Moldavsko mezi tragikou a směšností

Moldavsko si nese z historie mimo jiné tuto zátěž: Besarábie, která tvoří větší část jeho území, patřila v historii střídavě k rumunskému knížectví Moldávii a k ruské říši (carské nebo sovětské). Nesmírné ekonomické obtíže spojené s přechodem k novému společenskému uspořádání po roce 1991, které ovšem v moldavském případě připomíná spíš přešlapování na místě, zde komplikuje etnická diverzita: zatímco ruskojazyční obyvatelé tíhnou k Rusku, jejich odpůrci, kteří mluví jazykem, o kterém se úplně přesně neví, zda jde o rumunštinu nebo moldavštinu (oba názory mají své zastánce), vzhlížejí k unijně evropskému Rumunsku.

Anekdotické kóany

S takovými výchozími podmínkami má moldavská či rumunsko-moldavská literatura dostatek témat vhodných k beletristickému zpracování. Potvrzují to i české překlady, které vyšly v posledních letech: připomeňme například Simiona Výtažníka Petra Cimpoeşa, který dostal v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Za podstatně menší pozornosti, než by si býval zasloužil, vyšel v roce 2003 v nakladatelství Hejkal román Aurelia Busuioka Smlouvání s ďáblem, popisující s mrazivou brutalitou marný boj jednotlivce proti sovětskému systému, prolezlému tupostí, násilím, byrokracií a fízlováním. Zatím poslední novinkou (všechny tři knihy přeložil Jiří Našinec) je próza Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv (2007).

Prozaický útvar je tvořen deseti kapitolami, mezi nimiž je velmi volné parataktické spojení – tak volné, že nemá žádnou souvislost s dějem a dá se vysvětlit pouhým autorovým pomrkáváním na čtenáře. Nejde o natolik rafinovanou kompozici, že by postupné osvětlování motivů z několika různých perspektiv vedlo čtenáře k nějakému převratnému poznání. Spíše jsou tyto křehké spojnice součástí autorovy strategie, spočívající v jemném humoru. To neplatí jen pro kompozici. I děj jednotlivých kapitol je oslaben, často spočívá v líčení okolností životního běhu postav, na něž navazuje mikropříběh. Výsledkem jsou anekdotické útvary pointované minimalistickými, často absurdními rozuzleními, která jsou ořezána až na dřeň, takže se místy blíží téměř zenovému kóanu. Určitou výjimku tvoří kapitoly-minipovídky Nekrolog a Jeřáb, jejichž tématem je morální proměna a snaha odčinit minulé chyby, což v prvním případě dokonce vyústí v jakýsi náznak smíření či katarze.

Přítelíčkování, řiťolezectví, rajčata

Ironie, paradox, grotesknost – to jsou základní kameny optiky Ciocanova nahlížení na Moldavskou sovětskou socialistickou republiku a život v ní v době, „než zemřel Brežněv“. Stavebním kamenem je juxtapozice směšného a tragického živlu. K tomu poskytují mnoho příležitostí již samotné reálie sovětského režimu, ze své podstaty absurdního. Skvostné je líčení každodenního života v příliš těsných bytech, v přeplněných a špinavých dělnických svobodárnách (k nerozeznání podobných těm, které ve svých vrcholných románech u nás mistrovsky popisoval Vladimír Páral), jejichž obyvatelé do úpadu pracují, aniž by měli naději, že se vlastním přičiněním doberou lepšího života. K tomu přistupují popisy mechanismů byrokracie, klientelismu, nutnosti přítelíčkování a řiťolezectví nejen pro kariérní postup, ale i pro opatření základních životních potřeb; všemocná tajná policie u Ciocana kupodivu mlčí. Tragikomického efektu se také dosahuje konfrontací této bezútěšné každodenní zkušenosti s prolhaností oficiální moci: osudy postav jsou prokládány tematicky „vhodnými“, s touto zkušeností ostře kontrastujícími citáty z dobových propagandistických materiálů, z tisku a televize, dokonce i z projevů samotného Brežněva. Vrchol představuje v tomto ohledu podrobný popis školní besídky.

Z dalších témat stojí za zmínku ještě specifická podoba generačního konfliktu. Je tu postava veterána Velké vlastenecké války, kterého kromě ponižujících obtíží způsobených vleklým zánětem prostaty sužuje každodenní poznání, že mladí mu už nejsou ochotni prokazovat úctu, na jakou je z titulu svých zásluh zvyklý, a dokonce po něm házejí z balkonu rajčata. Je tu zasloužilý stranický funkcionář, kterému nastávající zeť vyráží dech tím, jak kašle na hodnoty, kterým on sám věří a za něž celý život bojuje. Jinou svízelí, na kterou se dostalo, je napětí mezi domácími Moldavany a přistěhovalými Rusy, kteří na ně pohlížejí spatra jako na venkovské burany, jimž čouhá sláma z bot, „jako by vyrostli v lese, byli to osmahlí, přiboudlí a přitroublí balíci, nevzdělaní krobiá­ni, nevkusně se oblékali a mluvili špatně rusky“.

Kdybych nebyl sovětské dítě

Cyklus uzavírá kapitola, jež se z celkového charakteru vymyká. Hra, kterou autor s čtenářem hraje, vrcholí tím, že tato hlava – příznačně nazvaná Upřesnění – není zařazena jako poslední, ale jako předposlední. V ní se er-forma změní v ich-formu a rozvíjí se do podoby jakéhosi spisovatelského manifestu. Autor nabízí čtenáři své důvody, které ho vedly k tomu, aby psal o sovětské éře – ve fiktivní polemice se spisovatelským kolegou, jenž zastává názor, že běsy minulosti je třeba nechat spát. Moldavská současnost přece koření v sovětské éře, náš spisovatel v ní zažil dětství a tyto roky nelze jen tak vymazat či se tvářit, že nebyly. „Kdybych nebyl sovětské dítě, psal bych teď možná o přechodném období, anebo bych si vymýšlel narativní světy,“ říká. Mezi svými pohnutkami pak zdůrazňuje, že se soustředil na lokální kolorit sovětské reality právě v Moldavské SSR, protože, jak soudí, nemůže podat o své době stejné svědectví jako spisovatel ruský; a dále pak upozorňuje na svou orientaci právě na každodenní stránky tohoto života, bez obžalobného patosu či bědování nad tragédiemi, jež komunistický režim přinesl. Tato stránka Ciocanova „manifestu“ českému čtenáři připomene tvorbu jisté části zdejší umělecké (literární a filmařské) obce; může se k ní pak postavit buď jako k nepřípustné bagatelizaci tragičnosti doby – která tragická nepochybně byla –, anebo se s ní ztotožnit a přiklonit se k názoru, že pro duševní hygienu je lepší vzpomínat na to pěkné, anebo aspoň na to směšné.

V každém případě Ciocanova kniha přináší poznání, že česká a moldavská kultura mají dvacet let po rozpadu sovětského impéria leccos společného – stejné zkušenosti, stejné názory, stejné diskuse. Závažnější závěr se ovšem nabízí, když si uvědomíme, že o tom, co a jak se bude psát o Moldavsku za dalších dvacet let, se rozhoduje teď.

Autor je bohemista a komparatista.