Intimní deník Václava Kuneše

Od chvíle, kdy Václav Kuneš a jeho 420PEOPLE zakotvili v Praze, píše si tento choreograf a Jiřím Kyliánem formovaný tanečník svůj intimní taneční deník na pokračování, pro který se ustálil název Small Hour (Nad ránem; viz A2 č. 11/2009). Píše, přepisuje, občas od něho odběhne, aby vytvořil něco střapatějšího, experimentálnějšího, výbušnějšího – úhrnem extrovertního – jako třeba nedávnou choreografii Golden Crock (Zlatý křáp; viz A2 č. 1/2009), ale pak se zase vrací ke své introvertnosti, ke své předjitřní nespavosti a doplňuje a píše nové stránky svého starého deníku. Tak se nedávno udála v pražském Divadle Archa dlouho předem anoncovaná premiéra, která pod názvem A Small Hour Ago (Onehdá, jak jsem taky bděl) doplnila na trojdílné celovečerní představení předchozí (téměř) stejnojmenné kratší produkce.

Tvůrčí rukopis

V nové premiéře vystoupil Václav Kuneš společně se třemi tanečnicemi – Corou Bos Kroese, Natašou Novotnou a Rei Watanabe; všechny tři prošly, právě tak jako Kuneš sám, Kyliánovým vlivem ve významném moderním tanečním souboru Nederland Dans Theater. Tím je řečeno, že jsou to vynikající tanečnice. Avšak jaké Kunešovy představy, jaké chiméry ztvárňují tyto tanečnice na stránkách zápisníku, v nichž hovoří choreograf se svou duší? Spatřuji v nich tři aspekty animy mladého choreografa. Odpovídají tomu tři rozdílné fyzické typy, tři rozdílné taneční naturely interpretek. První anima je hravá; ztvárňuje ji drobná Rei Watanabe. Láká ke hře a prosmýkává se rafinovaně v rukou tanečníka a autora, s vnitřním chichotáním obšívá jejich společný duet drobnými originálními pohybovými grafismy. Tanečník Kuneš je nepřítomně přítomným jádrem taneční kompozice, tanečnice se vlní kolem jako kouř z cigarety.

Sesterský aspekt animy je ztvárněn Natašou Novotnou. Velmi lyrický projev jejího stonkovitého těla jako by ani partnera nezatížil, ženské tělo se tu klade na mužské jako balzám na ránu. Sourozenecké souznění těl je zejména patrné ve zvedačkách. Hned ta první významná, která tvoří entrée k Natašinu duetu, už figurovala ve všech předchozích verzích. Tanečnice se v ní pomalu blíží pozadu k tanečníkovi, který stojí uprostřed jeviště. V ústech drží dívka kus bílé gumy, připevněné druhým koncem u předního okraje scény. Bílá čára gumy se s každým krokem napíná, až náhle odletí a zároveň se tělo tanečnice – stále pozadu – vznese nad hlavu tanečníka. Je to malý zázrak lehkosti. Není divu, že se 420PEOPLE do tohoto okamžiku zamilovali a nechtějí se ho vzdát, jakkoli v celkové velké nové struktuře není nijak jinak funkčně zapojen.

Cora Bos Kroese představuje nejdramatičtější animu, animu zápasivou. Je k tomu vybavena atletickou postavou. Čtu její duet s Václavem Kunešem jako vyjádření vnitřních rozporů autorovy duše. I v těsném objetí klade odpor, jako by se chtěla vymanit z dusna intimit. Vnímáme její odporující paže, její ramenní svaly. Je to anima silná, dominantní, vypjatá. Zdupává duši autora jako Sivka-Hnědka.

Nepřítomnost prostoru

Námět choreografie A Small Hour Ago je niterný, až introvertní, zároveň je ale velmi civilní, uměřený, nehledá efekty, nějaká náhlá­ překvapení, prudké kontrasty či výstřední nápady. I hudba Dirka Haubricha je nevtíravá. Senzitivně, jemně „procházejí“ tanečnice-animy intimním prostorem tanečníkova těla, ba řekli bychom: procházejí jeho tělem samotným, jejich skutečná i astrální těla se míjejí a pronikají v sofistikovaných variacích. Nedokážeme však poznat, zda se Václav Kuneš, autor tanečního deníku, svým dílem proměnil. Dílo je subtilní, ale zároveň poněkud nezřetelné. Co působí tuto vyšlechtěnou nezřetelnost?

Domnívám se, že problém je v nedostatečné pozornosti věnované prostoru. Nejenom že scéna (přece dobře vybaveného) Divadla Archa nebyla citlivě nasvícena – byla světelně až chladná, jaksi neplodná. Ale jako bez života ležel ten prostor kolem tanečníků i proto, že ho choreograf očividně nezahrnul do svých úvah. Jako by myslil pouze na svou choreografickou kaligrafii a nebral v úvahu rozkřídlenou bílou stránku deníku, chci říci netknutý prostor scény. Kuneš a jeho tři tanečnice se pohybovali v prostoru, ale nepohybovali prostorem, nepředali mu svou dynamiku, neoživili ho, nechali ho ležet ladem. A že ho tam bylo! (Je tu ještě zmíněná „věc gumička“. Ve spolupráci se scénografem povýšil choreograf ten bílý cancourek na scénografický prvek a ověsil podobnými rovnoběžnými visícími provázky pozadí jeviště. Esteticky to nic nehází, emocionálně to nic nehází a drobný izolovaný gag s gumičkou to nezdůvodňuje. Ani v tomto ohledu se se scénou nepracovalo dostatečně.)

Absence kontextu

420PEOPLE mají v našem prostředí trochu smůlu v tom, že tu neexistuje plný taneční život s rozmanitými soubory, rozmanitými filosofiemi, styly, nápady a výstřelky, na jejichž pozadí by se komorní, intimní přístup Václava Kuneše a taneční perfekcionismus jeho tanečnic odrážel jako zvláštnost, jako rarita. Každý umělecký výkon bez náležitého kontextu strádá a nemůže získat dostatečně pravdivou zpětnou informaci. Nové dílo 420PEOPLE ovšem ani tak nepochybně nebude přehlédnuto, což si jistě zaslouží. Odhaduji, že choreograf Václav Kuneš toho má ještě dost na srdci, co prostřednictvím „sběrného materiálu“ svého tanečního deníku může sdělit publiku. A jsem samozřejmě na pokračování jeho tvůrčího příběhu zvědava.

Autorka je taneční publicistka.