Cold Cave: rehabilitace synthpopu

Maniakální stahování hudby přes internet a možnost dostat se tak prakticky ke kterékoliv nahrané desce nedefinuje jenom novou podobu současného zapáleného hudebního posluchače. Inspiraci v nahrávkách z jiného konce světa, případně v deskách starých desítky let hledají i sami tvůrci. Čím větší okruh hudby pak hudebník poslouchá, tím větší má (možná trochu paradoxně) šanci vytvořit originální a zvukově překvapující nahrávku. Kruh se uzavírá, ale jenom proto, aby jeho roztočením vznikaly další desítky a desítky desek hodných zapamatování.

Díky prakticky neomezenému digitálnímu rezervoáru nahrávek se kariéry hudebníků ubírají cestami, které by ještě před takovými deseti lety nikoho nenapadlo prošlapávat. Kytarista Radiohead Jonny Greenwood před vystoupeními své domovské kapely zahřívá publikum pouštěním starých dub reggae skladeb (v roce 2007 je vydal na výborné kompilaci Jonny Greenwood Is The Controller), Damon Albarn nahrává album s hudebníky z Mali a plejády tvůrců se přiznávají k inspiracím, které by u nich člověk nehádal.

Vyvrátit!

Může pak někoho překvapit, že nejrychlejší kometu současného synthpopu řídí člověk, který v minulosti coby frontman prošel několika hardcorovými kapelami? Wesley Eisold z Filadelfie, jehož poslední projekt Cold Cave se opírá o taneční beaty, osmdesátkový dark wave zpěv a doprovodné hluky a šumy, navíc hraje ještě jednu archetypální roli: je undergroundový básník. Založil vlastní nakladatelství Heartworm Press a pohybuje se v podobách, jaké jsme byli zvyklí hledat spíše u punkových zpěváků, případně angažovaných folkařů. Renesanční umělec v internetové době.

Wesley Eisold před svou konverzí k melodiím drtil mikrofon v kapelách jako American Nightmare, Some Girls nebo XO Skeletons. Pod hlavičkou Some Girls spolupracoval s populární a až přehnaně zbožňovanou zpěvačkou skupiny Yeah Yeah Yeahs Karen O, čímž si získal srdce zarytých indierockových fanoušků a zaujal uznávaný magazín Pitchfork, který v současnosti Cold Cave vychvaluje jako jednu z nejzajímavějších „nových“ kapel. Ve svatostánku nezávislé kytarové a elektronické hudby se Wesley Eisold může cítit jako doma, přestože od založení Cold Cave v minulém
roce si do původně sólového projektu přibral i hudebníka, jenž tvoří jednu z nejnekompromisnějších hlukových hudeb: Dominick Fernow, známější pod značkou Prurient, patří k nejglorifikovanějším hlukařům. Vlastní vydavatelství Hospital Productions; uznávají jej američtí hipsteři i blackmetaloví nadšenci.

Spojení čistých tanečních beatů s ironickým vokálem a nepatřičnými hluky, pískoty a škrábanci vyčleňují Cold Cave ze zástupu kapel, kterých se při retrovlně vzývající zvuk osmdesátých let vynořilo nespočet. „Chceme dělat hudbu pro lidi, kteří tančí v soukromí svých vlastních myslí,“ komentuje nepatrně esotericky svou tvorbu Wesley Eisold a zároveň tím napovídá, jak by se desky Cold Cave měly poslouchat. Ačkoliv při sledování živých vystoupení (několik poměrně kvalitních záznamů je ke zhlédnutí na YouTube) má člověk pocit, že si Wesley ve svém manickém tanci vyvrátí hlavu, energie hudby Cold Cave je spíše skrytá pod nánosy monotónních rytmů a krycích vrstev bílého šumu.

Vydávat!

Svébytný přístup mají Cold Cave, které kromě Eisolda a Prurienta doplňuje kytaristka Caralee McElroy (Xiou Xiou), i k vydávání vlastních nahrávek. Přestože kapela jako taková vznikla teprve loni, počet jejích desek už se dnes blíží dvěma desítkám. Podle staré (ale v současnosti čím dál tím populárnější) tradice vydávají jako na běžícím pásu sedmipalcové singly, EP, nový materiál na menších labelech a následné reedice na větších. Dosud jediné LP s všeříkajícím názvem Love Comes Close plní funkci jakéhosi Best Of – většina skladeb již dříve vyšla někde jinde.

Přiblížit!

Titulní skladba se singlovým potenciálem na ploše čtyř a půl minut ve zkratce představuje směr, kterým se v současnosti tříčlenná kapela ubírá – melancholická rytmická kytara před sebou tlačí studené beaty, v základech stojí syntezátorové plochy a nad nimi se líně převaluje Eisoldův zpěv, který snad nejvíc evokuje odevzdaný vokál Iana Curtise. Cold Cave jako by paradoxně pochopili smysl šedivých osmdesátých let lépe než zástupy epigonů s kytarami a patkami – celkovou atmosféru večírků, drog a dekadence spíše introvertně skrývají, dojem ale zřetelně prosvítá.

Po několika hodinách strávených v náručí téměř dvacítky desek Cold Cave si člověk nemůže nevzpomenout na jednu z nejoceňovanějších (a dost možná nejpřeceňovanějších) kapel poslední doby – švédské The Knife. Cold Cave k vytvoření hudby studeného severu nepotřebují obskurní masky a ukrutně umělecké videoklipy, jejich nejsilnější momenty přicházejí jaksi mimochodem. Tahle nenucenost přispěla k tomu, že Cold Cave uznávají i lidé, kteří by jinak o synthpop ani nezavadili – možná nejvíce fanoušků tohoto seskupení pochází z řad těch, kteří si libují v téměř neznámých kapelách, svůj vysněný line-up nejspíš najdou na legendárním hlukovém festivalu No Fun Fest a kořeny mají zapuštěné ve špinavém analogovém hluku.

I takoví posluchači totiž občas potřebují sáhnout po melodičtější hudbě, nechtějí se ale probírat desítkami plagiátorů a neinvenčních projektů vzniklých na koleně. Cold Cave jsou ideálním kompromisem mezi štiplavým hlukem, melodickým popem a dekadencí napuštěnými syntezátory. Spojují nespojitelné, „bourají hranice“ (do uvozovek proto, že se dnes hranice díky novým technologiím bourají skoro samy), nebojí se tance, i když vědí, že jejich posluchači na koncertech ruce z kapes nevyndávají. Rehabilitace synthpopu – i na to přece muselo dojít.

Autor je hudební publicista.