty, ale svobodu nám přinést nemohli, protože ji sami neměli.“
Přiznáme pouze „ošíbku“
Zatímco projev Angely Merkelové na ceremonii se nesl ve znamení omluv a připomínek obětí, Putin zmínil pouze „chybu“ při uzavření paktu Molotov – Ribbentrop, a i tu okamžitě relativizoval. Nad jeho zpochybněním uspořádání Evropy po první světové válce a ignorováním role Sovětského svazu při nastolování a udržování komunistických režimů ve východní Evropě se ani v pozdějších novinových komentářích už nikdo vážněji nepozastavil, stejně jako nad skutečností, že byl při celé ceremonii taktně zamlčen podíl Rudé armády na zničení sousedního Gdaňska. Na opakování varšavského pokleknutí německého kancléře Willyho Brandta z roku 1970 nedošlo. Putin neklekal, spíše pózoval s výrazem Arnolda Schwarzeneggera. Tři čtvrtiny Poláků, které podle průzkumu institutu GfK Polonia očekávaly před letošní ceremonií na Westerplatte omluvu Ruska za okupaci a násilí, se nedočkaly a účastníci oslav se domů vraceli sice zpocení, ale bez pocitu, že byli svědky něčeho mimořádného.
Přes veškerou důležitost, již v Polsku přikládají historii a národní paměti, tak v komentáři v listu Rzeczpospolita musel Pawel Lisicki shrnout: „Rusko je takové, jaké je; i když Putin nemluví pravdu, je třeba s tím žít. Upevňovat s Moskvou vzájemné vztahy a vydělávat. Ano. Ale žít neznamená akceptovat. Neznamená přistoupit na ruské chápání vzájemné omluvy. Možná se Rusům a Polákům ještě dlouho nepodaří dosáhnout porozumění v tématu minulosti. Ale potom je lepší nepředstírat, že se dosáhlo společného pohledu, o což se pokoušela společná vzpomínka výročí začátku války.“