Novinové komentátorství není literatura. I ono však zachází s jazykem a stylem, jakož i s realitou samou. Snad nebude od věci věnovat dnešní Zápisník pár hlasům komentátorského diskursu posledních dní, které mě vždy spolehlivě vyprovokují – ne k dalšímu myšlení, ale k nesouhlasu s jejich myšlenkovými a vyjadřovacími kotrmelci.
Komentářům MfD dlouhodobě vládnou dramatik Karel Steigerwald a neúnavný vtipálek a asi i steigerwaldovský epigon Martin Komárek. Steigerwald si vytvořil podivuhodný palebný styl, vjednom květnatý a úsečný. Míní se vyjadřovat „múzicky“ – nebude analyzovat, dokládat, vyvozovat, hypotetizovat, ale rovnou nanese obraz, pastózní i ráznými tahy vyťatý: „Volby jsou nám v patách. Voda stoupá. Napětí vrcholí. Krev v žilách bije. Ze všech stran očekávají se strašlivá odhalení…“ Toto je sice poloha už extrémní, ale příznačná. Komentátor by nejradši nechal vybuchovat jen holé věty. Pravda nejlíp zní co holá věta! Najdeme tu jistě i zrnka lecčeho, s čím lze souhlasit, o čem lze debatovat. Ale namísto rozvádění myšlenky, zjemňování významů či rozlišování různých poloh se původní jádro jen rozvařuje na kaši dalších a dalších rázných zkratek či hyperbol. Přičemž zkratka se často rovná krátké spojení, hyperbola křivé zrcadlo.
V Steigerwaldových větách se pádnost pere s nadsázkou. Čteme a nevíme: chce nás autor upoutat, či už to má v hlavě vskutku tak svižně naformulované? Zatímco navenek důraz soupeří s šokantností, v pozadí vítězí zjednodušení a polopravda. Steigerwaldovu stylu vládnou tvrzení, nad nimiž často jen krčíme rameny – podobně jako nic nenamítáme břeskně lidovému rčení, ač dobře víme, že zdaleka není všeplatné. V tomto stylu, posedlém razantními závěry, přitom neschopném zříci se bujné vyjadřovací i představové rozevlátosti, se daří demagogii. Možná právě ona je jeho vnitřním hybatelem. Když JUDr. Kalvoda v interview nadsadí, že parlament by mohl odhlasovat zákon o chození po čtyřech, Steigerwald z toho má příští den definitivu: Prý polezeme po čtyřech (MfD 4. 9.). Budiž, burleska, která po titulku následuje, má kus výstižnosti. Ale co první použil jako užitečnou, cílenou hyperbolu, toho se druhý zmocnil v panoptikální poloze, která už jen křiví a nepropouští zpět. Některým gnómám nelze v dané chvíli ani přitakat, ani s nimi polemizovat, jen přihlížíme, jak se množí na papíře: „Ústava je v zásadě pro srandu králíkům.“ (Není, jak se vzápětí ukázalo.)
V článku Nikdo nás nezradil. My chceme nesvobodu (MfD 22. 9. 09), reagujícím na Obamovo odvolání radaru, Steigerwald píše: „Místo amerického radaru se můžeme dočkat souboru písní a tanců ruské armády, který tu vybuduje radar ruský.“ – Co to je? Provokace monstrozitou? Šťavnatá eventualita? Oblíbená gogoliáda? Teatrální směska všeho? Anebo prostě žvást? Téma radaru pozoruhodně obnažilo přecitlivělost a iracionalitu místního společenského diskursu. Zazněly všelijaké reakce, jen jedna střízlivá námitka, co vím, nevzešla: při vší podpoře amerických spojenců zkrátka na radar geograficky nemáme. Lze si představit radar umístěný šedesát kilometrů vzdušnou čarou od Bílého domu nebo Buckinghamského paláce? Přesně to se po nás chtělo. Dává to smysl? Rychlopalnému Steigerwaldovi byl ovšem radar hned testem národní statečnosti a západní loajality. V pofiderní „zkoušce“, kdy jsou proti sobě uměle vyhrocena neslučitelná hlediska (loajalita vs. geografická schůdnost), nelze než zklamat.
Ke zklidnění však nedojde, ani když „zkoušející“ od testu upustí. Obamovo (očekávané) rozhodnutí ustoupit od radaru je přijato co – zrada! „Jako nějaký protivný drobek ze svého stolu smetl Barack Obama projekt, od něhož si nemalá část této země slibovala bezpečnější budoucnost.“ Na článek Teodora Marjanoviče (MfD 18. 9.) padne obstarožní slovo: štvavý. Obama (jehož jinde autor zve „takovým trochu jelimánkem“, MfD 26. 8.) prý zradil sliby a „obrátil se k nám zády“. Probůh – jak? Systém raketové obrany je od začátku americkým projektem, navíc kontroverzním v samotných USA; respektujme rozhodnutí těch, co do svých plánů vidí a zodpovídají za ně sobě i světu.
Bulváry hřmí mladofrontovní titulek: Rusko vítězí. Václav Havel už to dramaticky problematizuje a ovšem štiplavě zniterňuje: Zvítězila česká vyčůranost. A podobně Steigerwald: Nikdo nás nezradil, leč my sami chceme svou nesvobodu. Kudy a jak se do rozhodnutí americké strany vloudila česká vyčůranost či vůle k nesvobodě, zůstává záhadou. A o jakou nesvobodu vlastně jde? Zdá se, že komentátor už efektně (a levně) věští naše budoucí područí pod „ruským medvědem“. Steigerwald sice kolegu Marjanoviče opraví, že nás nikdo nezradil, jen americká administrativa přehodnotila své plány. Vzápětí ale demagogicky vetká do pohnutek Američanů zklamání ze spojenců: „Místo riskantní přítomnosti radaru a raket ve střední Evropě chce mít (americká vláda) tato zařízení kdesi na moři a v bezpečnějších končinách, než je Česko.“ Prozradil Obama tyto důvody komentátorovi v nočním telefonátu? Či zas jde o výmyk do prostoru, v němž výmysl, spekulace a (polo)pravda splývají v další parádní salto?
Na téže straně MfD čteme článek Martina Komárka Skvotři na radnici. Nebyl by to Komárek, aby nezačal vtípkem (fonetické skvotr, nejspíš vzor lotr). Článek je psán dle rázného steigerwaldovského střihu, kdy pádná tvrzení jsou zároveň jakousi parafrází obecně známých (nenapadnutelných) pravd. Až po paďourskou větu: „Dům patří majiteli a basta.“ Zkuste něco namítat! Po tak rázném uzemnění vám možná nedojde, že komentátor ve skutečnosti ignoruje celý kontext, v němž „skvoterství“ vzniká a kde dřímá podstata věci. Totiž prostředí hypertrofovaných, absurdních vlastnických vztahů, kdy vlastník se o vlastnictví nestará, nechá je chátrat třeba i ze spekulativních důvodů. To je v pořádku? Městský dům přece není jen vlastnictvím majitele. Je též součástí veřejného prostoru, stejně jako ulice a jejich provoz. Okolo nich Komárek dále rozvíjí typicky krkolomnou figuru: I město se prý chová jako „skvotr v saku“, uzavře-li v rámci Dne bez aut (konal se 20. 9.) tu či onu ulici. Ta prý „de facto patří automobilistům, kteří se po nich solidně a v souladu s předpisy pohybují“. A komu, pane Komárku, de facto patří vzduch, který výfukovými plyny svého vozu solidně „skvotujete“, o hluku a zabírání prostoru nemluvě? Primitivní basta-liberalismus à la Komárek si se zarážející samozřejmostí bere za rukojmí ty slabší, méně majetné, nekonformní či idealistické a ještě si nad nimi uplivne, jaké že to vyznávají „zpozdilé levicové ideály“. A MfD třetího tisíciletí to tiskne.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.