Slova proti tmě

„Na tom, co mě obklopovalo, nezáleželo. Všechno to, na čem záleželo, se skládalo ze slov,“ píše Amos Oz a ve zkratce tak ukazuje nejen charakter ryze intelektuální rodiny, z níž pochází, ale i obecně platný přístup jedné židovské a později izraelské generace k realitě vůbec. Skutečnost v knihách je skutečnější než dění venku za okny, život dlí v knihách, případně dlouhých intelektuálních promluvách, ale nikdy v prostém, jednoduchém a praktickém, ale i nudném přežívání. Jde o svět, v němž se kočkám dávají jména Schopenhauer a Chopin. Tradiční židovská víra ve vzdělanost je snad až samospasitelná a může chránit před nebezpečím, které k Židům přicházelo vždy od nežidovské většiny; funguje i v případě rodiny Klausnerů, z níž Oz pochází. Lze říci, že své místo měla vždy jak u ortodoxních Židů v podobě talmudistických debat, tak u těch, kteří se víře odrodili a žili v akademickém prostředí.

Splněný úkol?

Oz se narodil do rodiny, která v něm lásku ke čtení vysloveně pěstovala, číst se naučil už v pěti letech a přeplněné knihovny, stejně jako nikdy nekončící hovory o politice a umění tvořily hranice jeho existence („Byl jsem dítě posedlé slovy.“). Dle vlastních slov byl vězněm „ve svěrací kazajce otcových knih“. Otec byl nedoceněný literární vědec, pro nějž byla slova obsesí, neustále musel vysvětlovat jejich původ. Matka, skvělá vypravěčka fantaskních příběhů, se v temnotě vnitřního světa a vlastních, nikdy přesně nepojmenovaných smutků ztratila, když synovi bylo dvanáct let, a spáchala sebevraždu. Oz byl celé dětství doslova postrkován k roli, v níž by naplnil nesplněné sny obou rodičů: umělecké ambice matky a vědecké snahy otce. Snad právě proto tvoří značnou část jeho díla nejen próza (která je ovšem s realitou vždy nerozlučně spojena), ale i eseje, jež se z většiny točí kolem izraelsko--palestinského konfliktu. V Izraeli je Oz často vysmívaným hlasem míru a humanity.

Příběh o lásce a tmě (z roku 2003) je autobiografický román, který obě polohy zdařile spojuje. Nejde přitom o vyprávění zahrnující­ jen život autora, ale o kroniku rodiny, jež sahá do dob, kdy chlapec ještě nebyl na světě. Osudy svých předků líčí s bravurou a citem malíře, jenž má výjimečně dobré oči po matce a břitký intelekt po otci. Trochu to může připomínat rodinné romány Isaaka Bashevise Singera, s tím rozdílem, že tato kniha se skutečnosti drží takřka vědeckým způsobem, a kde nepomůže paměť dědečků a tet, tam se sahá po přímých pramenech, které jsou citovány a na něž je nezřídka odkazováno. Autorovi se tak podařilo zachovat paměť svou, ale i paměť rodičů a prarodičů, paměť dějin.

Přídatky v podobě líčení historie sionistického hnutí nebo moderní hebrejské literatury jen dokreslují obraz, v němž se velké dějiny ukazují na příkladu rodiny, která nikdy nestála zcela mimo dění a vždy plodila myslitele, schopné pohnout dějinami. Oz je jen dalším v řadě rabínů a vědců – a dnes je zřejmě tím nejdůležitějším. Možná tak splnil úkol rodiny, zároveň se ale vzdálil jejímu myšlení, když se už v jinošském věku oprostil od revizionistické, sionistické víry a stal se levičákem a humanistou. Popřel takřka vše, v čem spočívala jestřábí výchova. Našel svůj revizionismus, jehož symbolem je levicový kibuc, do kterého utekl krátce po smrti matky. Onen kibuc byl opak intelektuálního prostředí nesmiřitelně pravicového příbuzenstva, jež mělo pro snílky, kteří Izrael budují na polích vlastníma rukama, jen slova výsměchu.

Budu to vyprávět ještě jednou

Ozovi se podařilo navíc zachovat kouzlo příběhů, které člověk nečte, ale s chutí poslouchá. Ať už jde o jeho vlastní historky, nebo ty, které zachytil v podobě vyprávění své tety, vždy mají charakter mluveného slova, ale přitom dodržují odlišnost stylů a jsou snadno rozeznatelné. Přesto fungují společně. Mnohé věci se několikráte opakují, což jistě nebude chyba redakce, ale záměr; dodává to textu kouzlo, jež by slušelo nějaké novodobé Šeherezádě. Připomíná vyprávění starších lidí, kteří se často opakují, ale i tak, nebo snad právě proto nás donutí poslouchat se zájmem i to, co už jsme jednou nebo dokonce mnohokrát slyšeli. Svou roli hraje i zdůraznění, opakují se tu především věci pro příběh kruciální. Ani nepozornému čtenáři nemůže uniknout, co chtěl autor říci především.

Oz se svěřuje i s tím, jak se mu psaní tohoto románu vzpírá, a jak často sám neví, kam vlastně v posledku povede. Ukazuje tak tvář spisovatele, o níž se v dílech jiných dozvídáme málokdy. V obnažení vlastní nejistoty pak nalézá jistotu k pokračování.

Pokud z českých překladů Ozových esejů (Jak vyléčit fanatika, Paseka 2006, a Mír, láska a kompromis, 1996) nemusí být vždy úplně jasné, jaká genealogie jej vedla k velmi tvrdé kritice politiky státu Izrael, tak zde se vše až plasticky a na konkrétních zážitcích ozřejmí. Třeba když vypravěč vzpomíná na svůj rozchod s jestřábí politikou při poslechu projevu Menachema Begina nebo když líčí svůj život v kibucu. Ozova politická činnost v hnutí Šalom achšav (Mír nyní) je pak jen nutným vyústěním života spisovatele, který se snaží oživit původní lidské ideály sionismu, které upadly kvůli krvavému boji Palestinců s Židy dávno v zapomnění.

Poměrně polopatický až banální název knihy dobře koresponduje s jejím obsahem. Láska tu jde vždy ruku v ruce s tmou, jež je symbolem pro neporozumění a neznalost druhých, často přitom těch, k nimž máme nejblíže. Samotná láska tak nestačí k tomu, abychom dokázali druhého plně poznat a pomoci mu v jeho neštěstí. Temnota je osudem matky, která se postupně ztrácí v mlčení a stínu, přestává vyprávět a nakonec ve smrti mizí úplně.

Oz je dokonalým příkladem úsloví, jež říká, že k psaní vede především čtení, a Příběh o lásce a tmě je důkazem toho, že jeho vlastní psaní si čtenáře opravdu zaslouží.