Terapeutický rozměr umění je základním tématem slovenského bienále Arteterápia. Nejen proto, že ho pořádá divadlo handicapovaných herců. Téma války zajiskřilo i v debatách po inscenacích a promítání.
Letošní, čtvrtý ročník mezinárodního banskobystrického bienále Arteterápia (16.–18. listopadu) byl koncipovaný na základě dramaturgického motta Chráněné území, inspirovaného názvem inscenace Divadla z Pasáže. To v Banské Bystrici vzniklo před patnácti lety (od ledna 2010 se stává Městským divadlem) a představuje unikátní arteterapeutický projekt. Jedná se o zcela profesionální divadlo mentálně či fyzicky handicapovaných herců, které funguje jako umělecko-sociální centrum.
Každý z uplynulých ročníků přehlídky byl charakteristický vyhraněnou dramaturgií. Tentokrát festivalové dny sestávaly z workshopů, seminářů, diskusí, krátkých filmů, představení a koncertů, jejichž jednotícím principem bylo téma hranice osobní svobody člověka a jeho vnitřní integrity tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení života či důstojnosti. Dramaturgii festivalu se podařilo konfrontovat tvorbu umělců z několika zemí a kultur, které prožívají či prožily válečné konflikty a násilí. Program obsahoval díla týkající se tématu válečných konfliktů a násilí, především však umožnil bezprostřední uměleckou a názorovou konfrontaci diváků a tvůrců.
Válka
Slovenské a české inscenace, krátké filmy a semináře reflektovaly kontroverzní či dosud téměř nezpracovaná témata z domácí historie uplynulého století nebo posledních let. V inscenační sekci reprezentovala slovenské a české téma například zmíněná inscenace Chránené územie Divadla z Pasáže, Nordost Činoherního studia Ústí nad Labem podle stejnojmenné hry Torstena Buchsteinera, inspirované teroristickým útokem čečenských povstalců na moskevské divadlo Na Dubrovce v říjnu 2002, nebo scénická adaptace prvního dílu Pamětí Vasila Biľaka Mládí VB, kterou inscenoval pražský Divadelní soubor Odnož. Příspěvek českých a slovenských divadelníků k tématu chráněného území uzavřel Tanec přes plot pražského Divadla Archa.
Viděli jsme zde však i díla tvůrců ze Srbska, Kosova, Slovinska, Izraele, Palestiny a USA. Jelizaveta Bam slovinského Muzeum Institute Ljubljana otevírá otázku osobní svobody jedince v dynamické scénické kompozici, jejímž jádrem jsou virtuózní kreace performerky Barbary Novakovičové. Inscenace srbského DAH Theatre Research Centre Crossing the Line (Překročení hranic) a švýcarsko-kosovských Markus Zohner Theatre Compagnie a Multimedia Center The Last Supper (Poslední večeře) byly ve scénických postupech naopak velice sporé. Obě měly stejné téma vycházející ze společné historické zkušenosti: válka, násilí, svědomí, pomsta a odpuštění. Tvůrci pracovali s danou tematikou s vědomím její neutuchající aktuálnosti v domácím prostředí, výpovědi byly velice intenzivní, intimní. Zaujala mě odlišnost v uchopení principu jevištní metafory totožného tématu. Zatímco srbská inscenace se vyjadřovala na principu poetické, lyrizující metafory jevištních obrazů, švýcarsko-kosovská fungovala na principu metafory brutálního naturálu.
Umělci z Gazy se neprobili
Festivalová sekce zahraničních krátkých filmů, performancí a seminářů zahrnovala příspěvky z Kosova, Srbska, Izraele a USA. Z programu na poslední chvíli vypadla videoperformance o současném výtvarném umění v Gaze, kterou pro festival vytvořili Mohammed al Hawajri a Raed Issa z palestinské výtvarné skupiny Eltiqa-Group of Contemporary Art in Gaza. Organizátorům festivalu se nepodařilo vyřídit potřebné formální náležitosti k tomu, aby oba umělci mohli opustit pásmo Gazy – tedy hranici mezi pásmem Gazy a Izraelem. Mohammed al Hawajri poslal alespoň krátký film o reálném životě v pásmu Gazy. Absence palestinských tvůrců paradoxně litovali zejména izraelští filmaři Yossi Atia a Itamar Rose. „Velmi nás jejich neúčast mrzí. Těšili jsme se na jedinečnou možnost setkání s Palestinci, neboť doma k tomu máme minimum příležitostí. Systém velmi úzkostlivě střeží možnosti bezprostředních kontaktů mezi Izraelci a Palestinci a snaží se jim pokud možno zamezit. Většinou proto musíme na druhý konec světa, abychom se mohli setkat se svými sousedy,“ poznamenal Rose.
Atia a Rose přispěli do festivalového programu krátkými satirickými filmy, v nichž hravou a přitom výsostně ironickou formou otevírají v izraelské společnosti kontroverzní či tabuizovaná témata, jako je válka, sebevražedné útoky, útlak Palestinců v Izraeli, homosexualita či znásilnění. Některé z filmů jsou částečně hrané, jiné zcela dokumentární. Z jejich tvorby mohli festivaloví diváci zhlédnout například film Checkpoint (Kontrolní stanoviště), inspirovaný přílivem súdánských utečenců do Izraele. Atia a Rose vytvářejí prostředí pohraničního kontrolního stanoviště, přičemž náhodným civilistům oblékají uniformu, dávají k dispozici zbraň a nechávají je bezprostředně rozhodnout o osudu vyčerpaných uprchlíků na opačné straně hranice v poušti. Vpustit, či nevpustit? Stanoviska většiny „figurantů“ jsou krutá.
Voják nebo karikatura hrdiny?
Nejkontroverznějším příspěvkem festivalu se překvapivě stala americká performance The fifth Commandment (Páté přikázání), kterou vytvořili režisérka Elia Arceová a veteráni z války v Iráku Mathew Howard a Cameron White. Performance byla ukázkou ze stejnojmenné inscenace vzniklé na principu koláže z autentických materiálů amerických vojáků (dopisů, vzpomínek, dokumentů atd.) a stylizovaných výstupů a projekcí reflektujících momenty z historie americké armády. Jejím bazálním tématem je otázka zabití, viny, svědomí a odpuštění.
Ke kontroverzi, která vnesla do dramaturgické linie festivalu významný moment katarze, došlo při diskusi následující po vystoupení. Arceová promluvila o historii vzniku inscenace, k níž ji inspirovaly bezprostřední zkušenosti z období války v Iráku, kdy bydlela v Kalifornii poblíž armádní námořnické základny a potkávala americké vojáky. Poslouchala jejich příběhy a často slýchala: „Hlavně nevolte Bushe!“ Howard vyprávěl svůj příběh amerického mladíka, který jako mnoho jiných vstoupil do armády v osmnácti letech, aby se zbavil vlivu otce a zmizel z domova. Následovala trpká životní zkušenost a posttraumatický syndrom. V současnosti Howard pracuje na projektech, které si kladou za cíl odradit mládež od vstupu do armády a podle svých slov stále bojuje se svým svědomím.
Dramatický prvek vnesl do diskuse William E. Longden, anglický výtvarník a hudebník, který dlouhodobě spolupracuje s Divadlem z Pasáže a který Elii Arceovou a Mathewa Howarda označil za karikatury americké společnosti, v jejichž díle nenachází nic autentického. Howarda následně nazval karikaturou amerického hrdiny typu Clinta Eastwooda, načež demonstrativně odkráčel. Následovala rozechvělá, velmi subtilní reakce eastwoodovsky urostlého Howarda, jehož posttraumatický syndrom a problémy svědomí podle mého soudu karikaturou rozhodně nejsou. Do diskuse se přidal Iráčan Harant, rovněž stálý spolupracovník Divadla z Pasáže a svého času příslušník irácké armády. „Snažte se z toho dostat. Pro mne nejste vrah, ale oběť své společnosti,“ řekl. Mezi strnulými diváky to sice následně souhlasně zašumělo, otázka kolektivní a osobní odpovědnosti nicméně zůstává.
Autorka je doktorandka Katedry divadelní vědy FF UK, zabývá se arteterapeutickými aspekty divadla a dramatu.
Arteterápia, mezinárodní bienále. Banská Bystrica, 16.–18. 11. 2009.