Pomalu končí jedna kalendářní dekáda a hudební publicisté se trochu z povinnosti ohlížejí za jejími výdobytky. Mnozí už začali sestavovat vždy trochu obskurní žebříčky nejdůležitějších, nejlepších a nejvlivnějších desek. Domácí časopis Filter si pospíšil a svou stovku nejdůležitějších alb sestavil už na začátku léta, pak následovaly nejrůznější blogy a v říjnu se přidá také Pitchfork a rozhodně i další. Chystaná změna posledního dvojčíslí v letopočtu některé z publicistů uvrhla do rozjímavé nálady, v níž mají pocit, že musejí hudební vývoj posledních deseti let shrnout či dokonce ohodnotit v jeho historickém kontextu. Není divu, že se pod tíhou takového úkolu uchylují k pesimistickým či přímo depresivním vizím.
Tomáš Tenkrát v Musicserveru v článku Špenátové desetiletí přirovnal poslední dekádu k nekonzistentní špenátové hmotě (patrně měl na mysli „clever“ balení za 7 Kč), v níž podle něho „chybí vzrušení z něčeho nového“. O hlubší analýzu se v New Statesman pokusil britský hudební publicista Mark Fisher v článku příznačně nazvaném Running on empty (Dochází nám šťáva). Vyšel v něm z analogie krize globální popkultury a globální ekonomiky. Zatímco druhé jmenované docházejí přírodní zdroje energie, kultura se ocitá v slepé uličce podobného charakteru. „Nedostatek inovací v popu je důkazem, že naše kultura jako celek zažívá svou vlastní energetickou krizi,“ píše Fisher, podle něhož internet a jeho tolik slibný virtuální svět Web 2.0 jen pomohl upevnit konzervatismus mainstreamových médií. A tolik oslavovaná digitální revoluce? Nadbytek informací z nás udělal ještě pasivnější diváky kulturního spektáklu, než jsme byli před ní.
Článek pochopitelně vzbudil diskusi na internetových fórech i blozích. Na autorovu stranu se přidal i Fisherův kolega Simon Reynolds, který při pozorování aktuálního vývoje v oblasti zvané hardcore continuum (londýnská klubová scéna od rave až po dubstep) přiznal, že dřívější energická platforma začíná vykazovat nedostatek inovací. Současný stav Reynolds přirovnává k bílému trpaslíkovi, který „pořád generuje nějaké teplo, ale už vypotřeboval většinu svých zdrojů a jeho vyhlídky nejsou příliš nadějné“. Ještě obšírněji rozebírá údajnou krizi hudby Alex Williams na svém blogu plinteringboneashes.blogspot.com. „Populární hudba je monstrum, jehož vznik umožnil kapitalismus,“ píše a dodává: „Po tisíce let se lidová kultura a umění měnily jen velmi pomalu, význam inovací a novinek vzrostl teprve v okamžiku, kdyby byly zapojeny do ekonomických struktur.“ Levicovými teoretiky ohlašovaná krize kapitalismu se tak nutně podepisuje i na kulturním vývoji.
Opravdu jsme (slovy Davida Stubbse z jeho letošní knihy Fear Of Music) „dorazili do budoucnosti a teď nevíme, co tam máme dělat“? Stejná intelektuální deziluze doprovázela i začátek minulého století a současné lamentace o „kulturní entropii“ lze klidně brát jako obdobu Spenglerova civilizačního pesimismu z knihy Zánik Západu. Dalo by se však najít i prozaičtější vysvětlení chorobné postmileniální úzkosti hudebních publicistů. Třeba se za ní skrývá krutá sebediagnóza osobního selhání a únavy starší generace novinářů, kteří s hrůzou zjistili, že svět, který v devadesátých letech pomáhali budovat, jim mladší a energičtější kolegové rozebírají pod nohama. Připadá vám, že hudba je v krizi? Stačí se jen snažit a vyjít ze svých obvyklých vyšlapaných cest. Že z Londýna nebo New Yorku neproudí zajímavá hudba? Tak proč neobrátit uši směrem k Johannesburgu nebo k Helsinkám? Z krize se rázem stane úsvit nového, báječného věku.
Autor je hudební publicista.