Co dělat v čase, kdy se čerstvě nabytá svoboda propadá do jámy beznaděje? A morální rozklad jako kyselina rozleptává vůli k její obhajobě a obraně? Co zmůže jedinec z masa a kostí proti mocné mašinerii? Za hranicí mimořádných, ne však neobvyklých skutků je už jen neobydlená krajina pro svrchovaně individuální čin, který se vymyká souřadnicím rozumu. Takovým činem je veřejné sebeobětování, strašlivé a slavnostní zároveň.
K sebeobětování ohněm se v září 1968 odhodlal Polák Ryszard Siwiec, zapálil se na obrovském a zaplněném Stadionu Desetiletí ve Varšavě při oficiální dožínkové slavnosti na protest proti okupaci Československa. Událost byla udržena v přísné tajnosti a do Československa nepronikla. Od roku 1963 však obíhala po celém světě působivá fotografie Malcolma Browna, na níž vietnamský buddhistický mnich, obklopený plameny, setrvává klidně v lotosové pozici, jako by se ho spalující oheň nedotýkal.
Živá pochodeň (1969)
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 před půl třetí odpoledne se na Václavském náměstí v centru Prahy zapálil dvacetiletý student Jan Palach, aby jako živá pochodeň vyburcoval svůj národ z okupační a kapitulantské letargie. Za tři dny zemřel v pražské nemocnici a jeho pohřeb 25. ledna se stal celonárodní tryznou. V posledním dopise s věcností, jež bere dech, vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Z dochovaného konceptu vyplývá, že své sdělení zkracoval a koncentroval. Nechtěl je přetížit exaltovanými slovy, zbytečnými ornamenty či dalšími podmínkami (z definitivního znění dopisu například vypustil požadavek odchodu všech vlastizrádců, uvedených jmenovitě, z veřejného života). Ponechal dva požadavky: zrušení cenzury a zákaz distribuce kolaborantsko-okupačního plátku Zprávy. Žádal jejich splnění do pěti dnů a vyzval „lid“, aby vstoupil do časově neomezené stávky. Pokud by se nic z toho nestalo, měly „vzplanout další pochodně“. Dopis oznamuje existenci dobrovolníků, kteří jsou odhodláni upálit se pro „naši věc“ (a z konceptu vysvítá, že tou věcí byly – svoboda a demokracie). Píše, že si vylosoval jedničku a dostalo se mu tak cti být „pochodní č. 1“.
Existence organizované skupiny živých pochodní se neprokázala a pochybuje se o ní. Ve své době však byla považována za hrozivě pravděpodobnou. O mimořádně silném vlivu Janova činu svědčí okamžitá vlna asi dvou desítek sebevražd nebo pokusů o ně – sebeupálením i jinými způsoby. Přesáhla československé hranice a je vysvětlovaná psychickou labilitou aktérů zasažených jedinečnou pražskou událostí. Ať byly motivace těch, kteří si brali život, jakékoliv, je nesporné, že Janův oheň vyzařoval mimořádnou, doslova radiační silou.
Možná nejhlouběji promyslel Palachův čin kritik Jindřich Chalupecký v reflexi Smysl oběti, otištěné na počátku února 1969. Absolutní oběť neodpovídá žádnému rámci moderní racionality, náleží pradávným obětním rituálům. Československá moderní a sekularizovaná společnost – řídící se pragmatickou etikou, avšak právě v této chvíli prožívající velmi silný existenciální otřes – se na něj podprahově rozpomněla. Absolutní oběť je hraniční skutek a nelze jej odvysvětlit. Proto také jeden ze studentských předáků označil Palachův oheň za blesk z jiného světa. Až do pohřbu – jakoby vedeni vyšší mocí – ctili lidé pietní, svatý čas. Právě proto by byla halasná politická manifestace považována za znesvěcení. Chalupecký mluví o nesmírné fyzické síle zástupů kráčejících k Janově rakvi, síle bytostně niterné. Bylo-li tomu tak, jak říká, pak v nezpochybnitelném činu vězel hluboký rozpor. Vždyť měl vyburcovat lidi k okamžitým politickým protestům! Hráz proti poraženectví měla vyrůst do pěti dnů! Národ měl být na nohou a ve všeobecné protestní stávce! Avšak 21. ledna, pět dní po Janově činu a dva dny po jeho smrti, národ truchlil nad oslňující obětí svého syna. Podle některých svědectví si Palach krátce před smrtí uvědomil, že oněch pět dnů, které lidem vyhradil na povstání, je zoufale krátká doba, a požádal o její prodloužení. Takové vyhlášení bychom mohli považovat za změnu bojové taktiky, ale s jistotou to tvrdit nemůžeme.
Veřejnost oběť pochopila a přijala, nebyla však schopna (anebo nemohla) využít ji k činu, který Jan Palach žádal. Nesmírná fyzická síla zástupů zůstala obrácená do sebe.
Palach, přísný sám k sobě, žádal po spoluobčanech mnoho. Dobové reakce na jeho čin, přinejmenším ty zaznamenané a uchované pro paměť, se vyznačují rozpolcenou bezradností. Není divu, je nadmíru těžké verbálně reagovat na absolutní oběť. V její blízkosti slábnou všechna slova. Bezradný údiv dokládají například slova Josefa Smrkovského, jenž se i přes nesouhlas politbyra ÚV KSČ účastnil pohřbu. Na shromáždění Svazu vysokoškolských studentů 18. ledna v Brně řekl: „Čin Palacha, to přece Evropa nezná, nevím, zda to působí, ale v nějaké perspektivě by ty Zprávy mohly přestat.“ Předpokládal snad, že Palachova oběť přiměje okupanty ukončit demagogickou propagandu? Jistě ne. Mezi tichem absolutní oběti a politickými řečmi je nepřekonatelná vzdálenost. Další dobový výrok říká: „Zoufalství a smrt nejsou programem, jen živí mohou bojovat proti násilí.“ Kromě toho, že z něj žádné odhodlání nevyzařuje, vyznívá absurdně: zoufalý Palach svým odchodem ze světa utekl před odpovědností, byl vlastně zbabělý. Propast neporozumění.
Světlo budoucnosti
Krátký a drásavý filmový dokument o Janově pohřbu Ticho doprovodila stejnojmenná píseň Bohdana Mikoláška. Zpívá se v ní o „tichu seřazeném v průvodu“, tichu, které si každý ponese s sebou. Píseň nese hořké sdělení: „Zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít.“ A písničkář se ptá: „Proč jen ten oheň tolik stál?“ Bez odpovědi. V písni zní ticho dvojí ozvěnou – hluboké pokory a bezmoci. Ale na otázku, hořkou jak pelyněk, přece existuje odpověď – Palachova: abyste se vzchopili k činu!
Z hlediska jakékoliv reflexe musela zvítězit logika života. Rozum neunese tíhu sebepopření. Básník Jaroslav Seifert prosil mladé lidi: „Nechcete-li, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se.“ Všeobecná snaha zabránit dalším úmrtím doprovázela Janův krátký pobyt v nemocnici od 16. do 19. ledna. Veřejné vyznění jeho posledních, těžko srozumitelných slov a vět, obtížně spojitelných do souvislých vzkazů, bylo podle jejich tlumočníků v podstatě jediné: ať to už nikdo nedělá. Strach z nových pochodní zcela překryl bojovně apelativní význam oběti. Jiné Janovy výroky (například: „My se nechceme zabít, jen zapálit.“ – „Něco se musí udělat.“ – „Člověk musí být statečný.“), zprostředkované očitými svědky, nepřevládly nad všeobecnou (možná nevyhnutelnou) vůlí k pokorné tiché pietě. V celonárodním usebrání nad tímto výjimečným skutkem lidé nahlédli tragiku mrazivě přítomného kapitulantského času a ponořili se do ní jako do nezvratného osudu.
Jiní ovšem pochopili Janův čin jako politickou výzvu. Především studenti. Z jejich reakcí byla ještě patrna vůle k protestu. Oběť označili za „hluboce lidský, důstojný, uvážený, politický protest racionálně uvažujícího člověka“ a obvinili politické vedení státu z malosti, zrady a kapitulantství. Obvinili také sami sebe z pasivity. Snažili se ještě rozdmýchat skomírající plamínek národního a občanského vzdoru, který v okupačním týdnu od 21. do 27. srpna 1968 zářil plným světlem. Jejich cíl zůstával stejně prostý: skutečná demokracie jako možnost zvolit si politickou reprezentaci, která bude národu odpovědná za své činy. V prohlášení studentů se však také ozývá bezradnost apelu, který zůstává nevyslyšen: „Nemáme v českých zemích jediný orgán moci, který by vzešel z naší svobodné vůle. Miliony českých lidí jsou napadány jako pravicové nátlakové skupiny a nemohou se bránit.“ Zračí se v něm fatální nedorozumění, spočívající v hlubokém rozporu takzvané demokratizační politiky Pražského jara: reformní komunisté nikdy nezpochybnili svou bolševickou základnu, svobodné volby a opoziční strany byly daleko za obzorem jejich reformního odhodlání. Naproti tomu aktivní veřejnost spontánně směřovala k samosprávné občanské společnosti a přímé odpovědnosti volených zástupců. Od 16. do 25. ledna 1969 se konaly studentské protestní akce – hladovky, pokojné průvody Prahou, skandování hesel (mezi nimi i dvou Janových požadavků – zrušení cenzury a zákazu Zpráv), přejmenování náměstí Krasnoarmějců na náměstí Jana Palacha atd.
Režim byl obětí zneklidněn. Mobilizoval armádu a policii, ale mítinky nerozháněl, až po pohřbu. Politické symboly – první muž strany Dubček, prezident Svoboda a další – vyjádřily soustrast Janově matce. Nejvyšší stranický orgán se obával dalších živých pochodní, které mohly zkomplikovat i rozvrátit postupující normalizační práce. Disponoval důvěrnými policejními hlášeními tvrdícími, že studentští předáci si další politické sebevraždy nepřejí. Za nejdůležitější proto považoval – „odčísnout nalepující se elementy“ a „přiživující se výrostky“. Studenti manifestovali klidně ve snaze nezneuctít mimořádný čin a smrt svého kolegy. Jedno z jejich hesel obsahovalo jakoby již nezúčastněné, vlastně stoické konstatování: „Co říci o době, ve které světlo budoucnosti přinášejí hořící těla.“
Rozžhavená paměť (1989)
Po dvaceti letech strnulé bezdějinnosti se do Československa vrátily dějiny. A nikoli jen v důsledku vnějších nárazů, společenský pohyb zčásti podnítila a vedla svérázně paradoxní logika československých dějin posledních desetiletí. Protirežimní protesty v letech 1988 a 1989 byly v podstatě zrcadlovým odrazem občanských protestů z let 1968 a 1969. Zatímco na sklonku šedesátých let postupně slábly a vyústily do morálního rozvratu, o dvě desetiletí později sílily a v listopadu 1989 explodovaly jako skrytá časovaná bomba. Kanadský historik Gordon Skilling nazval československý rok 1968 přerušenou revolucí a převratné dění v „roce zázraků“ mu vlastně dalo za pravdu. Vyjadřuje to šťastná situační hříčka se dvěma letopočty, která se zrodila mezi stávkujícími studenty: pootočením čísla 68 na symbolickém orloji osudových intervalů vznikne číslo 89.
První demonstrace se uskutečnila 21. srpna 1988 v Praze, v den dvacátého výročí sovětské okupace. Další následovaly 28. října, v den sedmdesátého výročí vzniku demokratické Československé republiky, a 10. prosince, v Den lidských práv. Vytvářela se souvislá řada protestů, které v Palachově týdnu propukly znovu s nečekanou silou, otřásly komunistickým režimem a obnovily kritické veřejné mínění. Zrodila se vůle ke svobodě z Palachovy oběti? Bezpochyby ano. Na Václavském náměstí od 15. do 20. ledna 1989 demonstrovaly tisíce lidí a jejich odhodlání zbavit se strachu mělo sílu epidemie, jež začala rozleptávat naočkovaná centra loajality a pasivity. Představitelé opozičních skupin oznámili, že na místo Janovy oběti položí květiny, chtěli navázat na ticho z ledna 1969. Československý režim jim to zakázal. Obávali se jeho představitelé snad ještě oné nesmírné fyzické síly mlčících zástupů, kterou si pamatovali z ledna 1969? Anebo – a to se zdá být pravděpodobnější – rovnou očekávali bouřlivé protesty? Tak či onak neměli na vybranou a rozhodli se vzpomínkové akci zabránit stůj co stůj. A sami proměnili ticho v několikadenní bouři.
V lednu 1969 komunistický režim nebránil pietním manifestacím a pomník sv. Václava po několik dnů ovládli studenti. Po dvaceti letech chtěl zabránit i prostému položení květin na toto místo. V neděli 15. ledna 1989 bylo náměstí obšancováno jednotkami Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí, vyzbrojených těžkou technikou, cvičenými psy, nabitými zbraněmi, slzným plynem. Většina organizátorů pietního aktu z opozičních skupin České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA byla zatčena předtím, než dorazila na místo. Proti lidem přinášejícím kytici bezohledně zaútočili ozbrojenci. V rozpoutané vřavě přestali rozlišovat mezi účastníky manifestace a náhodnými kolemjdoucími a všechny je bili hlava nehlava, nešetřili staré lidi ani ženy s dětmi. Policie se zarputile snažila vyklidit prostor horní části náměstí, který odhodlaní demonstranti obsazovali jako prostor symbolický a sakrální. Brutálně likvidovala ohniska protestu v samotném zárodku, systematicky rozháněla malé hloučky lidí a posílala bicí komanda i do rozptýlených částí davu. Do zástupů stříkala vodními děly nebo do nich prudce najížděla policejními auty, ozbrojenci smýkali lidmi po dlažbě, mlátili je obušky a kopali do nich. Vytipované demonstranty zavírali do policejních antonů a odváželi na sběrná místa, kde je šikanovali a bili. Kontrast mezi pietou a násilím bil do očí.
V následujících dnech, 16. a 17. ledna, demonstrovaly tisíce lidí na Václavském náměstí znovu a znovu je tu čekal tvrdý policejní zásah. Kromě dalších hesel dav poněkud žoviálně, ale přesvědčeně skandoval: „Honza Palach!“ Nejznámější disident Václav Havel byl zatčen, ještě než se stačil poklonit jeho památce. Zatčeni a obviněni z výtržnictví byli i další odpůrci režimu. Lidé se opět nedali zastrašit a dorazili na náměstí i 18. ledna; manifestace tentokrát ke všeobecnému překvapení proběhla bez ozbrojených útoků a represí, policie jen přihlížela. Mítink byl klidný, večer se lidé rozešli a slíbili si, že jej nazítří zopakují. Zavládla euforie z vyvzdorovaného a dobytého veřejného prostoru. Druhého dne vzala ovšem za své – 19. ledna komunistická policie znovu bezohledně zaútočila a podle řady svědectví ještě vystupňovala svoji brutalitu. Přesto se lidé nazítří sešli ještě jednou, v menším počtu a prozatím naposledy. V sobotu 21. ledna se někteří účastníci demonstrací vydali do Všetat ke hrobu Jana Palacha. Ohlášenou národní pouť s masovou účastí, kterou měly vzpomínkové akce vyvrcholit, se však už nepodařilo úspěšně zorganizovat. Vlna protestů se po nebývalém vzepětí vyčerpala a opadla. Režim si oddechl a zahájil sankce proti svým odpůrcům, doprovázené další vlnou propagandy.
Rozžhavenou paměť se mu však už nepodařilo zmrazit. Spontánní společenské ohlasy na Palachův týden byly nečekaně silné. Bezprostředně po událostech se začala množit ohniska nezávislého a kriticky naladěného veřejného mínění, které v Československu neexistovalo od roku 1969. Drolily se hranice mezi dosud izolovanými disidentskými skupinami (symbolicky vedenými Chartou 77) a rozjitřenou společností. Začaly petiční akce za propuštění Václava Havla a dalších zatčených a podepisovaly je stovky a tisíce lidí. Zcela neobvyklé a zásadní bylo, že je podepisovaly populární či významné osobnosti z kulturní a vědecké sféry, dosud k režimu loajální. Kardinál František Tomášek, hlava katolické církve, podpořil národ ve směřování ke svobodě a demokracii. Po Palachově týdnu definitivně skončilo období nehybnosti. Vytrácela se vnitřní soudržnost, ona samototalita podrobené společnosti, nastolená v srpnu 1969 československou ozbrojenou mocí a udržovaná loajalitou i zkorumpovaností, pasivitou i strachem, pohodlností i spokojeností, nevolí i nevírou.
Autor je historik.