Pražské Do It Yourself karnevaly se už staly tradicí. A jak už to s úspěšnými tradicemi bývá, pod stejným označením a v podobných kulisách se často odehrávají různé děje s různou dynamikou.
Je stále ještě teplé zářijové sobotní odpoledne a na pražském Těšnově se šikují soundsystémy k pochodu Prahou. Policie, která si patrně chtěla napravit reputaci po rozprášení squaterské demonstrace v pondělí 14. 9. 2009, na začátku „Týdne nepřizpůsobivosti“, a nehodlala zbytečně rozpoutat bitvu s odhadem dvěma tisíci lidí, se dopředu zavázala, že pro ni nebude maskování účastníků důvodem k zásahu. Vůle ke klidu a tolerance tentokrát překvapivě zvítězily nad zákonem. Účastníci, a slušelo by se říct zejména účastnice, toho využili po svém – jakkoli bylo téma letošního karnevalu („nepřizpůsobivost“) abstraktní, daly mu stovky tváří v konkrétních maskách. Střihoruký Edward, nákupní taška, oheň i skupinka lidí napodobujících s atrapami samopalů Černé pantery. I zhruba deset přítomných soundsystémů pojalo svou výzdobu protestně: RNF, pouštějící vedle techna i hip hop nebo popovou klasiku, polepili své auto nápisy parodujícími policejní „pomáhat a chránit“ („zastavit a troubit“, „zapojit a hrát“), jiný systém měl velký transparent s nápisem Policie, umělecká skupina Guma Guar se stylizovala do „mučící jednotky“ a soundsystém Cirkus Alien ozdobil svůj náklaďák nápisem „Všichni jsme nepřizpůsobiví“, tedy heslem letošního karnevalu a zároveň aluzí na heslo studentů z roku 1968 „Všichni jsme němečtí Židé“. Mnoho masek však nemělo přímý vztah k tématu akce a prostě ukazovalo tvořivost účastníků.
Tichá revoluce
První Do It Yourself karneval se v Česku konal roku 2003. Byl vyjádřením freetekno subkultury, z níž vzešel, ale zároveň po svém navazoval na zkušenosti protestního hnutí přelomu devadesátých let a nového století s jeho streetparties, antifašistickými demonstracemi a protesty proti MMF či NATO. V prvním prohlášení se psalo: „Demonstrace v ulicích bývaly dobrým způsobem, jak upozornit na to, co považujeme za problém a co bychom chtěli změnit. Jejich dopad (…) je však stále menší a menší. Také jsme již dost dospělí na to, abychom se poučili, že celospolečenská revoluce není řešení. (…) Nastal čas tiché revoluce, revoluce uvnitř každého z nás, protože svoboda není cosi vnějšího, je to vnitřní stav člověka. Nelíbí se nám způsob, kterým se věci dělají ve světě, ve kterém žijeme, a proto je děláme po svém. To je duch a smysl DIY – Do It Yourself – udělej to sám.“
Určující pro karnevaly se ovšem stal dovětek prohlášení: „Rozhodli jsme se uspořádat pouliční karneval proto, abychom ukázali, že jako členové DIY komunity a pořadatelé freeparties nejsme tím, za co nás média vydávají – bandou feťáků nerespektujících většinovou společnost. Máme své vlastní společenství, prorůstající společenskou strukturou této země, přesto nezávislé, máme své vlastní kreativní způsoby sebevyjádření a dokážeme dělat věci pro svou radost a pro radost ostatních, ne jen pro zisk.“ Smyslem akce se tak stala především reakce na mediální obraz technařů coby hrozby pro společnost, lidí scházejících se na utajených parties a obtěžujících okolí. Jsme jedni z vás, měly vzkázat průvody Prahou. „Nechtěli jsme se nějak omlouvat, šlo o sebeobranu. Mediální obraz mohl vést k zákazu freeparties tak jako na Západě. Zároveň jsme se chtěli pokusit vytvořit autonomní zónu ve veřejném prostoru a ukázat lidem, jak se dá žít. Nebyla to snaha vyprosit si akceptaci, ale nakazit ty lidi – ne technem, ale vnitřní svobodou,“ vzpomíná jeden z organizátorů, Myko.
Nejednalo se tedy o vyjádření normality, nýbrž odlišnosti. Průvod masek ukázal kreativitu a možnosti subkultury, lidé tančili na hudbu, jíž většina kolemjdoucích nerozuměla. Tak vypadaly karnevaly na jaře 2003, 2004, 2005 a 2006. Uvolněnost, radost, pocit sounáležitosti a vlastní identita vyjádřená bez hesel, prostě sdílenou výrobou masek. Pozorovatel snadno mohl nabýt dojmu, že jde o apolitickou akci.
Má být freetekno politické?
Náběh k politizaci se projevil v roce 2005, poznamenaném brutálním policejním zásahem proti technoparty CzechTek. Vedle jarního karnevalu tehdy freetekno komunita uspořádala ještě podzimní protestní Rave Parade, pojatou podobně jako karneval. Zatímco od hlavní vlny protestů v létě se značná část freetekno komunity brzy odtáhla s obavou, že se téma brzy začne zneužívat pro různé politické hry, v tomto případě technaři odpor vedli. Dominantou akce nebyly transparenty a skandování hesel. Nesouhlas se kromě masek vyjadřoval hudebními kompozicemi s citacemi Jiřího Paroubka.
To byl předposlední karneval. Poslední se uskutečnil v roce 2006 – následující rok jej úřady už nepovolily a organizátoři nabyli stejně dojmu, že se smysl akce vyčerpal. Zdálo se, že Do It Yourself karnevaly jsou, stejně jako CzechTeky, pro subkulturu jen legendární, leč odpískaná záležitost. Z kolektivní energie zbudou jen vzpomínky a stovky fotografií na pozvolna mizejících internetových stránkách. S tím se ovšem nechtěli smířit někteří bývalí účastníci, organizátoři a několik dosavadních návstěvníků. „Zdálo se nám, že na karnevalech se potkávají lidé, kterým není lhostejné utahování šroubů ve společnosti, a že se vyjadřují způsobem, který by protestu slušel, protože není banální a prvoplánový,“ říká jeden z nich, anarchista Ondřej.
Roku 2008 tedy vznikla skupina lidí, která se rozhodla karneval obnovit a dát mu političtější tvář. Přihlásili se k mezinárodní iniciativě Freedom Not Fear a další karneval spojili s protestem proti společenské represi – ať už má podobu kamer, šikanování bezdomovců anebo omezujících zákonů. Na internetových diskusích, které jsou opravdovou agorou technoscény (se vším negativním, co to přináší), to vyvolalo poprask a celou řadu přestřelek s tématy: Má být freetekno politické? Nesnaží se tu někdo scénu zneužít pro své vlastní cíle? Co vlastně subkulturu spojuje se sociálními tématy? Výsledek akce byl do poslední chvíle velká neznámá, tím spíš, že organizátoři trochu zpřeházeli její ustálený formát: před tradičním shromaždištěm na Strahově dali přednost ostrovu Štvanice a soundsystémy doplnili živou hudbou – punkem a hip hopem.
Výsledek internetovým pochybám za pravdu nedal. Karneval se loni obnovit podařilo a s protestem proti represím a kontrole společnosti se většina účastníků snadno ztotožnila – soudě aspoň podle četnosti masek – s tématem kamery, ale třeba také pražské Opencard. Stoupenci jednotlivých subkultur se dokázali vzájemně respektovat – ostatně ti, kdo patřili k jiné než k té freetekno, snadno zjistili pouhým pohledem kolem sebe, že jsou přece jen poněkud na návštěvě.
Freeparty na Staroměstském náměstí
Jestliže navázání na přetrženou nit karnevalů uspělo, objevila se další pochyba. Co když se z karnevalu stane opakující se rituál, který postupně přestane nabízet cokoli nového a bude jen náhražkou za opravdový rozvoj hnutí i subkultury? O reálnosti této otázky svědčí fakt, že iniciativa Freedom Not Fear, vzniklá kolem karnevalu, o sobě posléze nedala takřka vědět a nenavázala na jednu velkou akci žádnou soustavnější aktivitou.
Testem pokusu o inovativnější přístup ke karnevalu se stal letošní Týden nepřizpůsobivosti.
Zdá se, že úspěšným. „Letos jsme dosáhli cíle. Kolemjdoucí viděli zblízka třeba na Staroměstském náměstí opravdovou freeparty. Zevnitř, se vším všudy, včetně toho, co v televizi neuvidí – lidí s dětmi, úsměvy a podobně,“ komentuje Myko. Posun nastal i v obsahu. Iniciativa se tentokrát rozhodla nezůstat u represí státu, ale soustřeďuje se na xenofobní tendenci, vlastní společnosti i médiím. Téma nepřizpůsobivosti je zároveň dost konkrétní (poukazuje na aktuální pokusy vyloučit některé skupiny lidí ze společenského uznání) i značně obecné (v druhém plánu se jednalo o oslavu přístupu ke světu). A především, karneval byl až vrcholem týdne akcí, zahájeného spektakulárním pokusem o obsazení prázdného domu. To sice strhlo pozornost k jednomu tématu, ale z druhé strany to karneval zarámovalo jevem, z nějž alternativní kultura vzešla. Její stoupenci se letos přestali omlouvat společnosti za to, že nejsou dostatečně normální, a namísto toho se hrdě přihlásili ke své nenormálnosti – obhajobou nadužívaného vylučovacího slova.
Autor je redaktor časopisu A-kontra.