Výpary v očích a velrybí kosti

Je-li v současné hudbě něčeho opravdu hodně (a ono je díky internetu všeho víc, než bývalo), jsou to desky vznikající na koleně v ložnicích talentovaných hudebníků, rozesetých po celé Severní Americe. Kapely a projekty, které fungují jako společenské komunity, se navzájem podporují, hostují si na deskách a hudebně těží z odkazu šedesátých let, lidové hudby, punku či folku. Tento jev není nijak nový, naopak už definitivně prosákl do povědomí posluchačů i publicistů – důkazem budiž respektovaný server Pitchfork, jenž debutovou desku kanadských Arcade Fire, nazvanou Funeral, umístil jako druhou v přehledu nejlepších alb poslední dekády. Základní otázka zní, jak se v záplavě indierockových a folkových kapel a projektů vyznat. Jednou z nejlepších cest je sledovat nitě odvíjející se od slavnějších kapel k méně populárním. Od oceňovaných, Davidem Bowiem zbožňovaných Arcade Fire už je jenom krůček k (taktéž kanadským, konkrétně montrealským) Islands, kteří v minulých týdnech vydali svou třetí desku Vapours.

To je Kanada!

Islands (kteří mimochodem vystoupí v únoru v Praze) se nacházejí v jakémsi kanadském indie trojúhelníku, na jehož zbývajících vrcholech sídlí Wolf Parade a právě Arcade Fire. Snad ani nemá cenu zjišťovat, kdo hostoval na desce komu a kdo komu přebírá kytaristy nebo bubeníky – tahle scéna je natolik organická, že je možná lepší si ji představit jako neposednou chobotnici, která svými chapadly jednotlivé postavy na kanadském hudebním nebi promíchává a kombinuje je s ostatními. Samotní Islands, vedení Nickem Diamondsem (vlastním jménem Nicholas Thorburn), povstali z popela jiné proslulé kapely, The Unicorns. V ní se Diamonds sešel s pozdějším bubeníkem Islands, Jamiem Thompsonem. The Unicorns se rozpadli po vydání dvou desek (nepočítáme-li první demo), čímž jen podpořili svou image kultovní kapely mezi kanadskými posluchači indie. Islands byli proto ostře sledováni ještě před vydáním první desky Return To The Sea (2006). Na ní předvedli obdivuhodný výkon šestičlenné kapely, která jela v kolejích vyjetých zmiňovanými Arcade Fire. Úvodní píseň Swans se nebáli rozložit do deseti minut – a ona nepřestává být intenzivní ani po desítkách poslechů. Nick Diamonds a spol. naznačili, že cesta pod moře vede kolem hymnických skladeb, aranžérských kliček a nekonečného množství drobných nápadů. Ozývají se tu klavír, smyčce, samozřejmě kytary a Diamondsův zpěv, občas až teatrální. Na následujícím albu Arm’s Way (to se u kritiků setkalo s jistým nepochopením) už Islands otočili o sto osmdesát stupňů, místo rozmáchlosti debutu vsadili na přímočaré skladby s uměřenějším množstvím nápadů. Přesto se ani tady nevyhnuli dlouhé skladbě, dokonce jedenáctiminutové.

Tak ztracen

Album Vapours se od prvních dvou desek také liší. Skladby se zkrátily, v několika z nich bubeníkovi Jamie Thompsonovi zabírá místo prachsprostý bicí automat, znějí zde policejní houkačky, tleskání i dobře míněné rady („nekupuj hulení od lidí, které neznáš“). Syntezátory a automatický bubeník vibrují osmdesátými lety, Nick Diamonds jako by si toho ale nevšímal a zpěvem vyvolává duchy let šedesátých. Vzniká unikátní tření. Islands jsou jedineční v kombinování vlivů, které by však nefungovalo bez výrazné autorské osobnosti, jíž Nick Diamonds bez debat je. Hraje oblíbenou roli hudebního blázna s tvůrčím přetlakem a sbírkou bizarních úchylek, které reflektuje ve svých textech. Je libo labutě? Bomby? V textech Islands jsou, stejně jako velrybí kosti, rasistické děti, zajíci a obří stromy. Drobné přiznání skryl Nick Diamonds rovnou do úvodní písně alba. Trojverší „ve vlaku někdo hovoří o tom,/ že Ježíš zachraňuje,/ ale já jsem ztracen tak, že mě nenajde“ můžeme číst jako rozvernou průpovídku skladatele sršícího nápady, může to ale také být obava člověka, který z jakéhosi důvodu hraje ve čtyřech kapelách najednou, aby mu z té přemíry inspirace nepraskla hlava. Odsouzený k hudbě.

Autor je hudební publicista.