Čínští tvůrci graffiti dostanou za „obyčejně“ pomalovaný vlak nejčastěji podmínku, za písmeno proti režimu až desítky let. Českým writerům závidí svobodu a možnost politicky se vyjadřovat; netuší ovšem, že ji zde nikdo nevyužívá.
Čína právě objevuje fenomén graffiti, který v jiných oblastech světa, zejména v Evropě a Americe, byl už pozvolna vystřídán street artem. Graffiti se jako výtvarně (sub)kulturní směr řadí nejčastěji do kolonek old school a klasika.
Číňané byli odpradávna velice zruční ve všech oblastech celého grafického průmyslu. Aktivitu v polygrafii započala východní gigantická civilizace vynálezem a výrobou papíru – a to v době, kdy na našem území lidé malovali červenou hlínou na kůži z vola. Později Čína představila světu (dodnes umělecky používanou) techniku sítotisku. Je tedy paradox, že pouliční umění, které spočívá v originálním ztvárnění písma a všelijakých znaků pomocí sprejů, neudeřilo na nejlidnatější stát mnohem dříve.
Klidně si maluj
V Číně dnes podle dostupných informací aktivně maluje jen několik desítek writerů. Většina z nich má své hlavní vzory a imaginární učitele ve známějších euroamerických tvůrcích, dokonce včetně několika českých. Domnívají se, že naši sprejeři vytvářejí svá díla pouze k vyjádření politického názoru a kritiky systému. To však až na úplné výjimky není pravda.
Současná politická realita Číny udržuje místní writery v jasně vymezeném myšlenkovém prostoru; jakmile se dílo odchýlí od striktního výtvarna a otevře politické téma nebo je dokonce namířeno proti vládní komunistické straně, okamžitě přicházejí postihy. Na druhé straně malování po zdech funguje v Číně tak krátce, že se ještě nestačilo zilegalizovat. Podobné právní úpravy, jako je u nás pargraf 257/b (poškození cizího majetku pomalováním nebo postříkáním barvami), se tamní sprejeři nemusí obávat tolik jako postihu za „nesprávný“ politický obsah sdělení. Díla tedy často připomínají komiksy a nesou poselství solidarity (například s oběťmi přírodních katastrof, jako bylo nedávné zemětřesení v Sečuanu v květnu roku 2008).
Nelze se pak divit, s jakým obdivem okomentovali čínští writeři v rámci internetových diskusí (jež přece jen nejsou tolik sledované a zaručují anonymitu) akce, které se konaly v České republice a čínské politiky se úzce dotýkaly. Šlo o graffiti jam na podporu lidských práv v Číně a Tibetu (květen 2008) a shromáždění před čínskou ambasádou v Praze (červen 2009), jež připomnělo dvacáté výročí nepřiměřeného zásahu čínské armády proti demonstrantům za demokratické změny a bylo rovněž doprovázeno „malovacím“ programem k danému tématu. „Škoda, že v naší zemi je uskutečnění něčeho podobného naprosto vyloučeno…“ napsal nebojácně v reakci na tyto projekty ředitel Institutu výtvarných umění v Sečuanu Luo Čung-li.
Jak je to u nás…
Příznivci (nejen) hiphopové subkultury v České republice chápou graffiti jako ryze výtvarnou disciplínu, dosavadní přístup veřejnosti, policie a dalších subjektů je naprosto jiný. Vůči této subkultuře volí buď represi nebo prevenci. Represi writerů umožňuje uzákonění graffiti jako speciálního trestného činu. Některá města či jedinci navíc formou vyhlášek vypisují odměny za dopadení writera nebo poskytnutí informací o něm. Celkově má malování po zdech, ač jde někdy o jedinečná díla, nálepku uměleckého vandalismu. Společnost se drží tvrzení, že každý, jehož činy se nevejdou do současného zákona, je apriorním nepřítelem státu. „On je v tom politický postoj tak nějak zapsaný mezi řádky. Graffiti obecně se nehlásí k žádnému vyhraněnému politickému proudu, ale věc samotná vzniká ve velice volnomyšlenkářském prostředí s až anarchistickým přístupem,“ vysvětluje pražská, nejen writerská legenda Wladimir518.
Politickým vyjádřením se zdá být už sama skutečnost, že writeři bez ptaní a dovolení realizují své výtvory na veřejných zdech. Berou si zpět prostor ulice a tak po svém vykládají dnes tolik nadužívané spojení „veřejný prostor“. Cítí se být součástí veřejnosti, a proto veřejně zanechávají své vzkazy nebo značky. Jsou však mezi nimi i tací, kteří zcela otevřeně mluví o potřebě při malování na zdech zviditelnit vlastní já. „Jedná se spíše o arogantní přístup k cizí věci, ukojení vlastního ega za vidinou uznání nebo jen pro lepší pocit,“ tvrdí například Mosd z pražské writerské crew CAP(crew against people).
Odpor není graffiti
Faktem ovšem zůstává, že graffiti může fungovat (a to nejen v totalitních zemích) i jako nástroj odporu. Často není jisté, kdy jde ještě o graffiti (nápis s výtvarným přesahem) a kdy „jen“ o veřejné sdělení, o obsah nápisu. „Samozřejmě že určité nápisy a reakce na politické systémy by se našly i u nás, ale to je pro mě spíše forma odporu, nikoliv graffiti,“ objasňuje Mosd. Wladimir518 tento názor dokresluje, když tvrdí, že „v euroamerické společnosti má tato subkultura především sociální kontext, politický naprosto minoritně. Zatímco na územích, jako je Palestina či Irák, se sprejem píšou hlavně politická hesla, u nás je to zkrátka nástroj k různým momentálním potřebám.“ Co se týče politických projevů, bude street art určitě nabízet lepší řešení a možnost ztvárnění, ať už z hlediska ekonomického nebo výrobního. Přináší více způsobů vyjádření. Natisknout třeba tisíc papírků s Paroubkem, přilepit ke každému párátko a pak je zapichovat na nejrůznějších místech není tolik náročné ani nebezpečné.
Skutečností ale zůstává, že u nás jsou writeři k aktuální politice většinou apatičtí, nemají potřebu k ní řadit své umění. „Myslím, že někteří reagují na to, co se momentálně děje, ale spíš to berou formou vtipu. Pro mě je to koníček a způsob odreagování, samozřejmě že nejsem spokojená s tím, co se děje, ale to radši půjdu k volbám, než abych svůj názor vyjádřila na stěně,“ popisuje zřejmě většinový přístup českých writerů Candy. To jejich čínští ctitelé zatím nevědí. Když chceš, nesmíš. Když můžeš, nechceš…
Autorka studuje Vyšší odbornou školu publicistiky.