Rád pozoruji v Riegrových sadech motorizovaného sběrače psích hoven. Chvílemi pečlivě nasává rourou to, co měli majitelé „přátel nejvěrnějších“ sebrat sami, chvílemi na svém traktůrku radostně drandí na plný plyn a zkouší smyky. Co se mu při práci honí hlavou, nevím.
Mně se při jeho pozorování opakovaně hlavou honí touha, aby globalizovaná věda už vymyslela podobný hovnocuc i na veřejný prostor symbolický. Nejde mi na rozum, proč máme k dispozici vypuzovače krtků, ale přitom na záchodě pořád sedáme na prkýnko, jež minutu před námi někdo cizí hřál onou částí těla; proč už jsme byli i na Měsíci, ale ten hovnocuc na výkaly v symbolickém veřejném prostoru pořád nikde, byť na jeho potřebnost upozorňuje už habilitační spis Jürgena Habermase, publikovaný roku 1962.
Prostor, o němž mluvím, je veřejnou sférou, kterou si rozvinuté evropské kultury a společnosti vytvořily už v 17. a 18. století jako prostor sdíleného vědění. Jejich elitám došlo, že když dají základy toho, co o světě víme, veřejně k dispozici, vyrostou jim občané schopní orientovat se ve fungování a požadavcích společenské byrokracie, občané schopní se o sebe postarat. Proto se vědění publikovalo jako „open source“, v němž každý může nastudovat, navázat, rozvinout to, co už ti před ním dali k veřejnému užití. Proto se přednášelo, aniž by se za každou větou říkalo „ale bacha, copyright, tohle je mé“. U nás takový prostor ještě ani nestačil vzniknout a už byl krájen napříč: veřejný prostor češství byl nutně budován jinak než veřejný prostor monarchie. Zalíbilo se nám ve snu o světě bez elit, v němž údolíčko bude čisté a nerozhodná kněžna pospíší na radu k moudré to ženě z lidu.
Padesátiletá zkušenost s totalitárními režimy dílo zkázy jen dokončila. Tam jsme si navykli, že úklid ve veřejném prostoru si vynucují vždy „oni“ a že starat se nemá cenu a jen do problémů zavádí.
A tak jsme dnes tam, kde jsme. Neziskovky jsou brány jako nutné zlo, dobré tak k vynulování rozpočtů, když se přerozdělí všem partnerům. Veřejné zakázky vyjdou vždy dráž, než kolik by za totéž dal sebemovitější soukromník. Rozdělovatelé veřejných zdrojů nedají dnes nic bez vejvaru, neboť vozový park pod domem si žádá obnovu a být vystrkán na vrchol světa taky něco stojí. Kdysi si Josef Hlávka taky řádně vydělal, když ve veřejném zájmu stavěl na Václavském náměstí. Jenže Hlávka byl vzdělanec a značnou část z kapsy zas do veřejného prostoru vrátil a i po smrti vrací. A to je ten rozdíl; „kapitáni průmyslu“ z minulé dekády měli večerní průmyslovku, dálkovou vysokou a vrcholem vzdělání jim byl VUML. Tehdy nicméně ještě měli podíl na moci i lidé vzdělaní – Bratinka, Kroupa, Václav Benda, Jařab. Dnes obvodní doktoři z parlamentních lavic dosazují do funkcí správců veřejného prostoru ty, kdo uměli vrhnout daleko koulí. A nabotnalé ego manažerských špiček skrývá vnitřní prázdnotu. I akademické posty už spravují převážně správci vlastní moci. O akreditacích doktorského studia či profesorského řízení bez uzardění hlasují bakaláři druhého ročníku; nic jim vevnitř neříká – tomuhle přece nerozumíme, k tomu jsme ještě nedorostli, tak odejdeme a vrátíme se, až se bude projednávat stav bufetu.
V tomto kontextu není ani „plzeňská aféra“ důkazem, že se musí české školství založit úplně jinak. Je naopak ilustrací toho, kam to půjde, když i akademickému prostředí bude odepřena možnost ponechat vlastní elitu, aby svůj veřejný prostor spravovala. Právnická fakulta v Plzni vlastně už v předstihu zavedla model, který navrhuje ministerská Bílá kniha a který, jak se zdá, je pořád ve hře: propojením s politikou a státní správou tam už vlastně vznikla taková dozorčí rada, která dávala tituly těm, kdo byli pro fungování bratrstva kočičí pracky užiteční. Je děsivá představa, že by Marek Benda, jehož reakce na problém rigorózní práce svědčí o tom, že neměl dostat ani titul bakaláře, v takové dozorčí radě univerzity zasedal. A přitom by o něj jistě bývali ledaskde stáli.
Soudobé nastavení symbolického veřejného prostoru eliminovalo jednu stranu účetnictví „má dáti – dal“. Jde už jen buď o to něco z něj urvat a zprivatizovat (peníze přesunuté ze základního výzkumu na podporu inovací v soukromých firmách), anebo tam i vložit, ale s vyznačením „copyrightu“ a s pojištěním, že se to „okotí“ a vynese zpět i víc. A tak citovat ve vlastní knize Shakespeara či Miltona je bezvýhradně možné, zatímco chudáci badatelé přes pop music musejí žádat a prosit či platit, aby mohli odcitovat dva řádky z nablblého textu písničky Britney Spears.
Netoužím dožít se letů na Mars. Ale ten hovnocuc, co umí sát i v symbolickém prostoru, bych rád v chodu viděl.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.