Dnes už dávno neplatí, že jeden film může změnit svět, jak říkával v šedesátých letech Jean-Luc Godard. Francouzská anarchistická komedie z prostředí úřadu práce však dokazuje, že zápal a angažovanost starého filmu ještě nejsou zcela zbytečné.
Žijeme v době nedůvěry vůči filmu, rozpadlé modernity a zahlceného veřejného prostoru, v němž každé filmové sdělení – a dokonce kinematografii vůbec – bereme s rezervou. Filmaři už dávno ztratili autoritu. Přesto zůstává věčným problémem a částečně zmarněnou otázkou současného filmového umění, jak lépe či přesvědčivěji zobrazit náš dnešní svět a poskytnout klíč k nepřehledné společnosti. Autorská dvojice Benoît Delépine a Gustave Kervern realitu nezkresluje ani otrocky neopisuje. Jejich příběh výstřední dělnice Louise (Yolanda Moreauová), která se vydává s netypickým bezpečákem Michelem (Bouli Lanners) zabít toho, kdo rozhodl o uzavření a „přestěhování“ její továrny, je žánrový mutant. Má něco z absurdní grotesky, společenské komedie, ale stejně tak využívá postupy road movie či severského minimalismu. Najdeme tu také motivy amerického thrilleru, filmu noir či dokonce transgenderu!
Místo pláče sranda, místo depky vražda
Tento anarchistický snímek přibližuje vzpouru několika bídných vůči nemravně bohatým, ale stejně tak ironizuje samu možnost dnes takový příběh vyprávět. Angažovat se, bojovat, odsuzovat. Přiložený portrét známé francouzské anarchistky z doby Komuny Louise Michelové není nic víc než spiklenecké mrknutí na diváka. Už na začátku filmu je západní levicové hnutí symbolicky pohřbeno za doprovodu Internacionály. Pozůstalí sedí a mlčky sledují zřízence, jak na starém vrzajícím podnosu zvedá rakev a rovná si ji do pece. Zažehne plamen, jenže ten brzy zhasne. Chlap vleze do kamen, aby zjistil, co se stalo. Nakonec se umouněný obrátí na smuteční hosty, jestli někdo z nich náhodou nemá oheň.
Louise-Michel připomíná anarchistickou svobodomyslnost komika Jacquese Tatiho, zvláště způsob, jakým přibližoval moderní dobu – třeba ve filmu Playtime (Francie 1967). Poezii nacházel Tati i v úsvitu technokratického světa a nic mu nebylo užitečné či racionální natolik, aby v tom nenašel kus absurdity, nesmyslnosti a humoru. Jenže jeho filmy přišly ještě předtím, než si otrok efektivnosti podmanil šlechtice neužitečnosti, slovy českého básníka Ivana Diviše. Delépine a Kervern už líčí poezii nesmyslné logiky doby globální, kdy nelze ničemu věřit, nic skutečně pochopit, kdy se rozpadají lidské vztahy i celé komunity. Ve statických, nehostinných obrazech film zdůrazňuje prostorové prázdno a úzkostné ticho, do něhož zní kroky osaměle se ploužících postav či plkající rádio. Přízračné, hypnotické klima ne náhodou upomene na labyrint ulic z Juráčkovy Postavy k podpírání (1963).
Ve snímku Louise-Michel rozdá vedení textilního závodu v Picardii zaměstnankyním dárky – nové pláště s jejich vyšitými jmény, A v noci přitom tajně vystěhuje továrnu kamsi na východ za levnou pracovní silou. Šičky se na popud Louisy rozhodnou jednat a vzít odplatu do vlastních rukou, jako by se ještě dnes dalo domoct spravedlivého potrestání a vydobýt si trochu lidskosti. Chtějí tedy alespoň zabít Šéfa!
Pitomci v pitomém světě
Svět se dávno vymkl kontrole, je vzhůru nohama, jak s jistým zadostiučiněním ukazují oba autoři. Nad každým šéfem sedí další šéf, ať už kdesi v Bruselu nebo v Jersey, zatímco místo ústředí tajemné firmy tvoří pouze štítek na P. O. Boxu. Nikdo za nic nezodpovídá, kapitál se divoce stěhuje ze země do země. V Picardii už nejsou žádné fabriky, směje se na závěr jeden ze šéfů. Polsko je marné, všichni jsou ve Vietnamu, nastiňuje průběh téhle globální finanční hry, které nevládne nic jiného než princip zisku a jež za sebou zanechává armády lidí bez práce. Jenže jak se vzepřít penězům? Kdo je ten správný šéf?
Étos celého Louisina a Michelova vraždění spočívá v tom, že představují druhou stranu téhle zvrácenosti. Zcela nepravděpodobní zabijáci v továrním plášti a v teplákách jsou pitomci v pitomém světě, dokonce pod šaty mají opačné – ale transgenderově komplementární pohlaví. V jistém smyslu groteskně imitují vražednou logiku odlidštěného systému – jen mnohem osobnějším, řekli bychom poctivějším způsobem. Na své cestě mordují postupně jednoho vykonavatele globalizace za druhým, jako by poráželi kuželky. K tomu účelu zaměstnávají nevyléčitelné nemocniční pacienty. Nechcete zemřít trochu důstojně?, ptá se jich Michel. Jakmile dojde zásoba pacientů, oba stojí před otázkou, jak dál pokračovat. A v hlavě jim zraje intimní dilema – jak dojít důstojnosti ve svém vlastním pohlaví?
Anarchie našeho dne
Není pochyb o tom, že jsme se ocitli v černé thrillerové grotesce, již můžeme vnímat zároveň jako poslední obranu proti cynismu – humorem. Makabrózní karneval odhaluje masky a zároveň skládá dohromady nenápadnou společenskou komedii. Jakkoliv nadsazená poetika filmu nás vede nakonec zase zpátky k realitě (byť jde o jakousi nečekanou zkratku). Na malém prostoru odhaluje imaginativně víc vrstev skutečnosti, než by zvládl rozvleklý a detailní popis. Nejde o záznam pravdy pozorováním společnosti kolem nás, ale o její odhalení pomocí metafor, o přistižení při činu a prohlédnutí. Jsme vyzváni, abychom ve všednodenní samozřejmosti vytušili nesamozřejmou šílenost.
K tomu účelu pracují Delépine a Kervern s kontrapunkty a vytrhávají běžné situace z kontextu anebo posouvají děj rovnou do nepříliš vzdálené budoucnosti či do thrillerové hry. A to všechno proto, abychom spatřili svět poprvé, s naivitou nezatíženého pohledu. Cizí muž chodí po chodníku s GPS navigací, šéfův poskok si nekonečně dlouho poroučí nejrůznější druhy sýrů, celý spokojený, že byl pozván na raut. Ustrašení Michelovi rodiče si doma instalovali alarm, který se spouští při každém pohybu ptáků či kočky za oknem. Hru kámen-nůžky-papír vyhrává vždy šéf. Nevyléčitelný pacient leží s psím krunýřem kolem krku. Vraždícího vozíčkáře na ulici strhne zpětný náraz pažby pod tramvaj. V hotelu nabízejí nově vypěstované miniovoce z Gabonu. Nejkrásnějším okamžikem je scéna z fitnessu, kde manažer kupuje a prodává jakýsi produkt rovnou z běžícího pásu, dokud mu jeho asistent nešťastnou náhodou prudce nepřidá rychlost…
Na těchhle vystřižených perličkách ze dna banality je krásné, že si nenárokují pravdivost či ideologické sdělení. Scény tohoto anarchistického filmu mají naopak schopnost jistého osvícení: po nich se už nebudeme dívat stejnýma očima na jablka z Nového Zélandu v pražském Tesku, stresované sportující manažery či servilní novináře na festivalových žranicích. Tento film si před námi zároveň uchovává něco z tajemství imaginace – jako je tomu třeba v situaci, kdy Louise chytne králíka do padajících dvířek svého kufříku. Báječné dobrodružství mezi imaginací a skutečností!
Autor je spolupracovník Salonu Práva.
Louise-Michel. Francie 2008. 90 minut. Scénář a režie Benoît Delépine, Gustave Kervern, kamera Hugues Poulain, střih Stéphane Elmadjian, producent Benoît Jaubert, Mathieu Kassovitz, Elisa Larrièrová. Hrají: Yolande Moreauová, Bouli Lanners, Benoît Poelvoorde, Albert Dupontel, Mathieu Kassovitz ad. Premiéra v ČR 10. 9. 2009.