Fernando Pessoa se suitou svých heteronym – básníků i prozaiků, které si vymyslel a jejichž jménem psal – je u nás zavedeným pojmem. První překladový výbor vyšel v roce 1990 a porůznu se objevovala další vydání. Nakladatelství Garamond přineslo svazek s názvem Nevinnost je nemyslet, jehož jádrem je nevelká lyrická žeň Alberta Caeira.
Pessoův smyšlený básník Alberto Caeiro se narodil v Lisabonu 16. dubna 1889 a zemřel tamtéž o šestadvacet let později; prakticky celý život však prožil ve venkovském domku kdesi v Ribateju. Vychodil jen základní školu; přesto se stal „Mistrem“ Álvara de Campos a Ricarda Reise, dvou dalších Pessoových heteronym, a co víc: dokonce sám Pessoa, když se s ním seznámil tím, že napsal jeho dílo, prý v záchvatu inspirace vytvořil dalších šest básní pod svým ortonymem – jakožto Fernando Pessoa.
Myslet znamená nevidět
„Senzacionista“ Alberto Caieiro je uhrančivým básníkem přírody a vrcholné prostoty. Odmítá myslet, protože myslet znamená nevidět nebo vidět špatně. Odmítá metafory, protože „kdyby svit měsíce uváděl řeky do extáze“, nebyly by řeky řekami, ale nemocnými lidmi; o řece postačuje říct, že „Tejo přitéká ze Španělska/ a do moře ústí v Portugalsku“. Odmítá hledat nitro věcí a přírody, protože jim rozumí zevně a příroda vnitřek nemá. Skrytý smysl věcí není než ten, že žádný nemají, a tajemství, existuje-li, se jistě někde objeví, aspoň aby ukázalo, že je tajemstvím. A pokud ne, je dost jiných věcí, které se našim smyslům ukazují: stromy, řeky, květiny, motýli, kameny. A to stačí.
Alberto Caeiro je pohan (nebo, slovy jeho žáka Álvara de Campos, samo pohanství); věřit je pro něj vidět, a tak se svým prostinkým volným veršem bohorovně vypořádá s mystiky, básníky, filosofy. Tvrdí, že žádnou filosofii nemá a nechce znát, protože reflexe jen brání vnímání. Jenže ne nadarmo byl Caeiro nazván básníkem-fenomenologem či zen-buddhistou; ani on, byť si vede statečně, před reflexí neuteče, naopak: „Mé myšlenky jsou spokojené…/ jen mě mrzí, že o té spokojenosti vím/ protože kdybych nevěděl/ místo aby byly spokojené a smutné/ byly by veselé a spokojené.“ Odnaučme se myslet, není to příroda. Pryč se subjektivismem a subjektem vůbec; Alberto Caeiro, negativní teolog Přírody, chce zapomenout všechno, co ho kdy učili, ale ještě se mu to nepovedlo, a proto z toho dosud byl schopen vydat počet. Až se mu to podaří, rozplyne se vše v mlčení…
Jenže to se Caeirovi nepodaří. Umřel mladý. Byl dokonce jedním z mála, koho nechal zemřít jeho stvořitel Fernando Pessoa.
Tři cesty k okultnímu
Zopakuji klišé, které platí i o jízdním řádu: knihy můžeme číst různě, a Pessou obzvlášť, protože málokdo četl tak různě sám sebe. Caeira, Reise, Campose a další lze číst takříkajíc v juxtapozici a obdivovat se Pessoovu důvtipu či kombinačním schopnostem; můžeme vytvářet psychologizující interpretace nebo tvrdit s Eduardem Lourençem, že „Caeiro byl anděl strážný, jehož básník vzýval, aby se zbavil šílenství“; popřípadě můžeme Pessou litovat, že pro svá heteronyma nedokázal žít vlastní život. Jinou možností je, že svůj vlastní život žít nechtěl; 8. březen 1914, jejž označil za svůj „triumfální den“, je totiž dnem jeho trojité depersonalizace. Pokud mu chceme věřit.
O „triumfálním dni“ se dovídáme z Pessoova dopisu z roku 1935, adresovaného Adolfu Casaisu Monteirovi a zahrnutého do přítomného svazku. Dopis uzavírá „odstavec o okultismu“, který neměl být nikdy publikován (což adresát po patnácti letech porušil) a který otevírá jistý pohled na Pessoovu depersonalizaci a tím i na Caeirovy verše; v textech svazku příliš rozvinut není, a tak se jej pokusím naznačit:
Pessoa tvrdí, že jeho heteronyma pramení v jeho hluboce zakořeněném sklonu k hysterii; ta se ovšem neprojevuje vnějšími záchvaty, jak tomu bývá u žen, nýbrž „nabývá především mentálních rysů: tak vše končí v mlčení a v poezii…“. Jak připomíná Luis Filipe B. Teixeira v eseji Nos Jardins do Oficio, Pessoa rozlišuje trojí hysterii: fyzickou, mentální a intelektuální, přičemž se nabízí k jednotlivým stupňům dosadit tři nejdůležitější heteronyma: senzacionistu Caeira, helénofila Reise a explozivně melancholického Campose. I podle Pessoy vznikli v tomto pořadí. Teixeira dále nabízí výklad v rámci „alchymie slova“, totiž že heteronyma jsou jednotlivými stupni Díla, realizovaného básníkem skrze písmo: depersonalizace, abstrakce a iniciace. „Jsou tři cesty k okultnímu,“ píše Pessoa v dopise A. C. Monteirovi: „magická cesta; mystická cesta; a cesta zvaná alchymická, ze všech nejobtížnější a nejdokonalejší, neboť zahrnuje transmutaci přímo té osobnosti, která ji připravuje“.
Pessoa zplodil tři velké básníky, čímž zopakoval archetypální vzorec známý z pohádek: král měl tři syny. Poslal je z Lisabonu do světa: Caeira do Ribateja, Reise do Brazílie a Campose nechal bloudit po mořích, až se ukázalo, že je to právě ten třetí, duchovní hysterik považovaný za blázna, který je králi nejbližší. Spolu s Pessoou pak tvoří čtveřici, a okultisté mají ke čtvernosti dobré důvody. O tom se ale moc mluvit nemá, a tak prosím redakci, aby předchozí dva odstavce vyškrtla.
Horoskopy a faksimile
Kniha je vypravena v příjemně nostalgickém hávu s černobílými fotografiemi, obálkami časopisů, v nichž Pessoa publikoval, a horoskopy heteronym pořízenými jejich tvůrcem. Hlídače stád a Zamilovaného pastýře na levé stránce doprovázejí faksimile Pessoova rukopisu, která jsou však místy velmi špatně čitelná, což vnucuje otázku po účelu takovéto pseudobilingvy; ani se znalostí portugalštiny není možné číst padesát stránek rukopisu plynule a málokterý čtenář si bude chtít hrát na editora.
A překlad? Hodnotit jej nebudu; moje znalosti portugalštiny tomu zdaleka neodpovídají, a kromě toho je zřejmé, že léta, kdy se Pavla Lidmilová překladu Pessoových děl věnuje (zpočátku s Josefem Hiršalem), stačila k tomu, abychom si všimli, že nekorunovaný portugalský král a jeho synové Alberto, Ricardo a Álvaro u nás našli tak povolaného tlumočníka.
Autor studuje komparatistiku.
Fernando Pessoa: Nevinnost je nemyslet. Básně Ricarda Caeira. Přeložila Pavla Lidmilová. Garamond, Praha 2008, 184 stran.