Kultura Romů žijících v Česku je bytostně spjatá s kulturou slovenských Romů. Jejich je tedy i košické „romské národní divadlo“. I v mladé demokracii, která tomuto etniku zaručuje ústavní práva, je divadlo Romathan v prohlubující se izolaci. Proč?
Romská kultura se v evropském prostředí po staletí vyvíjela pod neustálým tlakem perzekuce a asimilace. Ve druhé polovině 20. století se postavení Romů v jednotlivých částech Evropy rozrůznilo, v ČSSR bylo podřízeno socialistické asimilační politice, která existenci tohoto národa s jeho právy a kulturními specifiky nepřipouštěla. Zlom přinesly listopadové události roku 1989. Romové tehdy poprvé v naší historii veřejně deklarovali svou etnickou svébytnost, kterou v průběhu následujících měsíců uznala i ústava.
Přestože praktické naplnění ústavních práv Romů je v mnoha ohledech dodnes sporné a nedostatečné, nová politická situace jim umožnila projevit emancipační tendence. Mohli se pokusit zachránit něco ze své starobylé kultury, jejíž kořeny sahají do indického starověku a prorůstají celou Evropou. Jedním z výrazů vzepětí romského národněobrozeneckého hnutí je vznik divadla Romathan (DR) v roce 1992. Otázka zní: Jaká je perspektiva této původem staroindické, donedávna orální kultury v naší svobodné české a slovenské společnosti?
Federální shromáždění je pro
Periody romské emancipace se – stejně jako u evropských národních obrození – shodují s etapami zakládání divadel. Historicky první známé romské divadlo je Romen (celým názvem Moskevské hudebně-činoherní divadlo Romen), jež vzniklo v roce 1931 v Moskvě, ke známějším patří Pralipe, založené v osmdesátých letech 20. století v makedonském Skopje (později přesídlilo do německého Mühlheimu).
Význam Romathanu tak spočívá i v tom, že usiluje o posílení obrozeneckých tendencí Romů jako celku, tedy jako jednoho z národů současné Evropy. Jeho vznik iniciovala skupina romských umělců a intelektuálů, podporovaná hrstkou vzdělanců z řad majority. Předcházela mu jednání o potřebě stabilní kulturně-vzdělávací instituce, která by zajistila identitu a trvalý rozvoj romské kultury na Slovensku. Nakonec zvítězila myšlenka založit pro tyto cíle divadlo, kterou na návrh romské poslankyně Federálního shromáždění ČSFR Anny Koptové v prosinci 1991 sněmovna těsně podpořila. Sídlem nové organizace se staly Košice; divadlo hostuje především na košických, prešovských a dalších slovenských scénách.
Ambice zakladatelů DR nejlépe ilustruje samotný název Romathan, tvořený dvěma výrazy: Roma znamená Romové a than místo, město či dům. V prvním plánu tedy jde o „místo Romů“, avšak skutečný význam názvu je hlubší. Slovo Rom se totiž v romštině používá také ve významu muž či člověk. Romathan lze tedy překládat i jako „místo (sblížení, porozumění) lidí“.
V prvních sezonách ovlivnili vývoj souboru zejména Anna Koptová a manželé Šilanovi, výrazné osobnosti prešovského kulturního dění z řad majority. Novinářka a poslankyně Koptová (v letech 1992–98 ředitelka DR; po ní funkci převzal současný ředitel, dirigent Karol Adam) usilovala především o naplnění kulturně-společenské koncepce divadla coby ohniska emancipačních snah slovenských Romů.
Obrození za globalizace
Umělecký program divadla vytvářeli v průběhu prvních sezon Ján Šilan, režisér a dlouholetý ředitel prešovského Divadla Jonáše Záborského, a Daniela Hivešová-Šilanová, spisovatelka, novinářka a divadelní pedagožka. Šilan byl první a po dobu několika sezon jediný režisér Romathanu a Hivešová-Šilanová dramaturgyní. Napsala také libreto zakládající a programové inscenace Than perdal o Roma / Miesto pre Rómov. Metaforicky v něm nahlíží historii romského národa a situaci bezprostřední evropské současnosti. Do textu obratně zakomponovala úryvky a motivy z děl Margity Reiznerové, Dezidera Bangy, Bernarda Hersteka, Vladimíra Oláha a Anny Koptové. Chtěla uceleně ukázat postavení Romů v evropské společnosti a upozornit na potřebu národní sebeidentifikace. Jako dramaturgyně reagovala na situaci, kdy romská dramatická literatura (s výjimkou několika textů Eleny Lackové) prakticky neexistovala.
Inscenace měla úspěch u slovenského romského publika i na zahraničních festivalech. Zazněl ale i kritický názor, že nové divadlo vytváří svou poetiku pod vlivem intelektuálů většiny, a tedy podle ryze evropského vzoru. Koncepce divadla však pramení z přesvědčení, že romská kultura je dnes součástí evropského kulturního spektra a romské obrozenecké úsilí se vůči evropské majoritě nevymezuje. Romathan zcela vědomě postavil svou koncepci na kulturní symbióze s většinovými vlivy, ačkoliv to v době globalizace vyvolává řadu otázek.
Jazyk emocí
Pod vedením Šilanových došlo v prvních sezonách k profesionalizaci původně amatérského souboru. V průběhu následujících let se kolem divadla vytvořil víceméně stabilní okruh romských umělců, z nichž se profilují jeho autorské osobnosti. Romathan, v současnosti již etnicky plně romský, se snaží systematicky vytvářet podmínky pro vznik původního romského dramatu, což se stalo jeho dramaturgickou prioritou. Výrazně na sebe upozornili dramatici Milan Godla, Marián Balog, Soňa Samková, Jozef Ferko či Jaroslav Viola. Klíčovou osobností divadla je také ředitel, dirigent a skladatel Karol Adam, neboť hudba je v romské inscenační poetice dominantní. Patrně jde o jeden z jevů odkazujících k staroindickému původu romské performační tradice, která stála na významovém prolínání hudebního doprovodu s recitací veršů a taneční akcí.
K významnějším původním dramatickým textům divadla patří Butdžanľi fajtica / Prešibaná rodinka (Godla), Romani hakaj / Rómsky zákon (Godla), Sudbakere bara / Kamene osudu (Balog), či Džiďi lavuta la Cinka Pannakeri / Čarovné husle Panny Cinkove (Samková – Kasarda). Jejich formální struktura odpovídá evropskému vzoru, avšak jejich hodnotový a duchovní rámec odkazuje k neevropským kořenům. Jednou z nejúspěšnějších inscenací se příznačně stala dramatizace Ztroskotanců indického spisovatele Rabíndranátha Thákura (1861–1941).
Za pozornost stojí i jazykový aspekt her. Autoři programově usilují o kultivaci romského i slovenského jazyka. Použití obou jazyků se významově doplňuje, romštinu umělci využívají spíše jako „jazyk emocí“ a slovenštinu jako „jazyk sdělení“.
Evropské hlavní město (většinové) kultury
Zájem majoritních diváků o inscenace původního romského dramatu je vysloveně vzácný. Významnou část repertoáru tvoří pohádky odehrané pro školy a školky. S tím koresponduje také dlouhodobě neutěšená finanční situace divadla, jehož společenská izolace se v posledních letech prohloubila. Svůj podíl na tom mají obě strany. Výmluvným příkladem je absence divadla Romathan na přípravě projektu Košice – Evropské hlavní město kultury 2013. S Romy se v důkladně koncipovaném a rozmanitém programu, který je financován také z evropských zdrojů, nepočítá. Organizátoři na otázky reagují rozpačitým mlčením či alibistickou frází o romské nespolehlivosti. Představitelé Romathanu zase prohlašují, že by se na programu podílet ani nechtěli. Pravým důvodem patu jsou však především předsudky a minimální komunikace. Situace divadla, které řadu let funguje bez vyhovujícího prostoru a bez perspektivy na jeho získání, přitom k účasti na projektu, jehož součástí jsou nákladné stavební úpravy vybraných sálů, vybízí. O dramaturgickém významu košického minoritního divadla nemluvě.
A v Česku?
Přestože romské divadlo stojí na okraji zájmu většinové společnosti, má svou tradici i na území dnešního Česka. První známé romské divadlo u nás provozovali před druhou světovou válkou bratranci Kýrové na jižní Moravě. Patřili do subetnické skupiny českých Romů, která byla prakticky vyvražděna; v koncentračních táborech zemřeli také členové souboru. Po válce přicházeli do Čech Romové slovenští. Proto je kultura současných Romů v Česku s kulturou Romů na Slovensku silně spjatá. Romathan reprezentuje kulturu slovenských Romů, k nimž z etnologického hlediska dnešní čeští Romové, kromě olašských a několika málo dalších výjimek, patří. Je proto velká škoda, že hostování Romathanu u nás byla zatím zcela ojedinělá.
V osmdesátých letech vedl Emil Ščuka s Martou Bandyovou v severočeském Sokolově Divadlo Romen, na počátku devadesátých let Ján Rusenko Divadlo Perumos. Také v Česku se v posledních dvou desetiletích objevují romští dramatikové. Kromě Emila Ščuky třeba Jozef Fečo či Kristián Drapák. Na Slovensku lze v průběhu posledních padesáti let vystopovat dokonce několik romských divadelních souborů, které tvořily většinou nárazově. Romathan je výjimečný zejména kontinuitou tvorby, díky níž se stal centrem vývoje současného divadla a dramatu slovenských Romů.
Autorka je doktorandka Katedry divadelní vědy FF UK.