Tak si tedy dopřejme dobré zprávy do nového roku: vysokoškolský pedagog se u nás má dobře. Možná si laskavý čtenář vzpomíná, že v září jsem v tomto časopise (A2 č. 39/2008) lkal nad možným zánikem některých humanitních oborů, a teď mu přijde divné, že říkám opak. Ale čísla jsou neúprosná. Dle statistiky zveřejněné ministerstvem školství bral akademický pracovník veřejné vysoké školy v ČR v roce 2007 v průměru takřka 34 500 Kč měsíčně. Do této průměrné mzdy jsou počítány pochopitelně jen zdroje ministerské, tj. dotace na výuku a výzkumné záměry, nikoli už třeba individuální granty Grantové agentury ČR (GAČR), fondy EU atd. Hodnostně pak průměry v ČR za rok 2007 vypadaly následovně: profesor 55 500 Kč, docent téměř 43 000 Kč, odborný asistent necelých 30 000 Kč. Milý čtenář jistě uzná, že jde o částky slušné, které dosti razantně vyvracejí tradovaný dojem, že ve veřejném vysokém školství je málo peněz.
Tak jako s každou statistikou, i s touto je jistá potíž: příjemná průměrná čísla nemusejí znamenat, že průměr se má příjemně. Existují pochopitelně rozdíly mezi jednotlivými vysokými školami. Nejlepší, zdá se, je být profesorem na České zemědělské univerzitě v Praze: zdejší profesor si v průměru přijde na příjemných 86 000 měsíčně. Ani docent se zde nemusí cítit příliš podceněn, neb průměrně bere přes 55 000 Kč. Na dalších místech žebříčku nejvyšších průměrných platů za rok 2007 najdeme v kategorii profesorů VŠCHT Praha, VUT Brno, ČVUT Praha a MU Brno; v kategorii docentů pak opět VŠCHT Praha, VŠB-TU Ostrava, MU Brno a SU Opava. Až na MU a SU tedy vesměs školy, kde humanitní obory nejsou pěstovány vůbec, anebo jen sporadicky, pro radost. Pořadí naopak uzavírají AVU, VŠUP a AMU Praha, tedy školy humanitní – umělecké. A i před nimi bojují na chvostu ty univerzity, které jsou „zatíženy“ humanitními obory. Srovnání mezd je v tomto ohledu zcela neúprosné: dobře se daří těm vysokým školám, které se humanitním oborům vyhnou jako čert kříži.
Vysoké školy, jež dodržují ideu univerzity jako co nejširší pospolitosti oborů v celé škále od exaktních věd přes vědy společenské až po obory humanitní, se většinou ocitají na spodních místech mzdového pořadí. Včetně „staroslavného“ učení Karlova: profesor na UK je v pořadí šestadvaceti vysokých škol se svými průměrnými 51 000 Kč čtrnáctý, docent s 39 300 Kč sedmnáctý. Je-li pedagog UK soutěživý a trýzní-li ho neprestižní umístění, mohu mu poradit, kdo je vinen: opět ty zatracené humanitní fakulty. Neschopnost humanitních akademiků slušně si vydělat snižuje celkový mzdový průměr Univerzity Karlovy dosti drasticky. Výroční zpráva FF UK za rok 2007 uvádí, že profesor zde v průměru bral necelých 38 000 Kč, docent něco přes 30 000 Kč. Laskavý čtenář jistě chápe, jak se musejí akademici na exaktních oborech ohánět, aby svými mzdami ta průměrná čísla dostali alespoň tam, kde jsou. Protože je profesorů na FF UK padesát, musí padesát profesorů z jiných fakult UK brát alespoň 64 000, aby ten nelichotivý průměr měsíční mzdy profesora vyšel. Kdo by se pak divil, že nás rádi nemají, když jim takto čísla a prestiž kazíme. Do Nature ani Science nepíšeme, patenty nepatentujeme, aplikovaný výzkum a spolupráci s výrobní sférou ignorujeme, impakt faktor na Web of Science takřka nemáme. Jen popsaný papír produkujeme a studenty držíme v seminářích, z nichž však nic změřitelného nevzniká; žádný laboratorní výsledek, žádný objev či pozorování vyjádřitelné v reportu. Prý měníme myšlenkové procesy v hlavách studentů; ale kdo by o to stál – člověk se přece narodí dobrý už sám od sebe, jde jen o to, aby v svět
vstoupil a respektoval stanovená pravidla, aby vyslechl, co činit má, a pak přesně to zadané činil. Takže když se tato společnost rozhodne, že vydá ze státních peněz dvě miliardy na uspořádání lyžařského mistrovství světa na místě, kde obvykle v zimě nebývá sníh, má věřit, že to dobře dopadne, a s radostí pak sledovat výsledky. Když mu uspořádají s milionovými náklady běh na lyžích kolem pražského výstaviště, má se jít podívat a obdivovat zázrak techniky, a ne hovořit o kreténismu a rozmařilém plýtvání zdroji.
Společenské a humanitní vědy jsou z pohledu plánovačů a měřičů nevýdělečnými a okrajovými oblastmi. Točí se v nich jen asi 11 % celkové podpory na vědu a výzkum, které tato společnost poskytuje. Jen v oblasti mého oboru, české literatury, se v nich vyskytuje řada podivných existencí, které jsou k smíchu nebo soucitu, a přitom se honosí tituly docentů či profesorů. Obhajují se v nich disertace, které nikdy nespatří světlo světa v knižním provedení, ba ani na časopisecký článek nevydají. Je to oblast vskutku podezřelá. Má jen jeden důležitý rys: společenské a humanitní obory studuje většina vysokoškolské populace. Ze zhruba 310 000 současných vysokoškolských studentů v ČR studuje technické a přírodní vědy pouze necelých 110 000. Ale i to se snad – z pohledu technokratů – změní k lepšímu. Proto také právě publikovaná Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v ČR a jejich srovnání se zahraničím v roce 2008 (nalezitelná na webu RIV) mluví o nutnosti podpořit zájem „mládeže o studium přírodních a technických věd“, který je „prioritou (…) v rámci prioritní osy“ (s. 47). Analýzu uvádí předmluva našeho premiéra, a tu uvádí motto Jacka Welche: „Budeme dělat jen to, v čem jsme první, nebo druzí na světě.“ Ano, osud humanitních věd je zpečetěn, protože v lingvistice, literární teorii či mediálních studiích nikdy nebudeme ani desátí na světě. Nicméně i když budeme stopadesátí, pořád budeme – na rozdíl od premiérových sepisovačů – vědět, že čárka za „první“ v tomto případě nepatří. Já vím, je to prkotina. Ale jak říká v Pulp Ficton v dialogu o rozdílech mezi Amerikou a Evropou Vincent Julesovi: „To jsou ty maličký rozdíly. Jsou tam stejný sračky jako u nás, ale přitom je to trošičku jiný.“ Až nás ti, kterým na nějaké té čárce nesejde, sejmou úplně, bude to tady taky trošičku jiný.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.