Vnitřní poušť

Když se na počátku osmdesátých let mexická kinematografie rozloučila s takzvaným druhým zlatým obdobím, které reprezentovali tvůrci jako Arturo Ripstein, Felipe Cazals, Paul Leduc nebo Jaime Humberto Hermosillo, propadla se produkce kvalitativně i kvantitativně na dno. Na počátku deváté dekády došlo opět k oživení, a to především díky legislativním změnám. Ty umožnily Mexickému filmovému institutu IMCINE od té doby velmi efektivně propagovat národní kinematografii po celém světě. Devadesátá léta však znamenala také nástup nové generace (Guillermo del Toro, Alfonso Cuarón, María Novaro, Carlos Carrera ad.) a nových technologií, které umožnily snížit neúnosně vysoké rozpočty. Dnes po téměř dvaceti letech můžeme konstatovat, že celý systém prošel obrodným procesem. O mexickém filmu se mluví a píše a na festivalech je uváděn s neutuchajícím zájmem. Nicméně celkový stav není v žádném případě konsolidovaný a Mexiko vykazuje z dlouhodobého hlediska stejně nezdravé symptomy jako většina latinskoamerických zemí. Které to jsou?

Kultura zvláštního významu

Mexické filmy jsou známější a oceňovanější v zahraničí než v zemi svého vzniku. Do všech tří tradičních distribučních kanálů (televize, kina, DVD) proniká národní produkce jen obtížně. Americké snímky okupují 65 % programu všech tamních kin, mexický film tvoří jen 15 % premiér. Navíc se domácí snímky dostanou do kina téměř bez reklamy, na programu jsou jen několik dní a většinou se promítají v menších sálech. Tato situace je dlouhodobě neutěšená a působí starosti všem tvůrcům. V Mexiku totiž dosud nebyl přijat žádný zákon, který by zde omezil působení amerických produkcí a podpořil tu místní.

Teprve v roce 2008 začal platit zákon umožňující, aby si firmy odečetly z daní náklady na podporu konkrétního filmu. Tím se však okamžitě vynořil v tak konzervativní společnosti jiný problém: majitelé firem mají zájem podporovat snímky, které neporušují žádná tabu, neukazují explicitní sexuální scény ani násilí, neotvírají nepříjemná politická témata a nevybočují ze zažitých vyprávěcích postupů. Samozřejmě ekonomické zá­zemí a systém podpor jsou o něco složitější a přes všechny výtky se podíl státu (při pohledu na čísla na roční produkci) stabilně zvyšuje. Důležité je, že si významu domácí kinematografie všimla mexická vláda a prezident v roce 2007 prohlásil, že jde o „součást kultury zvláštního významu“. Také mexický režisérský triumvirát mezinárodního renomé Alejandro González Iñárritu (Babel, 2006), Alfonso Cuarón (Potomci lidí, 2006) a Guillermo del Toro (Faunův labyrint, 2006) využil svého mediálního vlivu a podpořil při nejrůznějších příležitostech své kolegy. Kinematografická veřejnost tak dosáhla schválení výše zmiňovaného zákona o odečtu daní za podporu domácí kinematografie.

Ani arielové filmy, ani horory

Pokud bude český divák pátrat po vkusu mexického publika, pak to bude mít těžké, protože tamní nejúspěšnější filmy se do Česka nedostanou, což je pro naše prostředí typické. V roce 2007 byl komerčním trhákem horor 31. kilometr (Km 31, režie Rigoberto Castañeda), který předčil v počtu diváků i americkou produkci. Příběh o dětech, které musí bojovat s nadpřirozenými úkazy, se řadí do převažující žánrové produkce. Ta má v Mexiku dlouhou tradici, u nás na festivalech zatím v podstatě neznámou. Ani následující rok 2008 nebyl výjimka. Hitem roku se stal snímek Rudo a Cursi (Rudo y Cursi) Carlose Cuaróna, na který jen v den premiéry přišlo přes sto tisíc diváků. Komerční úspěch této komedie z fotbalového prostředí byl ale do značné míry pojištěn sázkou na jistotu. V hlavních rolích vystupují Gael García Bernal a Diego Luna (oba jsme je naposledy u nás viděli spolu hrát ve filmu Mexická jízda, 2001, režie Alfonso Cuarón) a film produkovala společnost Cha cha chá, již vlastní zmiňovaný režisérsky trojlístek Iñárritu, Cuarón, del Toro. Nedostanou se k nám nejen komerčně nejúspěšnější filmy (což jsou v podstatě ty nejoblíbenější u většinového publika), ale ani většina těch, kterých si cení mexická odborná­ kritika – především jde o tituly nominované na Oscara či domácí výroční ceny Ariel. Těch je samozřejmě mnohem méně a rozhodující je, zda si takového snímku všimnou festivaloví dramaturgové z Benátek, Cannes, San Sebastianu nebo z Berlína. Pak je totiž naděje, že je uvede i nějaký český festival. Česká kina a televize mexickou produkci uvádějí pouze marginálně a naše festivaly z velké míry jen přebírají z programů těch evropských.

Mexiko u nás

V posledních dvou letech jsme měli možnost v českých kinech vidět naši premiéru staršího filmu Krtek (El topo, 1970, režie Alejandro Jodorowsky; viz A2 2008/17) i oba celovečerní filmy režiséra Rodriga Plà. Jeho Život za zdí (La Zona, 2007) sleduje vyhrocený střet různých sociálních vrstev, podobně jako v roce 2002 úspěšná moderní variace na Romea a Julii s názvem Milovat bolí (Amar te duele, režie Fernando Sariñana). Tímto snímkem začala novodobá vlna specificky mexických filmů o problémech společnosti, kde se lidé uzavírají do soukromých ulic či celých čtvrtí. Nedávno zakoupil Národní filmový archiv do své distribuce další snímek od Rodriga Plà, Vnitřní poušť (Desiero adentro, 2008). Toto poněkud křečovité existenciální drama však bohužel nepatří k zásadním dílům současné mexické kinematografie.

O argentinském filmu máme jakžtakž povědomí – moderní vyprávěcí minimalismus patrně lépe vyhovuje vkusu výběrových festivalových komisí; lze tu navíc mluvit o skupině tvůrců, jejichž filmy vykazují řadu společných znaků (především z hlediska estetického přístupu). Ovšem co si počít s mexickými hity, často na pomezí kýče? Z hlediska národní produkce jsou zkrátka spíš než umělecká díla mnohem příznačnější snímky typu Drama/Mex (2006, režie Gerardo Naranjo) nebo u nás uvedená Kachní sezóna (Temporada de patos, 2004, režie Fernando Eimbcke). Naopak vynikající obrazoborec Carlos Reygadas, uznávaný světovou filmovou kritikou a uváděný na zahraničních festivalech, je doma v Mexiku pro běžného diváka téměř neznámý. Možná je to tím, že jeho filmy jsou vlastně velmi globalizované, odpoutané od národní příslušnosti.

Tematické a formální posuny v současné mexické kinematografii jsou velmi různorodé a podobně jako kdysi ve francouzské nové vlně i zde byly spouštěcím mechanismem především institucionální a ekonomické změny. Avšak o žádné tvůrčí sepětí, novou vlnu či proud nezávislého filmu bohužel nejde.

Autor je filmový dramaturg a přednáší na Katedře filmových studií FF UK v Praze.