Kráčel jsem počátkem října se skupinou amerických studentů pražskou Malou Stranou; inu, Nerudovy Povídky malostranské si pro výuku kontextové zabarvení žádají. Na konci procházky jsme se ocitli před Schönbornským palácem a já se od výkladu o Kafkově pobytu v něm v roce 1917 dostal až k analogiím mezi jeho obrazy zbyrokratizovaného světa a procedurou žádosti o vízum do USA, kterou bylo třeba více než patnáct let po pádu komunismu podstupovat. V paláci, před nímž jsme – zdůrazňuji, že na druhé straně ulice – stáli, sídlí totiž ambasáda USA. Tu dovnitř naší skupiny vstoupil člověk v takových těch strážnických montérkách s nálepkou U. S. Marshall a rázným hlasem mi rodilou češtinou sdělil, že to, co říkám, se tady říkat nesmí a ať okamžitě odejdeme pryč. Myslel jsem, že pán je znalec a že se mu příčí příliš banální spojení mezi Kafkou a soudobou byrokracií. Z krátké a hlasité výměny názorů však vyplynulo, že dobře slyšel, jak kritizuji americkou vízovou administrativu, a že to se na daném místě prostě dělat nebude. Má verbální komunikace, odkazující na 1. dodatek k americké ústavě (ten o svobodě slova), podlehla jeho výrazné komunikaci tělem dřív, než jsem jej dokázal poučit, že tento dodatek je součástí amerického hrdostního mýtu a že platí už od roku 1791. Opustil jsem bojiště, ale pachuť nečekaného zážitku trvá natolik, že mi nedá o tom nepsat.
V jakém světě to tedy žijeme? Z důvodů údajných teroristických hrozeb tito U. S. maršálové po léta zastavovali auta projíždějící ulicí Tržiště a svítili si do kufrů či na podvozky. Budiž, asi to jde pochopit a koneckonců autem nemá člověk právo jezdit všude tak jako tak. Chápu i to, že úzkostlivě střeží chodník před vlastním vchodem do paláce. Ale že si uzurpují i protější chodník a kontrolují, kdo tam co říká, mi hlava opravdu nebere. Mají ho od radnice Prahy 1 pronajatý? Jsou v Česku místa, kde se nesmí vést řeč také o jiných věcech než o idejích propagujících totalitární hnutí typu komunismu či fašismu? V jakém okruhu kolem velvyslanectví se hlídá politická korektnost? Není jim to v zemi, která zažila čtyřicet let komunismu a ví, co nesvoboda řeči znamená, blbé?
Tu roztahovačnost manýr připomínajících komunismus, která sahá až přes silnici na protější chodník, nelze ani při dobré vůli nenazvat jinak než hnusným slovem imperialismus. Donedávna jsem si myslel, že tohle slovo zaniklo s pádem komunismu a že jen pár bláznivých levicových intelektuálů jej v rámci postkoloniálních studií nesmyslně používá i na Západě. Ale asi budeme muset to slovo oprášit. Je produktivní pro studium role velkého sovětského „bratra“ v naší kultuře komunistického období, ale bohužel se bez něj neobejdeme ani při vnímání soudobých počinů velmoci světa západního. Epizoda před ambasádou se mi totiž nutkavě pojí s plány internetových publikací textů knih, jež připravuje společnost Google. Na stránkách A2 o tom psal již Vladimír Pistorius, ale obav je na místě mít ještě víc.
Nejde jen o to, že při realizaci googlovských plánů už žádný nakladatel nevydá nic než dosud nevydaná, tedy soudobá díla. Nejde jen o bizarní – a opět s prominutím imperialistický – argument, že když kniha není dostupná u nás (tzn. v USA), jako by nebyla dostupná vůbec. Jde o rafinovanost strategie, která slibuje, že z knih, jejichž majitelé práv s Googlem smlouvu nepodepíšou, budou na web umísťovány pouze vybrané části. V rétorice Googlu se tak vlastně kniha bude propagovat tím, že se upozorní na její existenci. Zároveň ale neříkají, kdo a jak bude onu část z celku vybírat. Bude to dělat stroj, jak by se při kvantu takových knih dalo předpokládat? To je ale nabubřelé plýtvání myšlenkovým potenciálem, protože jak stroj dokáže určit, které pasáže textu jsou podnětné či podstatné? Autor se snaží koncipovat esej či knihu jako souvislý celek, ale to, co dostane líná veřejnost na monitor, bude výsledkem fungování kola štěstí jak v Mountfieldu. Nebo to bude dělat tým moudrých a dobře placených odborníků? Tím se ale dostáváme na pole ještě ošemetnější, neboť každý výběr je aktem, který vybrané zvýrazňuje a nevybrané odsuzuje do zapomnění. Akademické prostředí se už smířilo s žánrem antologického výběru ve stylu The Best of…, který se z beletrie rozšířil i na pole uvažování o literatuře. Neboj, milý studente, nebudeme tě obtěžovat s celým dílem autorským, ba ani knižním. Zde je pět třístránkových pasáží z Derridy či Ricoeura, a máš tam to nejpodstatnější, oni byli hrozně upovídaní, ale ty se prkotinami nezdržuj… A třeba to i bude příjemné, protože když si v řeznictví kupujeme uzenou kýtu, taky už nemyslíme na to, že byla součástí organismu, na němž byly i paznehty, střeva a močový měchýř, a že se tento organismus rypákem ve vlastních výkalech s oblibou šťoural. Díky společenskému pokroku a požadavku uživatelské příjemnosti si teď podobně vyvrhneme a vykostíme i ten intelektuální svět.
Dobře víme, že díky úryvku právě a jenom z úvodní části Máchova Máje, který se tiskne v čítankách, si většina české veřejnosti už po generace myslí, že Mácha Májem oslavil lásku a květnovou přírodu. Čtenáři Kafkova Procesu, které vleklý text časem znudil, žijí v blaženém domnění, že román je o nebohém Josefu K., který byl neprávem obviněn. Díky přísunu textů ke stažení se už na univerzitách, kde takto studentům slouží, vytratilo povědomí, že něco vyšlo knižně (a ta kniha nějak vypadala, ba i voněla a žila svým životem, kdy ji někdo podtrhal, jiný na okraj dopsal posměšné poznámky), něco časopisecky – a opět v jistém kontextu celku, umístění, typografickém provedení, které text zvýrazňovalo či naopak marginalizovalo, a tak dál. Uznávám, ono je to uživatelsky příjemnější, zagooglovat a – pokud Google dovolí – tak i stáhnout, než do knihovny jít, pokud nám knihovny fungují tak jako ta naše knihovna národní. A tak za pomoci Google Books budeme všichni znát vybrané úryvky. Buď všichni stejné, anebo – pokud se bude těch pár zobrazovaných stránek v čase měnit – naopak každý něco jiného. Kdo a s jakou motivací nám je bude vybírat, nás už netrápí, neb darovanému koni na zuby nekoukej. Po zkušenosti z chodníku před ambasádou USA si troufám tvrdit, že ten kůň je tak nějak trojský.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.