Skupina studentů se pokusila využít kulatého výročí převratu a požádala o dárek v podobě změny v politickém systému. Když se dárek nedostavil, neví, co dělat dál.
Když si stovky lidí během listopadové akce na Václavském náměstí nasadily na pokyn organizátorů z Inventury demokracie masky ovcí, byl to silný moment. Tento okamžik se stal nejen vděčným záběrem pro fotografy či kameramany, ale i jasným vyjádřením sounáležitosti a protestu během jinak poměrně individualizovaných oslav dvacátého výročí zbití demonstrantů na Národní třídě. Shromáždění Inventury demokracie (kde se účastníci proměnili v ovce, dostali tisíc příruček ovčana, promluvil k nim Václav Havel a studenti přednesli své prohlášení) mělo být zároveň vyvrcholením celoročních snah skupiny pražských (a brněnských) vysokoškoláků. Co ale ve skutečnosti ony snahy přinesly a jaký je jejich význam?
Projekt, pro který si studenti před více než rokem vybrali název Inventura demokracie, je v českém prostředí něčím mimořádným. Na rozdíl od iniciativy, jež se zrodila u příležitosti předchozího kulatého výročí změny režimu (Děkujeme, odejděte z roku 1999), měli tentokrát organizátoři jasně definované cíle i seznam aktivit, kterými jich chtěli dosáhnout. Už před rokem se pokusili dát připomínání výročí převratu jiný obsah, když zveřejnili výzvu Dejte nám dárek k narozeninám. V něm vyjmenovali čtyři zásadní problémy snižující kvalitu či sílu demokracie v České republice. Požadovali, aby poslanci do roka omezili poslaneckou a senátorskou imunitu, zabránili legislativním přílepkům a poslanecké „lidové tvořivosti“, umožnili kontrolovat lobbing a změnili způsob obsazování mediálních rad.
V průběhu celého roku pak studenti pořádali různé přednášky a diskuse, projekce filmù, demonstrace ve spolupráci s iniciativami Věda žije! a Pro Wave, studovali platnou legislativu, konzultovali problémy s nevládními organizacemi (Transparency International, Oživení), chodili za poslanci a natáčeli přitom průběh jednání, vydávali tiskové zprávy, organizovali besedy na školách, pořizovali sestřihy ze záznamů svých aktivit, budovali webové stránky a připravovali jiné informační materiály. Většina těchto aktivit byla pro členy iniciativy něčím novým, a tak se je vlastně učili za pochodu. V dubnu tohoto roku se proto například málem neuskutečnila akce na podporu Radia Wave a zároveň protest proti způsobu obsazování mediálních rad, když se magistrát akci rozhodl těsně před začátkem zakázat (viz článek Demokracie nefunguje, A2 č. 10/2009). Její konání tehdy umožnil až zásah zkušeného aktivisty Stanislava Pence.
Škola politikou
Sami členové iniciativy pak při setkání na přírodovědecké fakultě na Albertově týden před 17. listopadem 2009 popisovali, jak museli postupně studovat do hloubky nejen problematiku, kterou na schùzkách s poslanci a senátory chtěli probírat, ale i taktiku a možné způsoby, jimiž se politici pokoušejí odvést diskusi stranou, zmást či ubít iracionálními argumenty ty, kteří za nimi přijdou s nějakými požadavky. Studenti proto některé schůzky nacvičovali a rozdělovali role mezi jednotlivé členy delegace. Novou zkušeností pro ně byly i způsoby, jak se vyhnout prosazování konkrétního návrhu a zároveň přitom vyjadřovat formální podporu jeho stoupencům. To jim v praxi a na kamerový záznam předvedli například senátor Jiří Pospíšil či Marek Benda. Členové iniciativy se postupně učili, jak argumentovat při jednání s politiky, jak používat některé pomůcky, například dotazník, v němž si odškrtávali jednotlivé body; poznamenávali si rovněž reakce politiků, aby je mohli dále vyhodnocovat či aby bylo možné jejich původce při příštím jednání vzít za slovo.
Svůj praktický výcvik zaznamenali na kameru a při setkání na přírodovědecké fakultě také demonstrovali, že jsou své zkušenosti schopni zobecňovat a používat například při diskusích na školách. Této schopnosti však plně nedostáli, když nebyli s to diferencovat ve svých vyjádřeních pro média a veřejnost své zkušenosti se zástupci jednotlivých politických stran. Pozitivní reakce jednotlivců ze Strany zelených, poslankyně Evy Dundáčkové (ODS) či senátora Jiřího Oberfalzera (ODS), kteří se pokoušeli prosazovat návrhy studentů, tak zanikaly v obecných poukazech na nevůli politiků. Takovým zobecněním byl i happening na pražském Klárově, kde symbolický výsledek žádostí studentů reprezentoval odhalený pomník sestávající z dárkové krabice ovázané červenou stuhou, na níž spočíval model psího exkrementu. „Nedostali jsme ani jeden z těch požadovaných dárků. Skutečně jsme nedostali nic,“ prohlásila tehdy do médií Tereza Vlasáková z iniciativy Inventura demokracie.
Nejsme aktivisté
Tento výsledek a některé další problémy české společnosti se pak členové iniciativy snažili v následujícím více než týdnu probírat na veřejných debatách. Na nich se také pokoušeli najít pozitivní aspekt ve výsledku svého počínání. Jak ale předvedli během diskuse na přírodovědecké fakultě Tereza Vlasáková, Jakub Mráček, Jiří Boudal a Jakub Bachtík, mají představitelé iniciativy o pozitivním výsledku poněkud zvláštní představy. „Ukázali jsme, že jednat s poslanci a být aktivní může každý,“ uvedla Vlasáková. „Teď je to na ostatních, my se musíme vrátit k zameškanému studiu,“ odpověděl na otázku po další činnosti iniciativy jeden z jejích kolegů. „Nechceme být političtí aktivisté,“ prohlásil další z nich. Jejich výroky přesně ladí s vyzněním Studentského prohlášení Inventura demokracie 2009, vydaného ke dvacátému výročí sametové revoluce. V něm se příslušníci mladé generace charakterizují takto: „Do veřejné činnosti se nám nechce – zejména pokud by měla být soustavná. Jsme na tom prostě úplně stejně jako všichni starší kolem nás. A nedřímá v nás žádná potřeba vymezovat se vůči nim. Nechceme změnit svět.“ Minimálně v hodnocení minulých generací se ovšem autoři prohlášení mýlí. Podstatná část lidí ze starších generací totiž alespoň na konci šedesátých a osmdesátých let svět měnit chtěla. A ještě před deseti lety iniciativu Děkujeme, odejděte podpořilo 200 000 signatářů a 3. prosince 1999 se dokonce sešlo po celé České republice na její podporu na 100 000 občanů. Je pravda, že politický aktivismus v posledně zmiňovaném případě (a vlastně do určité míry i v těch předchozích) skončil neslavně. Ovšem věřit tomu, že dárky v podobě politických ústupků establishmentu padají z nebe, snad už nemohou ani ti nejmladší z demokratické generace.